V nedělní poledne na jarním slunečnu,
kdy prvé fialky ve světlých šatech svítí,
kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu –
vidíte v jasných úsměvech je na Slunci se chvíti?
Červené, modré – světle svítící,
tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch,
tak z dálky zdravící vás celou ulicí,
jako by zvěčňovaly onen městský ruch –
jak jaro činily by ještě jarnějším,
bohatším možnostmi, plnějším věčných tuh,
krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším,
víc opájejícím opilý jarem sluch –
jak všechny naše naděje a sny
by zvaly z ulic v širý, volný vzduch:
Ven z města, ven, tam někam za brány,
kde darů zářících je plný jarní luh!
Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu,
jak draze promlouváte k snivé duši mé!
Vždyť vy jste moje snění vtělené,
to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné,
to hmotnému, zemskému skutečnu
přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené!
Tak svítící v těch jasných barvách všech,
tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí,
tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh,
z těch nejslunečněji mystických radostí –
tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic,
a přec tak slavným činící vše v jaru života –
s takovou láskou vzlétající vstříc
všemu, co v oblacích se šťastně třepotá!
Ať na nitích se chvící v skupinách,
svítící v dálku, hrozny kouzelné,
ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách
zdravící dolů oči zdivené –
vy věcí zázraku, vy světlé balony,
jak zcela vtělujete moje světlé sny!
Ty nejslavnější, nejtíž k vyslovení,
nejhebčí jas v úsměvném slunečnu –
ty, nad něž nic již více subtilního není,
ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu!