báseň bez názvu

Svatopluk Čech

I.
Lešetínský kovář chlapík jak se sluší: Ocel rukou láme, pěstí kámen kruší, hračkou zvedne statný strom, jeho perlík jako hrom v kovadlinu buší. Když mu v rukou dílo jiskří, kouří, syčí a mrak sazí tváře na černo mu líčí, vlaje temný vous a vlas: v rudé záři jako ďas do stropu se týčí. Ku kovárně zděné zubovatým štítem chaloupka se tulí s došků sivých krytem; [3] v ní je pěkná světnička, čistá jako kaplička, a v té anděl bytem. Panenka tam švarná jako jarní kvítí v pošívané zlatem kordulce se třpytí, bílá jako kalina, červená jak malina, modrým očkem svítí. Pěkně na hlavičce rdí se na vše strany šátku hedbáv řasný, v babku zavázaný, rusým vlasem prokvětá, jako hoří za leta v obilí mák planý. S její tváře v jizbu štěstí záře splývá, z jejích očí radosť nevinná se dívá, z jitra v pozdní červánek jako v modru skřivánek vesele si zpívá. 4 V kovárně je živo z rána do večera, hřímavě tam duní kladiv rána sterásterá, a když chvilkou oněmí, vystřídá je písněmi kovářova dcera. 5 II.
Krásně bylo v Lešetíně: Vesnička ta prostomilá jak robátko v matky klíně, utajena světu, snila ve hvozdnatém údolí. Vížkou rděl se nad dědinou kostel mezi topoly, a kol něho v zeleň stinnou třešní, jabloní a hruší tísnila se chatek tlupa jako slípky, když je vzruší na blankytu přelet supa. Měly štíty z prken sbité, výstupky v nich kruhovité jako kazatelen krovy, – s holubičkou mnohdy také. [6] Koberec tkal sametový v pěkné barvě všelijaké, do zelena, ruda, hněda, mech na došků rouna šedá. Pode střechou bílé pruhy propínaly hnědé trámce, z bílého pak oken rámce zřelo kvítí v barvách duhy. Pod oknem též sádek něžný odíval se pestrým šatem: Mák tu ruměnný a sněžný s plamenným se družil zlatem kněžek slunce štihlounkých, růžemi se obeskvíval pyšný slez, an oměj kýval modrem přilbic drobounkých. Tu se chata ukrývala z pola v jasnolistém víně, tamo dotěravá kdýně na nízkou se střechu vzpjala, stelouc jí své květy zlaté a své plody boubelaté. Tichá říčka vinula se oklikou od vísky sterou, tu vrb, olší tlupou šerou, lučinou tam kyprou zase, 7 onde pokraj lesní skály, kde tak mnohý do ní vnořen spletitý se černal kořen, kde se do vln hroužit zdály obráceny dolů hlavou dříny, jedle chvojí tmavou; zřel jsi ve průhledném jase každou rybku, škeble misku, až i na dně v bílém písku míhavé ty kroužky stínu, jež tam kreslí drobní honci v bystrém běhu přes hladinu nožek niťovitých konci. Úval tento v borů taji uchránil si způsob ryzí zašlých let, kdy příval cizí zakypěl po našem kraji. Jak mys úzký trčel pevně v okeán, jenž drahné doby tu v mez naši bouří hněvně, tam ji v míru klamném drobí, že zrak žalem kalný zírá teskně v příboj hltavý – však jen práce, v sebe víra vzdornou mez mu postaví. 8 Jako v tajné skrýši tady uchránil se odkaz dědů, mnoho prostovábných sledů v žití, kroji z prchlé vnady, kterou kdysi země kvetla jako čerstvým vděkem jara, než jej chladným vichrem smetla přítomnosti jeseň chará, v nížto teskně křídla věsí vlašťovička poesie, vidouc, jak pláň holou, lesy sežloutlé stín mutný kryje; zachvěje se mrazným dechem, náhle peruť vzepne k letuletu, zpět se nese toužným spěchem v teplé kraje bájných květů... Jarní sny když slétly k dolu, nad vesnicí štíhlou jedli s pestrou zdobou na vrcholu jako Vesny berlu shlédly. Chasa v jasných barvách stuh hrála jako kvítím luh, a vsí jaré zpěvy zněly; s vískou jásal úval celý písněmi, jež z dola, s hůry, z luk a hvozdů splývaly 9 s teskným plesem píšťaly, urobené z vrbí kůry. Píseň z léta do jeseni provázela mladou chasu polem v kos a srpů znění; při večerních zvonů hlasu vracela se s nimi lesem, kde tak svůdně v polotemně šarlat jahod svítil vřesem a hub různotvárné plémě zvalo ruku v úkryt stinný pod vějíře kapradiny; bděla s nimi chvíli mnohou v komůrce i v sadě tichém pod hvězdnatou pod oblohou, zněla pláčem, zněla smíchem, slavíčí jak písenka vůní květů ku měsíci rokotala z okénka, ze rtů děvy milující. Hospodáři o neděli s rozkoší si poseděli ve stařičké lípy stínu. Zvonila tu víčka z cínu, 10 modraly se mráčky kouře, hovor volně plynul kruhem; bradu hladě, oči mhouře druh si zanotoval s druhem o žních, daních, o počasí, o tom, co se děje světem. Ba, sám farář bělovlasý mnohdy s usmívavým retem usedal si mezi nimi; jinak vážný duší rádce, miloval zde žert a šprýmy dobrý pastýř toho stádce. Když však zimy čepec bílý řásně pokryl každou chatu, znělo v podvečerní chvíli u vrčících kolovratů hojně starodávných bájí, zkazek divných, zasmušilých, na peci až v teskné tísni tlum se schoulil dítek čilých, bázlivými zraky měně žen a přeslic stíny hravé, vlající po bílé stěně, ve obrysy přeletavé děsných příšer, kouzelníků, ježibab a pekelníků... 11 Takto klidně v lesů stíně žil ten vábný horský luh, až kdys náhle divný ruch rozvlnil se v jeho klíně: Od strany, kde v sosen bráně dav se jeví zamodralý hor těch nevěrných, jimž stráně moře cizoty již halí, valil se v ten tichý kout postav nevídaných proud, v nuzném kroji, nad rameny s lopatou a toporem; plnily dol omámený dřevěných bud táborem, vřavou řečí pomíchanou, směsí zvuků neslýchanou. Řinčí špičák, boře skály, duní topor, kmeny tříště, vše kol hemžení, hyb stálý, obrovské jak mraveniště. Hledí úval postrašený, hledí teskně družné chýše, jak z těch ruchů širé stěny chvatně rostou výš a výše, jak se otvory v nich šklebí oken nesčetných, jak vedle 12 komín titán vzrůstá k nebi, nad nejvyšší horské jedle, teď již nad kostelní kříž a dál u závratnou výš’. Věž to vzpíná pod oblohu nový chrám, kde v obětisku dýmavém se slouží bohu našich časů, bohu zisku; kde mu oltář divný spleten z koles, řemenů a vřeten, kde za hudbu varhan, zvony hlučí strojů píle kvačná a kde mirrhy oblak vonný zastupují páry mračna, od jitra kde do soumraku v komžích bídy, z cárů tkaných, slouží jemu volní rabi: muži rysů potrhaných, bledé ženy kalných zraků, i sval chorých dítek slabý. V potu, slzách, trudu, hladu slouží tam až do úpadu zlaté modle, kteráž ryje těžkou nohou jejich šíje krev a mízu jejich ssajíc, v pýše chladné pozírajíc 13 na ty stíny lidí matné; a když některé z kol hřmících, ku slávě ji vznášejících, zub svůj rabu v srdce zatne, rozerve mu mroucí líci: bůh ten s tváří odvrácenou hodí grešli zkrvácenou do siroty bědující! Podmanitel z cizí strany přijel sem ve voze zlatém – vše se vzdalo bez obrany. Jeho tvrz se věží chvatem, roste, sotva dol jí stačí, do vísky se zpupně tlačí: Některé tu z chatek záhy pod mohutné její valy skromný vděk svůj pochovaly. Ostatním za tiché práhy jeho žoldáctvo se vtírá, mění jejich prosté tahy, v úsměšku jim s lící stírá skromný půvab starosvětský, vyhání z nich skřítky bdělé, pohádky a písně všecky. Staří jejich bydlitelé s rodnými se loučí krovy; 14 zlata hrsť si nesou za to. Jedni jinde domov nový hledají si; jiným zlato kulaté se rozkutálí, novému pak vísky pánu bídně slouží aneb v dáli za peřeje oceánu v nový svět je svádějí hvězdy klamných nadějí. A jak vábný dol se mění! Jedle statné, sekyr třeskem z dávného procitše snění, shůry sklánějí se bleskem za smrtelných těžkých vzdechů na zedraný samet mechu. Ve skal hrudi obnažené prach se znímá s řevem hromu, v jejich pleci rozražené zejí děsné rány lomu. Kde se luka smála svěží květů šperkem líbezným, po vysokém náspu běží kolej pásmem železným, páry oř tu letí mrakem a plá v temnu rudým zrakem. Proměnil se v kalné tůně 15 říčky křišťálový proud, místo dechů čerstvé vůně šíří morný puch a čmoud, bažinou se vleče rmutně, temnou pěnou šeptá smutně sežloutlému rákosí o vrbách, jichž klesly řady, o děvách, jimž boků vnady za šera již nerosí, o povadlých květech milých, o zhynulých rybkách čilých. Zpěv se ztajil v údolí rozrušeném, rozervaném: nejásá již se skřivanem nad lukami, nad rolí, nezní v luhu k dětským plesům, nesvěřuje tichým lesům srdcí milujících stesky – novým pánům rozmar kalí staré písně, hlahol český; jenom tuhé české svaly hodí se jim k tuhé práci... Zpěvy, báje oněměly; zdá se, že tu sami ptáci sladkou notu zapomněli. 16 III.
