SLEPÝ
[53]
1.
1.
Do temnoty, jež všechno jemu kryje,
v níž mizí čas,
jak posměch krvavý, jak ironie
zní cizí hlas.
Svět jemu vzat. Svět, který svojí vlohou
rozrušil, zved’,
svět jemu vzat, na který šláp’ svou nohou.
Ten jeho svět!
Jak starý dynasta, jenž zbaven náhle trůnu
a vržen v mrak,
jenž nepřipraven pouze o korunu,
– též o svůj zrak! –
teď sedí, bezmocný: jsou chladny čtyry stěny
a plny muk,
a z daleka sem vniká rozvášněný
dne, noci hluk.
Otevře okno: kroky zní tam tiší;
milenců krok.
Otevře okno: výskot, hudbu slyší.
A míjí rok.
55
2.
2.
Pro něho žeň neroste, větrem hnutá,
na líše staleté.
Mák krvavý ni pyšná růže žlutá
pro něho nekvete.
Pro něho orel křídla nerozpíná
do vzduchu čistého.
Jak irreélní jakás veličina
je kosmos pro něho.
3.
3.
Den za dnem přichází sem figurka ta planá
a plaší sny.
Den za dnem přichází v té pose Eckermanna
had úlisný,
den za dnem o síle on mluví obrovité,
o božském nadání.
– Jak Pythagoras, Mistře, verše díte
bez psaní – –
Den za dnem slova opakuje stará,
den za dnem rozladí,
den za dnem cituje vždy Cannizara,
Miltona uvádí.
Den za dnem přijde Eckermann ten lstivý,
bídného týrati.
Jak lupič, do trosek,trosek jenž vnikl, žádostivý
poklady hledati.
56
4.
4.
Ten svět tak abstraktní, a bože, ah, tak chladný,
až promrazí.
Nedělen na noci a nerozdělen na dny,
vždy stejně přechází.
Unaven myšlením a unaven už city,
jež mučí hlouběji,
má před sebou jen matný, neurčitý
svět idejí.
Svět idejí... On cítí hrot ten temně
v zlé nudě chvil.
Jak Anteus by dotknout chtěl se země,
by nabyl sil.
Chtěl vssáti by zas harmonie tvarů
a formy skutečna.
– – On, který nucen ve svém marném žáru
hleděti do věčna!
Svět jemu vzat. Ty chladné čtyry stěny
pohřbily vzlet.
Svět jemu vzat. Dobytý, pokořený
ten jeho svět.
Myšlenky temné hlavou víří
dlouhými večery;
jak za soumraku netopýři
jdou Chiméry.
Vše, co krev mohlo v minulosti vznítit,
do noci plápolá,
a illuse, jež nemoh’ v pouta chytit
on, živá mrtvola,
57
vše na posměch dnes tančí tanec divý
a drze chechtá se.
Den za dnem Eckermann jde lichotivý
a mluví o kráse.
5.
5.
A myslí si: Té chvíle někde vzletla
myšlenky raketa.
Tu chvíli padl úzký kroužek světla
v ta temna staletá.
A myslí si: Té chvíle duch kdes tvůrčí
se vznesl nad zemí.
A kosmem hne a cestu jemu určí
a vládne dušemi.
Proud dějin jiným obrací se směrem,
zákony ethiky.
Kdes prorok přišel s novým desaterem,
světlý a veliký.
Na něco myslí... šero... vzpomíná-li
– ó, chvíle tvořivá! –
vír jeho představ matně kamsi v dáli
se rozplývá –
On není nadán pevným tvůrčím klidem
v noci, jež trvá tu.
Neumí odít v řeč, přístupnou lidem
snů svojich podstatu.
58
On byl jen ten, jenž pochodeň kdys zdvihl,
již jiní uchopí.
On byl jen ten, jenž na scéně se mihl
a zajde bez stopy,
že marně rukou nervósně se chvící,
proud v žití protekl,
že svoje slovo mohl kdysi říci
a že je neřekl,
do temnot vržen, marně rozpjal ruce,
by zachyt’ den,
duch, který zvyká zvolna svojisvojí muce,
je odsouzen...
6.
6.
Než Eckermann do temnot jeho hodí
dráždivý časem svit.
– Jak trosečníku na tonoucí lodi
břeh z daleka se kmit’.
Břeh rýsuje se v dálce v mlze ranní,
marný a lákavý.
To tonoucímu život nezachrání,
však skon to otráví.
7.
7.
V salonech zatím lichotky zní časté,
v lahodném ševelu.
– Chef-ďoeuvre, Madame, právě napsala jste –
– Vy krásnou novellu –
59
– Oh, kniha Vaše před světem Čech pýcha.
