Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas,
rodného kraje zvony se rozhoupaly zas –
hlaholil v dálky, plesal, lkal, ten slavný, snivý jejich hlas!
I já jsem zajásal! I já jsem oživil!
O dalekých se horách rozesnil,
po dalekých se mořích roztesknil,
po všem, co vzdálené je na tisíce mil – – – –
O věčném rozesnil se přelévání míz,
o touze, o lásce a oddanosti čís,
o salaších a splavech, krásných dívčích písních,
o vlasu rozčesávání za nocí měsíčních – –
O všem, co možno věčně, věčně snít,
a přec se nikdy, nikdy nedosnít – –
A bylo mi tak smutno jarním snem,
jak růžím, které příliš krásně voní,
a bylo tolik jara v srdci mém,
co plachty rozpjaté ho nesou oceánem,
co letí ho, se slavným větrů vanem,
po země probuzené lánu dalekém –
i zvolal jsem: Vy všechny touhy mé,
ty všechna Lásko, kterou jsem kdy cítil
a jíž jsem srdce nikdy nedosytil,
poněvač Nekonečno touží srdce mé –
ty všechno Nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil,
roznícen dobýt všechno vzdálené –
Ó k hymně Jaru největší mně dneska spojte se,
ó spojte se –
co křídla duše mé!