Do kovárny přišel jednou z rána správce na rozmluvu, tahy lstivé ladě v usmívání přívětivé. Kovář do světnice vedl pána. V úklidu již vzorném jizba celá v ranním jase čistotou se skvěla. Liduška tam klonila se právě nad truhlicí pestrou, jižto plnil plátna sníh, kde různý šat se vlnil v hojných varhánků a třásní slávě. Třesklo víko chvatně přiklopené, na němž obrázky vnitř nalepené zamihly se v barev, zlata třpytě. Vyplašená dívka vstala spěšně, pozdravila hosta rozpačitě, v líci zardělá jak čerstvá třešně. V zalíbení hleděl správce na ni, na zjev milý, zářně stojící před ním v čistém blesku záře ranní, jenž sem jasných oken dvojicí [17] vnikal směsí listů průsvitných, květů ruměnných a blankytných; a květ jiný, ze zahrádky venku, – rosy sled mu svítil na lupénku – zdobil ňadra vábně porozvilá té, jež sama jitřním květem byla. Hleděl ještě na postavu švarnou, lehounce když světlým fěrtochem otřela mu židli hrubotvárnou s vykrojeným v srdce lenochem, a spěl za ní ještě třpytným okem, do síně když vyšla svižným krokem. Jizbou pak se rozhled’ usmívavě. Od stěn sněhobílých řadou trámů nízký strop se odstiňuje tmavě. Na všech stranách z úzkých, černých rámů vyzírají pestří svatí, svaté, v rukách nástroje muk, palmy zlaté; za největším zatknuta se bělá haluz kočiček. Však mistra Jana též tu visí malba neumělá a s ní hrdinská tvář Trocnovana z pod přilbice hledí zamračeně po biskupech na protější stěně. V rohu postel vypíná se, plna peřin kyprých s růžovými pruhy, 18 na truhlách čar pestrých mnohá vlna září s divným kvítím v barvách duhy. A nad kamny z kachlů hladkých, tmavých visí, různou cetkou ozdobena, holubička z vejce urobená pestroskvoucích křídel mihotavých. S úsměvem se rozhled’ po všem správce, na židlici sednuv. Proti němu kovář usedl na prosté lávce, tulící se k širých kamen lemu. Volně sedí tu, jak nechal díla: V předu tělo, mužně ztepilé, z kůže zástěra mu obestýlá; pod rukávem režné košile, vykasaným vzhůru, mocné svaly jeví rámě, stmělé žárem, čmoudem; obličej pak divě počernalý pod havraních vlasů volným proudem na hosta pne jiskrnatý zor. Takový byl obou rozhovor: Správce.
Vzrůstá úžasně, jak obr báje mladý závod náš. Skráň vypínaje nad údolí, každým krokem ničí 19 některou vám chatu trpasličí. Ale za vše, co teď nohou hněte, záhy hojné požehnání zkvete. Za ty pošlapané hříčky dětské, za prostičké žití starosvětské doba slavnější těm horám vstane: Rozepne tu průmyslný duch perutě své zlaté, požehnané, probudí tu čilý dělný ruch, proudem veselým se rozehrají blahobyt a pokrok po všem kraji. – Než, jak pravil jsem, náš obr mladý vyrůstá, že ves vám celou zdolá, pravý Otesánek, už ji zpola pohltil a ještě zmírá hlady. Avšak žerty stranou. Vaše jmění kovárna, k ní chaloupka ta sivá – rozmilé v ní kouzlí ovšem dlení dcery vaší ručka přičinlivá, ale přece – pravda nezabolí – přec to úhrnem jen trochu slámy obemšené nad vetchými trámy – na dlaň zahrádka, pak něco rolí. Nám je třeba místa. Nuže, mistře! Shodnem’-li se na rozumnou cenu, zakoupím to všechno v pána jmenu – Železo to žhavé kujte bystře! 20 Kovář.
Vím, že mnoho nemám. Tato chata sivá, slaměná jak hnízdo ptačí proti domům vašim. Mně však stačí, ba mně milejší než koba zlatá. Pohled váš tu vidí ovšem leda kůpu dřev. Než jinak moje zraky: Za stolem tam dvojí hlava šedá prosvítá jim zašlých časů mraky, jim tu zevšad usmívá se vstříc ženy milované tichá líc, odevšad se noří milé tahy, chví se kolem nejeden stín drahý – jsem tu doma – jsem tu mezi svými, třeba v památce jen živoucími. Tato světnička se obrážela s první jitřenkou v mém dětském oku, tolik výjevů mně drahých zřela, radosti a žaly mnohých roků – Rcete mi, jak všechno toto cenit? Mám-li teplé toto hnízdo směnit za krov cizí, vanoucí jen mrazem? Zdá se mi, žeť srostlé sterým svazem srdce moje, spjaté poutem sterým s těmi stěnami, s tím stropem šerým. 21 Správce.
Jste muž citu. Zápal váš je chvalný, ale ze slov nekyne zisk valný. Věřím, že jste poután k otců domu mnohou vnadou, jiným utajenou, a chci slušný zřetel míti k tomu jakous částí nad skutečnou cenou. Ale s mírou! Nedojdem’-li cíle u vás, jinam zanesem’ své zlato – Nuže, chutě! – Kdož vám ručí za to, vrátí-li se příhodná tak chvíle?! Za peníze pučí blaho všude; zřídíte se pěkně v domku novém, snad vám krásněj’, tepleji tam bude nežli pod tím starým vetchým krovem. Stejně milou, přívětivou síňku dcerušky tam vkouzlí ruce čilé – snad si do ní švarnou hospodyňku uvedete – jste muž v plné síle – štěstí nového zář tam se vhostí, vábnější než stíny minulosti. Kovárnu si pořídíte větší – ...jinde snad. – Hm –... Pocítíte v mále, že náš závod nehrubě vám svědčí, – počet sousedů se tenčí stále, 22 nám pak vašich kladiv třeba není – Všechno to je hodno uvážení. Kovář.
Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká, takto zpupně na chuďasa břinká! „Já jsem všemohoucím světa pánem!“ pyšně volá. „Já jsem bohem doby! Skloňte se, vy lesků mojich robi! Odkoupím vám rodný krb i s lánem, domov, předků památku i hroby. Co vy jste, vy lidé holých dlaní, v jařmu práce bičem nouze štvaní, co jest vaše vůle, krtčí snaha proti mé, jež odpor každý zmahá?! Vaše duše, myšlenky a city, všechno moje zaplatí vám třpyty.“ Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní – však má šíj’ se před ní neukloní. Nechať pán váš zaplaví vše kol zlatem svým, ať skoupí celý dol, všem, kdož bývali tu domovem, odloudí krov otců, rodnou zem’, promění ji ve stáj otročiny, zaštěpí sem jazyk, způsob jiný: – 23 já tu pevně setrvám jak z žuly! On má zlato své – já mám svou vůli – zde chci být, chci podržet, co mám, a tím jeho zlatem pohrdám! Správce.
Proč ty hněvy?! Máte vůli svou. Nechcete – nuž dobrá! Půjdu dále. Však-tě vaši zlobu svéhlavou ukrotí as rozum lepší v mále, až vám pavouk hustým předivem otká kovadlinu s kladivem – a snad pozdě bude. S bohem tedy! Kovář.
S bohem, pane! A nechť naposledy překročil jste práh můj s takým vzkazem! Nechť mi pustá výheň fičí mrazem, ať ni hřebu nezbude mi kouti, spíš ta chatrč nade mnou se shroutí, než bych postoupil z ní třísky jedné! Zde mí předci žili, zde mi svit’ oka nebeského první třpyt, zde jsem prožil roky šťastné, bědné, zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě, a kde stojím, na té zemru půdě! 24 IV.
Srší jiskry, srší, s kovadliny prší, perlík buší vesele, do stropu si poskakuje, pro dvě srdce pouto kuje ze železa, z ocele. Co nám oko vlaží, co nám duši blaží, nikdo neví z dědiny, že se dávno rádi máme, věrnost sobě přísaháme, – ví jen měsíc jediný. Slunéčko se chýlí, vzchází měsíc bílý, hvězdy svítí do šera – mezi nimi nejskvělejší oči mojí znejmilejší, když mě čeká z večera. [25] Čeká mezi vrátky dole u zahrádky pod košatou jabloní; tisíc květů s hůry letí, když mi padne do objetí, když se ke mně přikloní. Tvoje ústa malá, jako třešně zralá, voní nad jabloně květ; tvoje sladká, čerstvá líčka krásnější jsou nad jablíčka, co jich rodí širý svět. Liduško má milá, dívko roztomilá, jsi-li z ranních červánků? Na srdce když vinu tebe, nade mnou hned plno nebe jásajících skřivánků. Pověz, moje zlato, odpověz mi na to: Máš-li křídla ukrytá? Když se ke mně tulíš jemně, pod nohou mi klesá země, boží ráj mi zasvitá... 26 Buší perlík, buší, tvrdý ocel kruší, jiskry srší do kola – ale pouto, které pojí duši mou a duši tvoji, žádná síla nezdolá! 27 V.
Rány buší ráz na ráz – každá od milého vzkaz, od Vašíka mého: že mne věrně miluje, že mi prsten ukuje ze zlata čistého. Když ho vidím pozdálí, oko se mi zakalí, všechno vůkol mizí; když se na mne usměje, srdce mé se zachvěje, jako lístek břízy! Láska naše celý den jak fialka pod lupen pečlivě se kryje; vzchází jen, když nad hlavou noc nám rolí modravou zlaté zrní sije. [28] Dvě tam jasné hvězdičky oči jsou mé matičky – ta k nám hledí mile, k mateřskému žehnání s výsosti se uklání v šatce z oblak bílé. Proč, ach! matko milená, proč se tráva zelená na tvém časném hrobě? S pláčem bych tě objala, všechno bych ti vyznala, ulevila sobě. Tatíček nic netuší; jemu, co mám na duši, vyjevit se bojím – a tak sama bdím a sním se svým štěstím velikým, s velkým steskem svojím. Však dá bůh, čas přispíší, že nás otec vyslyší, ruku s rukou složí; pak nám bude celý svět jedna píseň, jeden květ, na zemi ráj boží... 29 Jen tam hřímej, hochu můj, statně dále buš a kuj – hleď si díla svého! Stále věrnost zachovej, prstýnek mi ukovej ze zlata čistého! 30 VI.
„Václave, slož perlík – pojď sem, hochu – rád bych s tebou pohovořil trochu. Nebožtík tvůj otec ze soudruhů byl mi nejbližší. Rád mám i tebe. Ale vidíš sám: Co z našich luhů prokletý ten komín trčí v nebe, moje kovárna, den ke dni hlušší, záhubu svou blízkou teskně tuší. Soused za sousedem ze vsi mizí, všude rozkládá se panstvo cizí a s té strany nekyne mi čáka; tam se spíše sterá léčka chystá, jak by vytiskli mne z toho místa. Mne však nevyhrozí, nevyláká odtuď nikdo. Ať mi perlík třeba zrezaví, ať na té špetce rolí sklízím kamení jen místo chleba – Lešetínský kovář nepovolí! [31] Duše moje nerozlomným poutem spjata je s tím rodným země koutem. Ale pro tebe zde bydla není – ladem ležela by mladá síla – těžké mi, věř, slov těch pronesení: Hledej sobě, hochu, jinde díla.“ Zachvěl se jak mrazu dotknutím štíhlý jonák, jako větrem jedle, vytřeštiv na mistra leknutím temné oči z líce poubledlé. Pochýlil pak ve snu truchlivém hlavu s černým kučeravým vlasem, mlčky hrabal v půdě kladivemkladivem, až pak řekl chvějícím se hlasem: „S bolestí bych, mistře, kráčel ztad – I mně nejlíp na tom u vás místě – Zdarma chci vám pracovati rád – Časy lepší navrátí se jistě.“ „Bohužel! V to naděje jsou malé,“ kovář povzdech’. „Jdi jen, hochu milý, v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale. Jenom k posměchu by lidem byli dělníci dva u ohniště toho, kde je sotva díla pro jednoho. 32 K čemu snít nad prázdnou kovadlinou? Jinde lepší žně tvé píli kynou. Jdi jen, Václave! Líp takto bude. Zdar a štěstí provázej tě všude! Vzplane-li má výheň v zašlém jase, veselej’ se u ní sejdem zase.“ Umlknuli oba. Klid zas rušil perlík jen, jímž do žhavého kovu mistr zasmušilý prudce bušil. Také Václav k výhni zašel znovu; ale stál tam bez hnutí a zíral zakaleným okem do plápolu, jenž mu rudým svitem obestíral pěkné líce, pohřížené v bolu. Mněl, že v mukách ohnivých tam plane vlastní jeho srdce rozervané. Náhle ke kováři přistoup zaszas, a když kladiva se ztišil třesk, oslovil ho tiše. Žal a stesk zněl tou řečí; zachvíval se hlas přitlumený, vzdechem přerývaný; ret se třás’ jak lupen bouří rvaný. „Půjdu; ale prve, mistře, vám všechno, co mou duší zmítá, sdělím; 33 že zde drahý poklad zanechám se svým srdcem, se svým štěstím celým. A chci vědět, zda ten klenot drahý do návratu zachováte pro mne. Až vám řeknu: Dobyly mé snahy tiché hnízdo pro dvě duše skromné, Lidušku si teď pod střechu vlastní uvedu, tam žíti budem’ šťastni – – zda-li zvoláte: Buď vítán, synu!?“ Mistr schýlený nad kovadlinu z rukou, spjatých nad kladiva dřevem, prudce hlavu čupřinatou zvedl, v ustrnutí na jinocha vzhledl a pak zaduněl hlas jeho hněvem: „Jakže? Liduška? Že tajné svazky s tebou má?