Nechválím ze zvyku! –
Přesládlá slečna cituplně vzdychá:
„O, něžný lyriku!“
V tom jméno jeho padlo v řeči plané.
Puls prudčej’ nebije.
– Což Folprecht? – Umlk’. – Umřel? – Ne, můj pane:
slepý je.
Přesládlá slečna vzdychá: – Je ho škoda.
Mám zájem o něho –
A s jemným taktem hostitelka podá
nekrolog živého.
– – Je škoda této rozčilené hlavy,
bouřící bez mezí.
A celý talent robustní a dravý
nedospěl k synthesi.
Štval neklid jakýs dál jej neustále
vírem všech pocitů.
Svou hřivnu rozdal světu v minci malé,
a díla není tu.
K ničemu nebyla ta vloha jeho velká,
již času strhl tok – – –
S úsměvem jemným končí hostitelka
živého nekrolog.
Poklony dál zní blahovolné, časté,
v lahodném ševelu.
Světový román, vskutku, napsala jste –
– – Vy skvostnou novellu! –
60
– Jsou verše vaše v temnu pruhem světla. –
– A plny tragiky –
– Já vaše drama, příteli, jsem četla:
ó, jak jste veliký!
8.
8.
Den horký je, ni mráčku není v dáli,
jenž nes’ by naději.
Přítel se líně na fauteuilu válí
a plivá vztekleji.
Cos zoufalého – zdá se – vším tu vane,
po celé redakci.
Za týden číslo vyjít má, můj pane,
a není attrakcí –
Nic, pouhé nic. Den bezútěšně pustý,
den přímo zoufalý.
Übermensch přítel, morosní a tlustý
se vztekle převalí.
Morosní doba: neúrodno, sucho.
Kéž blíž jsme potopy.
On marně, lačně nastrkával ucho
k porodům Evropy.
– Pohroma vždycky naděje zas shroutí.
Co, k čertu, počíti?
Což musil Folprecht zrovna oslepnouti,
což nemoh’ umříti?!
61
Cos zoufalého horkým dnem tím vane,
a truchlo v redakci.
Nekrolog tučný býval by, můj pane.
TedTeď není attrakcí.
9.
9.
Tři talenty, jež teprve se rodí,
– ustupte před zořizoří! –
tři talenty po hlavní třídě chodí
a vtipně hovoří.
V své hlavě nese lyrik visiony:
– funkce to odvěká –
„V mé nové knize budou nové tóny,
jež nikdo nečeká.“
„Toť věru škoda,“ soused jeho jistí,
„svou zásadu že mám:
od let jsem odvyk’ vůbec něco čísti,
já stačím sobě sám.“
„Ve strouze mělké těžko lovit kapry!
Ni kloudný nevím klep.
Langovi správa drama vrátila prý
a Folprecht prý je slep.“
– – „Náš mikrokosmos nebyl dosud celý,
což chyba veliká.
Na čase bylo dávno, bychom měli
slepého básníka – –“
– – „Toť věru škoda,“ soused mírně jistí,
„že málo jeho znám.
62
Od let jsem odvyk’ vůbec něco čísti;
já stačím sobě sám – –“
– – „Pan Folprecht nebyl mojím ideálem,
ač mnoho hlupců plet’.
Tric v slepotě té čenichal bych málem,
by kleslý zájem zved’ – –“
– – Do belletrie naší náhle vpadl,
prost nebyl zcela vloh – –
– – Motivy, žel Bůh, Rusům kradl
a Hamsunovi sloh – –
Tři talenty, jež teprve se rodí,
– ustupte před zoří! –
tři talenty po hlavní třídě chodí
a vtipně hovoří.
10.
10.
Krok ženy zní teď – Folprecht zná ho – síní.
Zjev její vytuší.
Krok ženy tolik nervosním ho činí
a rozruší –
Jaký má výraz asi na své tváři?
Kdyby moh’ viděti!
Je na ní nuda... či v ní úsměv září?
Krok zní tak trpce ti!
Ton hlasu, akcent, argumenty řeči,
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.
63
Na tisíc zrad mu fantasie kreslí,
nejhorších tisíc zrad.
Ďáblové všichni nejhorší sem snesli,
by mohli se mu smát.
Svět jemu vzat; i ona jemu vzata
a víc než svět!
Ah, moci jednou – oh, ta noc kol klatá –
v oči se zahledět!
Tón hlasu, akcent, argumenty řeči
ni výlev nadšený,
nic kromě očí jeho nepřesvědčínepřesvědčí,
a ty jsou zastřeny.
