I.
PROLOG POETICKÝ Z ROKU 1912.
Před lety desíti hučela jinak ta bystřina dole.
V hvozdě se rozhučel před lety desíti jinaký vichr.
Před lety desíti bouřlivě, útočně zdvihla se vzpoura
mladého buřiče.
Všechna ta místa zde kolkolem minulost znají a chápou.
Změněna časem, změn necítí vlastních. Než tvoji, tu vidí.
„Vracíš se,“ šeptají. „Vracíš se... tak jako stíny se vrací
za přešlým poutníkem.
Tak jako ozvěna vrací se hlasu, jenž ve skalách dozněl.
Tak jako vzpomínka na mrtvé znovu se živému vrací.
Stín stínu, ozvěna ozvěny, vzpomínka vzpomínky. Mládí
s tebou se nevrací.“
Důvěrně kynu těm skalám a lesům a lukám a vodám,
„Mládí se nevrací,“ pravda. Já poznávám, vidím a chápu.
Les kde stál, paseka. Mlází pak sousední vzrostlo.
Pro koho doroste?
Všechna ta místa zde kolkolem slyšela přešlé mé kroky,
hledají slova, jež říkal jsem před lety... slova, jež mlčím.
7
Ozvěna bouří mé mladosti doznívá v horském tom kraji.
Hučí je ozvěna.
„Vracíš se,“ zahučí bystřina. „Vracíš se s tichými slovy.“
„Vracíš se, vyšlý kdys se vzdorem. Vracíš se s klidným už okem.“
„Vracíš se,“ zareptá káravě. „Vracíš se přespříliš smířen.
Kde gesto mladosti?“
*
SumŠum lesů, hukot vod... Vichřice pozdního léta.
S příchutí podzimu. Soumrak už časný se chýlí.
Šum lesa, hukot vod... Lučina bují a vzkvétá.
Kosa už zařinčí. Sečkejte kratičkou chvíli.
Šum lesů, hukot vod. Všechno mne ze změny viní.
Přespříliš rozumím němému vážnému hlasu.
Pravdu svou má ten hlas. Vracím se změněný nyní.
S příchutí podzimu; ale jak plný je jasu!
*
Já stárnu, pravda. Vidím cizí hoře.
Co s chápavýma počít očima?
8
já stárnu, běda. Ale stárnu tvoře.
Bol jako radost víc mne dojímá.
Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.
A pravda též, že dny se nevrátí.
Než zřít-li mohu na lučině květy,
proč bych měl touhu mít, je trhati?
Jsem změněn, ano. Jiná moje víra.
Mladosti gesto mládí odnáší.
Kdo mnoho popřel, posléz nepopírá.
Když život prchá, je nám nejdražší.
Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,
jež slétla se jak sýčci na věži.
Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.
Pro věk či den? Co na tom záleží?
Oh, stavět, stavět! Přehlížeti tlapu,
jež v půli práce náhle zdvihne se.
Bez zachvění zřít dravost horských slapů,
z nichž jako pírko každý unese.
Hry vzdorných revolt, zákeřné a chladnéchladné,
dohrány, mrtvy. Spusťte oponu!
Nepadly sny, jen snící básník padne,
poslušen odevěkých zákonů.
9
II.
PROLOG PROSAICKÝ Z ROKU 1918.
Souhrnný titul „Buřiči a smíření“, který jsem volil pro hudbu svých lyricko-epických skladeb, byl by mnohem přiléhavější, kdyby tento svazek byl úplný. Chybí tu ještě článek: Zápas Jiřího Macků. Bude do tohoto svazku zařazen při definitivním vydání.
Dedikace „Buřičů“ – příteli básníku Josefu Holému – čtla se už v prvním vydání básní. Dnešní dedikace „Giuseppe Mora“ je nová: v době napsání básně – vzniklé na jaře roku 1910 – žil ještě leckdo z mrtvých lodi.
Změny, jež jsem podnikal, jsou zcela nepatrné; mé mínění je, že autor – nechce-li od základu nové dílo vytvořit na zříceninách starého – nemá k větším a podstatnějším změnám práva. Tak zůstalo leccos, co bych dnes cítil jinak a psal jinak, zvláště v „Buřičích“: bylo by po mém rozumu chybou, dílo vzešlé z určitých předpokladů a disposic dobových opravovat podle vlastního pozdějšího vývoje a dílu mladosti brát zvláštní tento ráz mladistvého díla...
Neprováděje oprav takových, nevypustílnevypustil jsem ani prolog k „Milé sedmi loupežníků“, ač
10
měl bych dnes velmi vážné námitky proti němu. Je to komentář k dílu, jež komentáře tuším nepotřebuje; a k tomu je to komentář, který nebyl pochopen. Dal jsem se v něm svést k polemice o vlastní dílo: ironisoval jsem radost ze zla, která podle kteréhosi kritika tvořila smysl a podstatu „Buřičů“. Je nebezpečno v Čechách cokoli ironisovati. Domníval jsem se, že je dost, jestliže po třech verších, podávajících skutečný obsah díla, připojím verš čtvrtý, z daných pramenů nesprávně dedukující:
„Hra a vášeň, úsměv, kletba,
výkřik pomsty, její echo,
„In tyrannos“ Schillerovo.
Radost ze zla úhrnem.
Bolest tmy a truchlost stínů,
bolest pobloudilých s cesty,
rachocení ranních bouří
Radost ze zla úhrnem.
Féerie našich bludů,
plaché zmatky našich srdcí.
Posměvavý přízvuk ozvěn.
Radost ze zla úhrnem.
11
Odstrašiž to navěky ironiky od ironie: radost ze zla, opakovaná a k tomu proloženým tiskem, zůstala kořistí, kterou si přemnoho – a nikoli vesměs pošetilých! – lidí odneslo z prologu. „Radost ze zla“ zůstala u těchto čtenářů navždy spojena s nebohou „Milou“, ač předpokládá, myslím, radost ze zla rozeznávání dobrého a zlého, jehož, ať vábila jakkoli sedm loupežníků, nebylo u milé.
Přes toto nedorozumění, přes vlastní námitky netroufám si vypouštět prologu: také on charakterisuje určíte stadium vývoje, také on vrhá světlo na jeho vznik, také on je kusem vzpoury.
K chronologii ještě: „Buřiči“ vznikli 1901 –1902. „Milá sedmi loupežníků“ první počátek vzala r. 1897. Závěrečnou její báseň najde čtenář v „Síle života“ (vydaná 1898). Hlavní její část vznikla po „Buřičích“. „Giuseppe Moro“, jak řečeno už, na jaře roku 1910. „Zápas Jiřího Macků“, článek, který v tomto vydání chybí, psán roku 1915.
Viktor Dyk.
[12]