“ „To svazek čisté lásky,“ junák zvolal, „jež nám v duše vlétla jako paprsk nebeského světla. Požehnejte jí. Ta naděj’ se mnou půjde v jiný kraj a hvězdou všude zářiti mi bude v cestu temnou. Ona rameno mé sílit bude k píli klopotné, bych záhy dobyl krovu vlastního a šťastně zrobil 34 hnízdo pro hrdličku svoji zlatou. Přetnete-li však tu pásku svatou našich srdcí, zvadne štěstí obou, dceru svoji zasvětíte hoři a já, tulák štvaný sudby zlobou, v dálce zapadnu jak troska v moři – –“ Ale neslyší ho mistr již. Kloně tvář, jež zlověstně se chmouří, po kovárně širé kříž na kříž v zamyšlení hřmotným chodem bouří. V pozadí teď polotemné spěl, na prahu tam stanul nízkých dveří, „Ludmilo!“ hlas jeho mocný zněl a dál pádným krokem prostor měří. Síní ozvaly se kroky jemné. V kovárně se zjevil milý vděk Liduščin, jak svit’ by paprsek jarní zoře do jeskyně temné. Prostora ta šerá černých stěn, jíž se střela chmůra čadivá, špalek, dláta, kleště, kladiva, rudá výheň, muž, jenž zamračen u ní stanul, jinoch, který vedle teskně zíral z tváře poubledlé: 35 celek ten tak divou tvářnost měl, že se od těch zjevů odrážel jako v říši temna smavý jas svěží půvab štíhlé dívčiny, modrojasné oko, světlý vlas, obličej ten krásný, nevinný, ač teď bledší sněhu, plný tísně. Kovář dívky otázal se přísně: „Pravda-li, že jemu zadala’s srdce svoje?“ Děvče polekané schýlilo se jako bouří klas a pak jako třpytem rosy ranné slzí vláhou oči srdcejemné vznesla k otci, jemuž výhně lesky právě vletly pod brv mráčky temné – vzhledla tam – to nejsou hněvu blesky! Skok – a lehká jako mlhy dech visí na tom statném, strmém kmenu, hlavu krásnou majíc přitulenu k jeho srdci, v černých záhybech hrubé zástěry. I jeho hlava k ní se kloní, blíž ji rámě vine a z pod brvy, tam kde řasy stinné výhně barví záře červenavá, 36 do zcuchané brady kmitlo cosi jako jiskra rubínové rosy. „Nehřešila’s,“ vece s láskou dceři. „Dívčí srdce rádo jen se svěří té, jíž nemáš více... Konec hněvu!“ Přejel rukou tvář. Pak lehce děvu pustil z náručí a volně kráčel k oknu kovárny. Zřel kalným sklem, jak den, loučící se, v nachu mdlém kostela věž nedalekou smáčel; jeden kříž tam nad hřbitovní zeď truchle čněl a naposledy teď pozaskvěl se bledou září zlatou... Co as táhne hlavou čupřinatou, tisknoucí se na rezavé mříže? Snad se k němu vrací živa, mláda ta, jež onde spí ve stínu kříže, snad mu vzpomínka ten večer spřádá z vůně květů, ze slavičích písní, kdy si políbení nekonečné vtiskli ponejprv a v blahé tísni přísahali milování věčné. A v tom s vížky nad utichlým krajem zazněl svatvečerní hlahol zvonů, rozlily se vlny tklivých tonů 37 prochvívané nadehvězdným tajem a ty vlny zvučné uchvátily šumně duši jeho, proudem valným sladkých zpomínek ho navrátily uplynulým krásným časům dalným, unesly jej v dětství zlaté kraje, v žití máj a sladké kouzlo ranní... Nevím, zda se modlil šepotaje, až pak tvář si přejel drsnou dlaní. Obrátil se. Odlesk třepetavý na dvě k sobě přitulené hlavy jako svatozář tkal výhně žár; když jich pohled s mistrovým se střetl, odtrhly se, jakby plaše vzletl holubiček cukrujících pár. Ale kovář dceru k sobě vine a vstříc jinochovi ruku šine: „Tobě zůstane. Měj ruku na to! Dobré srdce máš a pilné dlaně – to mi vítanější nade zlato. Do světa již kráčej odhodlaně, 38 vysluž si ji perlíkem svým pádným, jako dobývá své princezny rytíř báje mečem čarovládným. Tebe ovšem za boj vítězný chudobná jen čeká odplata – však ať v žebráckém ji spatříš kroji, vždycky, bohdá, v ňadrech Lidky mojí poklad najdeš: srdce ze zlata!“ 39 VII.
Ještě jen dále pojď, k lesu mne vyprovoď, přitul se ke mně blíž, Liduško má! Ztratíš mě za krátko, mé zlaté poupátko, najdeš až po letech, když pán bůh dá. Ruku svou podej mi, ještě mne obejmi – už tebe v náručí nebudu brát. Ještě dnes naposled slaďoučká jako med ústa dej zulíbat na tisíckrát! [40] Sbohem, ty údolí, vesničko s topoly, ty stará kovárno pod jabloní! Zvonil tam vesele do želez, ocele perlík můj – nikdy už nezazvoní! Krásný květ uvadne, s jabloně opadne, kde jsem tě, Liduško, míval tak rád. Až vyjdou hvězdičky jak z oulu včeličky, budu kdes v cizině pro tebe lkát. Po řece, po stráni soumrak se uklání, do smutku šatí se louka i les. Nikdy mi nezněly, Lešetský kosteli, zvony tvé truchlivě tak jako dnes! ––– 41 Smutně šumí vítr do zelené chvoje, že mi s bohem dává potěšení moje. Srdéčka dvě ryju s pláčem na kmen buku – a žežulka z dálí volá: kuku, kuku! Pověz, žežulinko, zdali v brzkém čase srdce tady k srdci přitulí se zase? Kdy tu opět blaze ruka stiskne ruku? A žežulka z dálí volá: kuku, kuku! Dost již, milý ptáčku! Roků dvou je dosti v hoři pro miláčka, v těžké toužebnosti. Ach, ty jistě neznáš rozloučení muka – A žežulka z dálí kuká jen a kuká. 42 Leta, dlouhá leta čítám s těžkým vzdechem – dřív ta srdce v buku obalí se mechem. Ustaň! Srdce v ňadrech žalostí mi puká – A žežulka z dálí kuká jen, ach! kuká. ––– Neplačte, vy modré oči, však se brzy vrátím k vám! Kam jen moje noha vkročí, tichý lesk váš uhlídám; pozdraví mne chrpou v žitě, jitřní hvězdou na blankytě, bude sílit ruce mé, by den celý kuly, hřměly pro ty hvězdy překrásné. Zjasněte se, krásné líce, však vás brzy zlíbám zas! Ať mil přejdu na tisíce, všude uvidím jen vás; 43 vzejdete mi růží v sadě a červánkem na západě, posilníte ruce mé, by den celý kuly, hřměly pro ty růže rozkošné. Setři slzu, ruko měkká, však zas brzy stiskneš mou! Ať nás dělí sterá řeka, všude spatřím krásu tvou; svitneš sněhem v zimním vání, konvalinkou v jarním tání, budeš sílit ruce mé, by den celý kuly, hřměly pro to kvítko bělostné. ––– Rozbalím uzlíček v bílém šátku, dám ti ten prstýnek na památku! Když se ti zaleskne, srdce si zasteskne po děvčátku. 44 Zlatý ten prstýnek, perlička v něm, slzu ti připomeň na líčku mém, smutnou tu perličku, hořkou tu slzičku před rozchodem. Půjdu sem každý den v zelený les, usednu pod bukem na hustý vřes, vzpomenu, můj milý, jak jsme se loučili s žalostí dnes. Vyhlednu z doubravy jak smutná laň, povzdechnu: Bože můj, chraň mi ho, chraň kraj světa širého, ať nosí měkce ho jak Tvoje dlaň. Zlatý, ach! prstýnek, perlička v něm – vrať se s ním, hochu můj, brzičko sem! 45 Jasně pak zasvítí, krásně se zatřpytí před oltářem! ––– Nuže, s bohem! Není pomoci – Ještě chvilku jen! Mně těžko tak! Hvězdičky už svítí do noci – A má hvězda zajde v temný mrak. Jednou z mraku jasně vyskočí. Ještě políbení – Drahý můj! Ještě jedno – v čelo – na oči – s bohem buď! Ach s bohem, pamatuj! 46 VIII.