Tak pro něho svou náruč nerozpíná,
za živa mrtvého.
– Jak irreélní jakás veličina
je žena pro něho.
Pěst zaťal. Hle, zde figurka ta planá,
jež plaší sny.
– Zas přichází v té pose Eckermanna
had úlisný.
11.
11.
Ten neklid štve ho všemi jeho city.
Hladina vzbouřena.
Zní šelest, šramot vedle neurčitý.
Co vše to znamená?
Krok ženy dneska síní ani nezní,
jen šelest vedle tam.
64
S ní trapno je, však trapněji mu bez ní.
Je opuštěn a sám.
Sám s přízraky je zlobnými; čas míjí.
A přeci nemá klid.
Nějaký ševel teskných praeludií.
Prokletý cit!
Spiklenci jak by tam se umlouvali
o jeho zabití.
Ó, kdyby smrt už z milosti mu dali:
jak chtěl by umříti!
– „Kdož mohl tušit“ – něžný hlas tu uváz’.
„A žil jen pro lidi!“ –
– „Oh, tolik krásy, milostivá, u Vás.
A on ji nevidí!“
– – Co může pro mne život ještě chovat?
Vše už je dožito.
Hle! Slepého zde věčně ošetřovat! –
– „Což býti musí to?“ –
– – „Myslíte?“ Sama časem jsem se ptala,
Leč schází odvaha!
– „Kdybyste los svůj k jeho připoutala,
co mu to pomahá?
K umění nes’ se život jeho celý
a touhy rozpjaté.
Kdybyste život svůj mu dala (lze-li!)lze-li!),
oči mu nedáte!“ –
Spiklenci jak by tam se umlouvali.
Oh, žádný den!
Pro odumření nejsa ještě zralý
je odsouzen!
65
Duch, který tvůrčí před sebou má roky,
nečinně civí zde.
Krev bouří se. Slyš, zřetelné teď kroky.
Eckermann jde
o síle ducha mluvit obrovité,
o božském nadání.
– Jak Pythagoras, Mistře, verše díte,
bez psaní –
12.
12.
Tak sedí tady, obklopený zradou,
dynasta svržený.
Kol něho léčky záhadné se kladou.
A oči zastřeny.
Krev do tváře mu tajná bázeň vhání
pro jakous pohanu.
Andělů sedm po straně ho chrání,
však tisíc satanů.
Léčky se kladou. S které přijde strany
mu rána poslední?
A má se poddat tiše, bez obrany
svých smutných dní?
Msty truchlý květ mu v srdci zvolna vzrůstá,
podivný květ.
Na rty se dere blasfemie pustá.
– Ty, o bud’ klet! –
O, je-li někdo, kdo je vyšší lidí,
on jemu vymkne se.
A je-li někdo, kdo náš osud řídí,
jho jeho setřese!
66
Do tváře vmetne výkřik nepokorný,
bez bázně před smrtí.
On, bídný buřič, sražený, však vzdorný,
naposled rozdrtí!
13.
13.
Pochyby hořké, staré jeho známé
na něho útočí.
Což jeho žena?! Podvádí ho? Klame?
– Hledět jí do očiočí!
Pochyby hořké stále nové rodí,
a sílu podvrátí.
Eckermann, ano, proč sem stále chodí
svou lekci říkati?
Ty pochyby ho mučí dál a dráždí,
a chimér zjev.
Ty pochyby ho vysilují, vraždí.
Ssají mu krev!
Vztek cítí jen, vztek srdcem jeho zpívá.
– Jak ujít komice! –
Zabránit? Nelze. Co mu tedy zbývá?
– Pomstít se.
14.
14.
V hasnoucím ohni ještě jiskry blýskly
v okamžik ten.
Dvě ruce hrdlo Eckermanna stiskly,
když přišel druhý den.
67
To hrdlo stiskly vášnivě a prudce,
než dozněl hlasu zvuk.
Dvě ubohé a zoufalé dvě ruce,
prošedší peklem muk.
Dvě ruce, které bídu celou mstily,
dvě ruce rebella,
dvě ruce hrdlo ono zaškrtily.
Duše se nechvěla.
Podlaha síně náhle zaduněla
mrtvoly nárazem.
Slepý stál vzpřímen, nepohnutý zcela,
s klidným svým výrazem!
15.
15.
Effekty světla končí vždycky tmami.
A marno pouta roztlouci.
Jen svatý Duch se vznáší nad vodami,
kde zhynul tonoucí.
Den čtyřicátý holubice letí
s poselstvím z daleka.
Na arše nikdo z Noemových dětí
nečeká –
E: sf; 2004
[68]