Přede mnou tu handžár, pochvy prost,
na stole se blýská – z dálky host.
Na ozdobné knize českých zpěvů,
sladkodechých, vyfintěných slov,
nutících se k slzám, do úsměvu –
podivně tu svítí drsný kov.
Hledím k němu, v dlaň se hlava kloní,
čelem chmurné vidiny se honí
a duch stíhá věků tajemství – –
Přede mnou se handžár klidně skví.
Přemítám, kdy vyschne kalich muk,
jejž pil praděd můj, pít bude vnuk.
Přemítám, proč vedl bůh mé plémě
pouští jen a nocí bezlunnou
a proč osud zedrané mu témě
trnovou jen věnčí korunou.
Kdy se dovrší běd, hanby míra?
Zrak můj teskně do budoucna zírá
a hruď chabá úzkostí se chví – –
Přede mnou se handžár klidně skví.
Jako kněz, jenž nad Chebarem snil,
v údolí jsem kostí zabloudil.
Stál jsem v bílé, neobhledné tříšti
kostí rozmetaných v šíř i dál,
ztrouchnivělých sterém na bojišti –
ve Slovanstva kostnici jsem stál.
A jak onen Hebrej v pole hluché,
nad kostmi jsem zvolal: „Kosti suché,
zdali oživnete, bůh jen ví – –“
Přede mnou se handžár klidně skví.
Mrakem dýmu hledím v tichou ves –
trámů černých doutnající směs.
Mrtvo kol. Jen tamo na prs bílý,
zacloněný pustou kadeří,
s kvílením se drobná hlava chýlí –
mroucí děcko k mrtvé mateři.
Utišil je čepel s hůry mračné
a zlé oko, rudé, krvelačné
pod zelenou blýsklo korouhví – –
Přede mnou se handžár děsně skví.
Slyším bratrů nářek, pláče jek,
jako kdys kol Babylonských řek.
Dívku vidím, s mořem žalů v oku,
holubici krotkou, tichou laň,
jak jí s útlých, sněhobílých boků
poslední rve clonu tmavá dlaň,
v porobu ji smýká vilník hrubý; –
vidím zločin, zločin – skřípám zuby
a jak podrážděné oko lví
přede mnou se handžár náhle skví.
Ha, již do úpění kmetů, děv
pomsty hřímavý se mísí zpěv.
V meče rezavé již perlík buší,
houkla puška hlasně, vesele –
a již zaslechli ji, k nářku hluší,
naši příznivci a přátelé.
Jeden žehnáním a druhý zlatem
vraha obsypal, by v boji svatém
brat můj klesl, s pouty otroctví – –
Přede mnou se handžár klidně skví.
Kulí smrtných pronikavý hvizd
ohlásil již orly skalních hnizd.
Jako živý vodopád se řítí
s výšin svých již bratři junáci,
blýskavicí handžáry jich svítí
a jich píseň hromem burácí.
Nic je nepoleká, nezastaví,
v prachu válejí se lysé hlavy
a hor ohlas hřímá: vítězství! – –
Přede mnou se handžár jasně skví.
Sem, ty handžáre, sem na mou hruď!
Na srdce tě vinu, zdráv mi buď!
Pryč s té knihy veršů sladkomřivých,
zvučných rýmů! Nehodíš se k nim:
jiné básně ve slokách ty křivých
sepisuješ písmem krvavým.
Nepoznal jsi našich sladkých žalů,
slovanských’s jen sílu poznal svalů
a tvá čepel surová se skví
divokým jen leskem hrdinství.
Zde tě zavěsím! Tvůj smrtný lesk
rozptyluj mé hrudi žal a stesk,
zbrani vítězná, již ukul k boji
dalekých mých bratrů svatý hněv!
Nestyď se, že na čepeli tvojí
bledým ruměncem hrá lidská krev.
Řeka ještě do prachu jí steče,
nad sledním než vrahem, jehož meče
v srdci rodu slovanského tkví,
poslední se handžár pozaskví.