Tak už tedy, Liduško, moje zlatá dceruško, tak jsme tedy sami spolu ve vsi milé, v rodném dolu. Všichni přátelé a známí již se rozloučili s námi, opustili starý dům, a co zbylo ve vsi, slouží bídně pyšným cizincům. I mně osidlo se ouží zkázonosné kolem šíje: kladivo mé odpočívá, v pusté výhni pavouk tyje, nouze hrozebně se dívá v jizbu naši ubohou. Ještě rolí žatva zbývá – ale zdaž ty pomohou?! [47] Odevšad se na nás tlačí, šklebí potupně a mračí cizota; jim ku posměchu chatrč tato starosvětská, sivá střecha v rouně mechu, kroj a správa žití všecka, zpomínka, jež srdcím zbyla, i to kouzlo tvého zpěvu, i řeč naše rodná, milá – vše jim k potupě a hněvu. V zášti žhavé, lítém vzteku vyhánějí z údolí milené ty hlaholy, jež tu zněly ode věků. S hněvem slyší tyto zvuky z davů, jejichž dělné ruky potřebují k robotě. Za to dítkám jejich ruší odkaz dědů v útlé duši, ubohé té drobotě! se rtů loupí mluvu ryzí, v níž je matka uspávala, v ústka nutí hlahol cizí, otravují srdce malá záští ke všemu, co bylo otcům posvátno a milo. 48 Zdaliž Otec v nebes výši, pod nímž klidně očka mhouří ptačí mláď ve stébel skrýši na vysoké sosně v bouři, který různou píseň vkládá v hrdélka té vzdušné chasy a vděk pestrý světu spřádá sterými kol květy, hlasy –: Zda Bůh klidně může zříti, jak tu dravčí spáry derou dětských myslí něžné kvítí, jak mu rosu, vůni berou, již On vdechl v duší kalich, do poupátka rtíků malých?! Však se cizota i vtírá mezi nás a srdce boží. Zpupným vetřelcům i víra sloužit musí za podnoží. Odebral se z tiché fary na věčnosť kněz dobrý, starý, a teď odrodil se nám i ten starý šedý chrám. Cizí řeč tam ucho slyší s kazatelny, z žáčků řady, z lavic, kůru – odevšady cizota jen mrazem čiší; 49 zdá se, že i z varhan šumí hra, jíž srdce nerozumí, že své ryzí, tklivé tony ztratily též staré zvony. Zdá se, že ti dávní páni, na náhrobcích vytesaní, v sešlé tváři hněvem planou, a že svatý Václav stranou poukrývá smutnou líci do korouhve, pod orlici. Krev se mi tam v čelo žene – přes ty práhy znesvěcené nevšinu již nikdy nohu; raděj’ pod tím starým krovem pomodlím se svému bohu od srdce svým rodným slovem! Nadarmo hor pyšným valem domov náš se obmyká: od pradávna – tak mi s žalem stará věstí kronika – nepřítel se vtírá chtivý přes ty hory v české nivy, brzy děsných bitev hlukem, brzy svůdným zlata zvukem, puzen snad kýms démonem, který napříč tvůrci světa, 50 jehož dílo pestře zkvetá rozličnosti zákonem, slíti chce tu jarní švarnost v pustou zimní jednotvárnost. Tak i zde své sítě tkal. Marně prosil jsem i lál – všechny, všechny pavouk cizí lapil ve své zlaté přízi, již kraj celý zove svým. Jenom já té dědiny troska chudičká zde tkvím a chci zůstat do posledu památník co jediný zhynulého ducha dědů. Aspoň hrstku rodné země chci z těch jícnů vytrhnout! Neopustím drahý kout, jenž tak mnoho mluví ke mně, luka zpráhlá, zřídlé bory, plné milých zpomínek, řeku, role, stráně, hory, kde jsem prožil celý věk. Nech tu aspoň dvojí duši kraj ten sirý šeptá, šumí svoje zkazky v cizí hluši, jež té řeči nerozumí. 51 A byť nebyla tak spjata duše s nimi – lesku zlata nepoddám se; proti chtíči jiného má vůle týčí hrdou hlavu s pevnou lebí. Splním, co jsem přisáh’ nebi. Kovárna s tou chýší chudou, země píď, již zovu svojí, jak ostrůvek trčet budou dále cizím ve příboji. Třeba s trochou kůrky suché budeme tu po svém žíti, bude zvuk náš rodný zníti v nepřátelské vlny hluché. A nechť jim všem ku posměchu, mně tu sladce pro útěchu písněmi zvoň, Liduško, moje zlatá dceruško! 52 IX.
Louky, háje už se stměly, měsíček, můj tichý druh, pouští z oulu zlaté včely na nebeský modrý luh; jedna vyletěla tady... druhá tam... a třetí tam... už jich svítí celé řady, že je těžko spočítám, a teď, hoj! celé nebe jeden třpytný roj. Tolik je vás, oček zlatých, přehlížíte celou zem; které z vás mi, světel svatých, poví o miláčku mém? Zda k vám, hvězdy, s tichým steskem hledí mlhou zpomínek? Či mu zraky slibným leskem jasní zlatý prstýnek? Či mu sen návratu přináší šťastný den? [53] Potěšte ho svojí září, povězte mumu, hvězdičky, že tu smutná s bledých tváří stírám horké slzičky, že z komůrky osamělá hledím za horu a les, tam, kde širá dálka stmělá miláčka mi kryje kdes, tam, ach! tam, kde své blaho, štěstí všechno mám. 54 X.
(Daleko za horami.)
Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas, hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně – Lešetínské zvony rád bych slyšel zas! Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá pod mechem a slamou, chudým krovem svým, hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá ukrývá si kvočna křídlem šedivým. Všichni pod večerem na zápraží šerém sedali jsme s matkou, otcem pospolu, ve blaženém snění k sobě přituleni při slavících zvonů jasném hlaholu. [55] Dětské moje čelo nejraděj’ tu dlelo na rameně sestry, nejmilejší všech, v její duši bájí pučelopučelo, jak v máji zlatoušků se shlíží v jasných pramenech. Když ty zvony zněly, tu jsme spolu jeli v oblakovém voze v divný, krásný svět, kde jsou zámky zlaté, princezny v nich jaté, k tanci lesním ženkám zvoní zvonků květ. Truchlily jste se mnou, zvony, hudbou temnou, když jsem otci lůžko v černé zemi stlal, a když stlali k němu srdci mateřskému, se sirotkem smutným hlas váš naříkal. Milé sestry není, bratři rozptýleni, jak podzimní vítr listí rozvívá, kopřivy jen husté kryjou místo pusté, kde chaloupka naše stála šedivá. Mně však jinde štěstí počalo zas kvésti, rodná ves mi jiné hnízdo ustlala; vesele jsem koval, v srdci lásku choval, kryla se jak v houští vonná fiala. 56 Kladiv rána ztichla, prsa blahem vzdychla, když mě k milé volal večerní váš zvuk. Smutně však to znění lkalo při loučení, když jsme srdéčka dvě ryli v šedý buk. Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas. Srdce touhou hyne, z prsou vzdech se vine: Kdy vás uslyším, ach! milé zvony, zas?! [58] XI.
