Kol aster, vinic, oči rozzářené,
vzdušnými, plachými se prokmitává kroky
mládenec útloboký;
po jeho štíhlém zjevu hedvábí vlasů vlaje...
Teď, gazel hnědooký,
blaženě, jako vytržením, stane:
Sešpoulí rty své karafiátové,
svá úzká prsa vypne, chůzí udýchaný,
a rozteskněn, v úsměvné tuše snové,
se rozhlédne přírodou na vše strany!
Jak shléd teď něžně na květ, nebe změřil čisté,
úsměvné, hluboké, jak jeho duše tichá!
Ba, vše tak známé dnes, tak moudré – je to jisté:
Vše, co kol děje se, už Její krásou dýchá!
Vše o Ní hovoří již dnes, je ve Vše proměněna!
Květiny, oblaka – vše má již tvary Její!
Zde pozdravuje ho, hovoříc o Naději,
Sofie, Moudrost-Věčnost, dávno Vytoužená!
Čeká Ji pokojně. Vždyť ví, že blíž je denně
bráně, jež vede k Ní, bráně Veliké Noci;
jsou jeho bledé ruce teď bledší každodenně,
jsou jeho oči denně živější tajnou mocí,
co mladých, bledých, denně bledších, tváří
duchové, svaté světlo mocněji vždy září.
Až přijde jeho čas, vzdá se Jí šťastně, klidně,
úsměvem shledání se přivítá s Ní vlídně:
Vždyť ví, že proto pouze od Ní vzdálen byl,
by Ona stoupala, a on k Ní vystoupil!