Jsem jako astry květ za jasné za jeseně,
při větrech smutných při teplém slunce svitu,
kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně –
kdy je tak dřímavě tak sladce snu i citu...
Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami,
s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji,
nálady zbožnými provlékám myšlenkami,
andělskou něhou snů svůj život destilluji.
A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku,
jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání;
sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků,
duše v rozkoši se nad jich krásu sklání...
Moc hříšný na Boha, moc čistý na člověka
podoben andělu, jejž poranil cit lidský:
pro velké myšlenky jsem našel slova měkká
a sladké umění: Být v smutku harmonický.