Léta přeletěla nad kovárnou, naplnila chladem výheň žárnou, utišila kladiv zvučný ruch; kol do kola pavouk sítě husté upřádá; na kovadlině pusté kovář sedá samoten jak duch. Truchlivo tu, mrtvé ticho všude. Jenom vítr do komína hude pronikavě žalné noty svésvé, oknem lomcuje, krov sešlý rve. Sama píseň Liduščina juž zřídka jen se perlí v tesknou hluš, jako mlkne skřivánek, an sviští podzimku dech ostrý po strništi. 57 Skřípnou časem vetché stěžeje dveří děravých a vítr kvíle sněhu přehršli sem navěje. Zdává se tu, jakby hvězdky bílé byly zalétly též na vous tmavý, v černou kadeř kovářovy hlavy,hlavy. Však bouř’ jiná na bradu a kštice navála ty první vločky sněhu, jiná bouř’, jež také v ostrém šlehu zbrázdila mu čelo, skráň a líce. Spoustou črt se zapsal kováři hluboko boj vnitra do tváří, mnohý nezdar, mnohá naděj’ marná, mnohá péče těžká, vášeň žárná. Zpustla dílna. Skrovných rolí plody chřadly žhavým dechem neúrody. Poznal drápy dluhů, bídy zub; poznal, že je mocný soused chtivý chuďasovi jako šírý dub, strmící na mezi žitné nivy: kamo padá hustých větví chlad, útlé stéblo marně čelo šine k živným paprskům a chřadne, hyne. Bylo brániti se odevšad soka velmocného svévoli: 59 zde mu zpustošili setby líchu, tam zas jabloň, sadu skromnou pýchu, zde mu svedli vodu do rolí, porušili meze lánu jeho – – Mistr hájil práva zkráceného, – rostly spory jak po dešti hřiby, rozvlékly se v dálky nedohledné – křiví svědci – úskoky a chyby – útrat moře – soudů konce bědné. Ale kovář vypínal vždy znova tuhou lebku nad nezdary všemi; zuby skřípaje jen šeptal slova: „Zvím, zda spravedlnost na té zemi!“ A kol kolem nenávisti dech ovíval jej žhavě; „kovář český“ davu cizinců byl pro posměch; potupné jich posuňky a vřesky v duši bodaly ho sterým ostnem. Leckdy nové panstvo v pyšné zdobě, jedouc kolem na povoze skvostném, na dům jeho ukázalo sobě, na kovárnu pustou, nízkou chatu, na střechu, kde bujel netřesk, mech, na Lidušku v starosvětském šatu, s rudou třásní šátku na vlasech; 60 vídal tu, jak panstvo pohrdavě k úsměvu ret pyšný stahuje, slýchal posměch, jenž ho bodal žhavě: „Hle, tu kovář, který nekuje!“ Jako divous v temnu jeskyně sedal v pusté kovárně a zíral do mohutné knihy na klíně. Desky tlusté hrubou rukou svíralsvíral, a když obracel jí vetchý list, oko zamlžené časem zdvihal k oknu kalnému, jímž sníh se míhal, za nímž ozýval se vichrů svist. Ale někdy také prostřed čtení pozdvihl se v prudkém rozčilení, pádným krokem po kovárně křížil, až pak stanuv náhle, k oknu vztáh’ pěstě zaťaté, jak by tam vrah neviditelný se temnem plížil. Jeho duch byl jako horská řeka, k nížto z jara z tajícího sněhu na sta potůčků a bystřin stéká; proud se čeří, zdýmá v prudkém běhu, vzrůstá, bujně řečištěm se šíří, s hukotem se pění, kypí, víří, avšak sepjat ještě poutem břehů, 61 ač snad zítra všechno strhne, zkácí a jak orkán krajem zaburácí: tak ty steré strasti, svízele, ústrky a rozepře a hany v duši jeho mračně ztemnělé zdýmaly proud vášní rozháraný, hněv mu bouřně útrobami zmítal, bušil v skráň a bleskem z očí svítal, že tím stálým vnitřním rozruchem přeplněna byla ňader schrána – ještě mžik – ta bouře upoutaná prolomí se strašným výbuchem... Jako v temné přízi pavouk šerý sám tak mistr ve svých dumách dlel. Ale po čase host ledakterý do kovárny pusté přicházel. Soused Brázda nejednou tu sedal. Statek prodalť on a v kraji kdes poblízku si bydlo nové hledal. Ale za nedlouho v rodnou ves navrátil se v neodbytné touze. Doma byl, však mezi cizím lidem, doma byl, však s ním tu byla nouze. Jako vlašťovice s nepoklidem při návratu obletuje štít, kde pněl teplý, něžný její byt, 62 však teď očím teskným trámec hnědý nejeví leč matné jeho sledy: takto zamyšlen se ubírával vůkol míst, kde barák jeho stával, obcházel jak druhdy v lepší časy známý lán, kde cizím zrály klasy. Jinak Brázda nezměnil se hrubě: Beranici měl, jen s řidší srstí, kožich svůj, ač s chudou jenom hrstí rozptýlených čupřin po obrubě, s odkvetlými tulipány vzadu. Ledabylo oholenou bradu měl jak prve; v širé líci stejný prostoduchý výraz blahopřejný a kol přimhouřených oček sivých stejné shluky vrásek přívětivých. Mluvil také jako před lety o setí a sklizni, o počasí, o významu loňské komety a co potentáti kujou asi a že časy podivné jsou teď. A rád vpletl milou průpověď šoupnuv beranici s ucha k uchu: „Jsou to věci, na mou milou duchu!“ Také z Ameriky v rodné strany navrátil se hlouček obervaný. 63 Józa vůdcem byl té chudiny. Neveselý příběh jeho byl: Když se s otcem starým z dědiny za „veliký rybník“ vypravil, zůstavil tu děvče, duší celou tulící se k miláčkovi svému; avšak otčím s myslí zatvrzelou odpíral ji mládci chudobnému. Byla Baruška jak štíhlá srnka, bílá, ruměnná jak máku květ a z řas černých oko jako trnka radostně se smálo v boží svět. Naposled si věrnosť přísahali, a hoch těšil se, že skrovné jmění snadno získá tam, že za čas malý vrátí se a s dívkou prsten smění. Ale zámky, které štěstí lačná duše viděla v par mořských lesku, rozprchly se jak ta jitřní mračna. Čas mu plynul v bídě jen a stesku, a když otce pohřbil v cizí půdu, v tlupě rodáků, s ním stejně štvaných bídou všady, trpce oklamaných, do vlasti se vrátil v těžkém trudu. Chud se vracel. V myšlence však jedné sladce okříval: že opět shledne 64 krásnou růžičku, již po čas celý v duši nosil na své bludné dráze, že snad přece rozvalí ty hráze, jimiž osud srdce jejich dělí. Ale našel v bolném zděšení hrob jen pustý v nesvěcené prsti, na němž chladný vítr jeseni pohrával si s rudých lístků hrstí, šeptaje tu starou, smutnou zvěsť o děvčátku schudlém, která v píli boháči své věnovala síly a jíž boháč za to urval česť. Šeptal o strašlivé noci jedné, kdy se rozleh’ stonem vichřice naposledy výkřik dívky bědné, až pak v tůni shledla dennice jako leknínu květ s poupětem – mrtvou matku s mrtvým dítětem. Józa na tom hrobě dlouho lkal; pěstí zaťatou pak zamáv’ směrem, kde jak stožár obrovský se pjal k nebi komín temný nočním šerem. Jako zvěř pak těkal hvozdem, nivou, kol továrny jako vlk se plížil; kadeř pustá clonila tvář divou, děsný blesk se vpadlým okem křížil. 65 Časem zašel v kovárnu a tupě hleděl k zemi, sedě mlčky stranou. Také dělník Prokop v malé tlupě soudruhů svých s lící utýranou někdy sedal zde, když věčně čilý továrny ruch přál jim klidu chvíli. Toužili na život, horší smrti, kde jen břímě lopoty je drtí, líčili svou bídu, děsné byty, kam slunéčka nezabloudí svity, kam jen zima fičí sterou skoulí a kde pokryt cárů pavučinou s očkem zapadlým a tváří sinou chomáč dětí hladových se choulí... Takto vše, co s nenávistí zřelo k panstvu cizímu a hněvem vřelo, všechen vzdor, jenž proti nim se zdvihal, ponenáhlu v kovárně se sbíhal. Kovář rozmluv účastnil se málo. Zato leckdy ze své kroniky přečítal jim příběh všeliký. Mocně hlas tu zníval, oko plálo, čet’-li nejmilejší kapitoly, kterak lid náš vznícen dechem Páně zanechal svých příbytků a rolí, proměnil své cepy v děsné zbranězbraně, 66 proměnil své vozy v pevné valy a vše drtil hněvů záplavou, že se národové zachvívali před kalicha září krvavou. – Dleli tu zas jednou neveselo. Kovář víc, než jindy, vraštil čelo pod kadeří svislých pustou změtí. U kovadliny stál zasmušile, ruce nad kladiva rukojetí maje složeny, zrak v půdu chýle. Vešel Brázda, husté sněhu vločky vytřás’ z kožichové třásně chudé, mžoural dlouho zavlhlými očky a pak pravil, mna si dlaně rudé: „Hu! dnes člověk sotva oči protře – sníh a déšť – a vítr k tomu sviští – věru neškodil by u vás, kmotře, pěkný plamínek zde na ohništi! – Avšak – víte-li, že správec klatý vychloubá se, že jste procesy všechny prohrál, že vám pro útraty exekucí na krk zavěsí – že je konec s vámi – že prý také jiné dloužky hrozí všelijaké – 67 zkrátka, že prý na blízku již den, kdy vám všechno dají na buben? Vaši chalupu prý továrna dražbou koupí, sboří všechno všudy a, kde stála vaše kovárna, hladká cesta povine se tudy a vám nezbude než perlík sebrat, jinde kout’ neb – jeho slova! – žebrat –“ Mistr hleděl temně na souseda, jenom tvář se chvěla mrtvě bledá. Však teď oko zasvitlo mu bleskem, zaskříp’ zuby v jeku zuřivém, vzkočil divoce a kladivem v kovadlinu mrštil prudkým třeskemtřeskem, že se půda zachvěla, že všici coufli leknutím a Brázda klesl na lávku, tam pustiv beranici, na kováře oči poděšené vypoulil a potichu jen hlesl: „Jsou to věci – jsou to – svatý Jene!