Rtuť paprsků si sní dnes na korunách,
a z bílých květů voní Jara dech...
Kraj celý sní si... V dětských srdce strunách
Mu pěje to o lásky prvé snech...
V té písni jara ožila má duše,
s mým toužícím se jeho smísil dech –
já chtěl bych zpívat, ve Věčnosti tuše,
já chtěl bych zpívat, zpívat z celé duše
v dalekých obzorech...
Vše je tak snivé, radostné a zlaté,
vše je tak něžné, čisté, dětinné!
Vše samý sen, a probuzení, láska –
vše jako vykoupané v lázni stříbrné!
Vše jako z dlouhé kletby vykoupené,
jak vysvobozená je láskou Princezna –
protírá oči, vděčné, udivené,
mladá a sněžná, vonná, líbezná!
Rtuť paprsků si zpívá na korunách,
v mém srdci tolik polibků a něh,
na tolik písní v srdce mého strunách...
Chtěl všemi zaznít bych v dalekých obzorech!
Je mi tak lehko! Kam můj pohled vzletí,
zdá se mi, všude dovedu se vznést –
až k oblakům těm modrým, kam, jak v snivém vznětí,
ty třešně vzpínají své bílé jasné snětí,
co dívky v bílém šatě lokty po objetí,
štíhlé a vonné, jak ta ratolest!
Je mi tak šťastno! Kam můj zrak zasáhne,
co všude pozemských i oblačných je cest!
Tam v dál i v šíř dnes tolik se jich táhne –
a na všech květy – krásné vnitřní světy – –
jak ony, cítím dnes, dovedu také kvést!
Je mi tak snivo! Kam můj duch dosáhne
možnosti žití tolik vidím cest!
Tam v šíř i v dál to všude srdce táhne
milovat, kvést –
co všude toužení – co všude lásky jest!
Je mi tak lehko, šťastno, snivo – a tak teskno!
Co všude toužení, co všude lásky jest!
Takové nezachytitelné, nekonečné,
takové nezobjímatelné, vyšší, věčné,
že nelze dotoužit se, dosnít – srdci snést!
Jsem Věčna syn: V koruně duše mojí
sní jaro v přetvořených Věčným Jarem snech,
tak písně lásky v strunách srdce mého
tak po dalekých touží obzorech!