“ V celé výši své se mistr zdvihá, těžce dychá hruď a ret se chví, okem zákmit podivný se míhá jako bludná jiskra šílenství. 68 „Pravda“,Pravda,“ vykřikl, „že křivda čírá zvítězila na pozemském soudu; však nechť celý svět se na mne sbírá, já své půdy nevydám ni hroudu! Neustoupím! Přísahám to k bohu, který vidí spraved’nou věc moji, nechť se s nimi peklo samo spojí, nepošinou odtud moji nohu!“ Mlčky ostatní naň chvilku zřeli, až se Prokop ozval: „Právo svaté na své straně máš; to víme, brate! Ale moc je při tvém nepříteli. A moc platí! Zablýsknou se zbraně a co pak tvé právo, holé dlaně?“ „Nechť se zablýsknou!“ řek’ mistr pevně. „Vím jen, že má noha neustoupí s této půdy – vím, zač si ji koupí – přísám bůh, že neprodám ji levně! Živého mne nikdo nezdolá. Přes jediný práh se v místa tato dostanou – tři prsty zdvihám na to – práhem tím jen – moje mrtvola!“ „Zde má ruka!“ zvolal Józa divý. „Budu při vás, dojde-li to k pěsti, 69 mne tu dříve musí bodák smésti, nežli vlasu jednoho vám zkřiví! A snad jinam padne též mé paže – mám zde vrub, jenž krví jen se smaže – –“ „Nu což –“ řekl Prokop. „Možno cele, že i já se přidám k této mele. Líbíš se mi, kováři! Ty’s pravý věru muž! Jen takých mějme více a hněv lidu vyvstane jak lvice, jedním skokem tyrany své zdáví – moře bodáků ho nezastaví! Než my baby! Každý jen se třese o ten život bídný, horší skonuskonu, a dál těžké, potupné jho nese. Možná, kováři, že při tom shonu najdeš také mne... Což ztratit mohu? Žalář míň, než volnosť taká, hněte – smrť – ba lepší než to žití kleté – žena, děti – poroučím je bohu! Což je čeká? – – Aspoň jednou sobě ulevím! Té bouři, jenž mi hlučí spoutaná již dávno ve útrobě, lačné zlobě, kypící té žluči; aspoň jednou duše má si nahne z číše pomsty, po níž dávno práhne!“ 70 „Ba, z nás každému vře stejně v pleci – Dupněme si na ně také jednou – Jaký strach! – Líp okovy, než vléci žití takového tíhu bědnou!“ Takto odevšad bouř’ vášně kypí. Jenom Brázda vrtí šedou hlavou, na kolena poklidně tou vřavou kožichu si skládá sešlé cípy, hladí vyšité tam pestré zvonce: „Nevím, braši, jaké budou konce!“ 71 XII.
Div divoucí! V rudém jase kovárna se svítí zase, kladiv buch probouzí tam dávný ruch. Jarý plamen vyšlehává na ohništi čadivém, v jeho svitu kovář mává vysoko svým kladivem; perlík buší, padá bleskem, rádlo kruší temným třeskem v dešti jisker ohnivém. Padá perlík ranou hromu, kovář notuje si k tomu: Jasně zvuč, perlíku můj, buš a tluč! [72] Překovej mi toto rádlo, překovej mi tento hřeb, aby rámě ostřím vládlo, aby svištěl smrtný tep; v záři rudé lítej bleskem; zle až bude, padni třeskem v nepřítele kletou leb! Přešel hory, prošel řeky nepřítel náš odevěký, naši zem urval mocí, úskokem,úskokem. Už svým dravým spárem chvátí vísku naši ubohou, už i mně chce zpupně rváti rodnou půdu pod nohou, v chýš mi vchází s pyšným vřeskem – Snad tvé rázy pádným třeskem, perlíku, mi pomohou! Na mém právu, půdě mojí žulou noha moje stojí, od těch dvou mrtvého jen odervou! 73 Nech svět celý: Vzdej se! volá, kovář hlavou zavrtí, ďábel sám jej neudolá – Zde jsem, budu do smrti! Kdyby mdlelo chabým steskem, spíš to čelo rázným třeskem kladivo mé rozdrtí! Užil’s dosti dlouho klidu v posměch cizáckému lidu – chutě zas, perlíku můj, ráz na ráz! Jiného-li nemáš, zbraně na odvetu aspoň kuj! Snad se najdou k nim též dlaně – Ne-li, ty jen při mně stůj! Bij v tu rotu božím bleskem, pomsty notu smrtným třeskem naposled mi zahromuj! 74 XIII.
„Vzdoru konec, mistře! Vari ztad! Hle! tu listina, jež mocí práva pánu mému všechno odevzdává: kovárnu i chatu, role, sad; jeho již ten práh i tyto stěny. Soudu vyslance po boku mám, k ochraně i průvod ozbrojený – Zmoudřete a dejte průchod nám!“ Mistr, stoje před kovárny prahem, vyslal na správce dva blesky zlobné z temných řas a náhlým ruky vzpřahem list mu vyškub’, trhal v kousky drobné, že kol něho útržky té běli jak roj bělásků se větrem chvěly. A hlas jeho duněl: „Hle! tu dává ruka moje větrům vaše práva, [75] mrzce zakoupená lesklým slovemkovem, spečetěná křivých svědků slovem. Mou jest tato půda! pravím vám. Mějte si těch cárů na tisíce, bodáků než jehel v boru více, já své právo čisté, svaté mám, zapsané v tu půdu pečí hrotem, rukou mozolnou a čela potem, mám ta prsa, pevné srdce v nich, tuhou tuto leb, tu ruku zdravou, mám ten perlík svůj a nade hlavou nejvyššího soudce v nebesích!“ „Jménem zákona!“ „Co po zákonu!“ zvolal Prokop, vyšed odhodlaně z postav bědných hlučivého shonu. „Právo na mistrově stojí straně. Kovárny té zachtělo se pánu – to váš zákon. Má-li jediný hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů, luk a lesů, celé dědiny, jemu všecka dolina již patří, jemu slouží bídně za podnoží na sta otroků nás – Blesky boží!“ „Vari, chlape!“ 76 „Zůstanu! Hej, bratři!“ A v mih příští viděti jen kupu lidí zmotanou, kde všechno s jekem strká se a sráží, sálá vztekem – Tu: „Jsem raněn!“ výkřik ze zástupu – „Krev!“ hřmí Prokop, „naše krev již teče! Krev tu pomstíme! Ať zahynou!“ Zděšen prchá správce s družinou, za nimi dav pádí, zlobou ječe. S lící mrtvoly a s okem běsa Józa z kovárny se řítí, nesa plnou náruč zbraní rozmanitých podivného, nestvůrného zjevu, z okovaných dřev a hřebů vbitých, jež kul mistr v šíleném svém hněvu. Józa v dav je metá na vše strany a hlas jeho řičí: „Bijme, palme! Vzhůru do továrny! Na tyrany! Všechno do prachu a trosek svalme!“ Takto někdy přichází bouř náhlá; niva teskně dřímá, vedrem zpráhlá, když tu vítr na vzduchovém oři rázem přicválá a po všem kraji vztekle burácí, že pod ním hrají klasy zmítané jak vlny v moři, 77 šumně tetelí se vršky stromů, prach a listí prohání se vírem v mocných kotoučích, tma v luhu šírém, kmitne blesk a třeskne rachot hromu: Tak zde vášeň ztýraného lidu, – lidu s otčinou a řečí různou, spjatého běd stejných páskou hrůznou – šlehla rázem z ponurého klidu, vyvřela tu v děsném pomsty jeku výheň dlouho utlumených vzteků a vše naplnila kolkolem třeskem, rykem, kletbami a stony, vřavou pustou, do níž chrámu zvony v poplach bily kvilným hlaholem. Na práh kovárny zář divná padá: zlatem řeřavým a nachem spolu barví jej a růžnou aureolu Lidunce kol jasných vlasů spřádá, kteráž k otci úzkostně se tulí noříc pohled, hrůzou ustrnulýustrnulý, v oněch svitů děsný zdroj. To svítí stavba ohromná, v luh září dalný, z lítých žárů, jakby koráb valný ve plamenném tonul vlnobití, jisker dešť jak prašná pěna žhavá srší v dýmu mračna červenavá 78 a z té spousty divě trčí vzhůru, všecek záře nachovými svity, komín titán v oblak zrudlou chmůru jako zářný maják obrovitý. Kovář zašeptal. „To jejich dílo! já jen ubránil, co moje bylo!“ 79 XIV.
Buben duní, bodáky se blyští, pušky rachotí, vzdor slabý tříští, – padli, prchli, ostatek se vzdává, – soudci kyne čas a hrobaři – Zdeptala vše vítězná moc práva – pouta řinčí – – Vzdej se, kováři! Kovář sedí na své kovadlině, čelo v ruce, perlík chová v klíně, bez pohnutí jakby tesán z žuly. Marně Liduška se k němu tulí s úpěnlivou prosbou, soused kárá, že čas příhodný se promaří – tudy oknem! – hustá jitřní pára ukryje tě – Prchni, kováři! [80] Mistr vstává, ku práhu se bere: bodáky již svítí v mlze šeré, slyšeti již povel, řinkot zbraně... Kovář jímá perlík v obě dlaně, povznáší jej s jiskřícím se okem, smrtí pohrdu má na tváři – – Vojska řad již odměřeným krokem míří k němu: „Vzdej se, kováři!“ Střásl dívku, jež kol něho vila s nářkem ruce, odstrčil ji mocí. Postať obrovská se vytýčila, bleskly oči svislých vlasů nocí – „Nepodám se!“ křik’..křik’... „to půda moje! Nikdo tu mé právo nezmaří!“ Napřáhl jak děsný démon boje kladivo své – – Běda, kováři! Rozlehl se náhle výstřel hromný, pád a dívčí výkřik srdcelomný; dýmu oblak modravý se vznesl – perlík padl, kovář k němu klesl, krev mu z prsou valem vyřinula, nazad obličej se sklonil siný a jak na podušce spočinula mroucí hlava v lemu kovadliny. 81 XV.
Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas, hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně – Brzy uslyším vás, milé zvony, zas! Když jsem v cizí straně do ztýrané dlaně skládal čelo, péčí těžkou schýlené, často k duši zpráhlé zavanul mi náhle stříbrný váš hlahol, zvony milené! A ten vanot sladký zanesl mě zpátky mezi rodné hory, v tiché údolí, kde mi věží rudou nad vesnicí chudou kynul známý kostel mezi topoly. Zjevila se letem pod jabloně květem kovárna tam stará, chaty okénka, – křišťálem se třpytí, v nich se směje kvítí, vyhlédá jak růže krásná dívenka... [82] Tu vždy nová síla do paží se vlila, vzchopily se opět, ráz tu stíhal ráz, a v tom kladiv hřmotu jako rajskou notu s nadějí jsem sladkou, zvony, slýchal vás! Konec krušné píle, dosáhl jsem cíle, brzy rodnou vísku opět pozdravím. Bystře noha kráčí – kéž mám křídla ptačí, abych doletěl k těm horám modravým! Zda jsi pro mne lkala, věrnosť zachovala, kterous pod jabloní tenkrát slíbila? V radosti a plesu prstýnek ti nesunesu, choval jsem ho věrně, dívko rozmilá! Na ruku prstýnek, z rozmariny vínek přináším ti, drahá, na heboučký vlas; šťastnou ruku dvojí na čas věčný spojí Lešetínských zvonů jasný, krásný hlas! 83 XVI.
Leží kovář, zůstaven již skonu, v kovárně pod výhní plápolavou, o kovadla podnož opřen hlavou jako král o pelesť svého trónu. V dílně své, kde dlíval nejraději, v záři veselé z dob slávy její přál si zemřít – vůli jemu dali; měkké mu jen lože podestlali. Kolem prsou mohutných se vine šírý obvazek; jej slza smáčí, která z oček Lidunčiných řine k němu bez ustání v hořkém pláči. Časem dívka usedavě štkajíc, k šíji mroucího svou tulí ruku a líc k jeho prsům, naslouchajíc v posled srdce laskavého tluku. [84] Stranou Brázda s pochýlenou hlavou mžiká oček řasou třepetavou, z nížto chvilkou krůpěj vláhy třpytné sprchne na kožich a tam se kmitne lemu kosmatinou řídkou, plavou jako perla rosy suchou travou. Slyš! tu kroky – zaskřipnuly dveře – – „Václav!“ K ňadru příštím okamžikem tulila mu hlavu s tichým vzlykem, a on dívku líbal na kadeře. Takto chvilku dleli. K loži pak děva klekla zas; po druhé straně Václav klesl; kovář matný zrak upjal naň a zdvihal těžké dlaně k vítání; leč Václav zlíbal vřele ruce chladnoucí, a srdce celé zachvělo se v žalném jeho hlase: „Mistře, tak – tak spatřujem’ se zase!“ Mistr slabě usmál se i vece: „Zdráv buď, hochu! Hle! přec tebe mohu vítat – ve své kovárně – dík bohu! – krev to stálo – ale jsem tu přece.“ 85 „Ach, vím všechno!“ Václav pravil s bolem. „Ve vsi slyšel jsem, ký strastí roj za ni podnik’ jste, jak těžký boj! Viděl jsem, jak v poutech vedli kolem Prokopa i jiné vzpoury vůdce, Józu viděl jsem, jenž klesl v půtce – strašně pomstiv dívku milovanou! Mrtev zpupný svůdce. – Jeho syn nevzkřísí ruch zašlý ze ssutin, rozloučí se navždy s touto stranou, rozprodá prý dědictví to celé. Zeman blízký kupcem poloviny, z naší krve, k lidu lnoucí vřele – Tak tu brzy život zkvete jiný! A já – zdatné práce úsilovné ovoce si nesu, jmění skrovné; koupím tuto kovárnu i s chatou – krví svou jste posvětil tu půdu, zlatem zpomínek s mým srdcem spjatou. S Liduškou zde v lásce žíti budu a zdar bohdá ruce přičinlivé pokvěte – – Proč nepřišel jsem dříve?!“ Naposled se zaskvěl mistrův zor, skráň též poslední se vzpjala silou: „Tedy přece uhájil můj vzdor mému rodu tuto půdu milou! – 86 Však ne sám – tvá práce, drahý synu, zásluhy má lepší polovinu. Spoj to dvoje: Pracuj statně dál a stůj pevně, jako já jsem stál! A teď, milé dítky, spojte dlaně na mých prsou, přichylte se níže, – oh! mé ruce! – železná v nich tíže! – jak jim daleko na vaše skráně! – Tak – mé požehnání na vás plyne, drazí! A k mým rukám jiných dvé neviditelných se tajně vine. Cítím blízkosť drahé Anny své – dobré oko hvězdou v šeru kyne – za chvilku s ní navždy duch můj splyne! Buďte požehnány, hlavy drahé! Pod tím krovem, jenž boj spatřil můj, v tiché práci plyňte vám dni blahé, a duch lásky vždy vás obletuj! Ó! – vše zaniká mi v pustém víru – vidím slunce jen – tam vzchází rudě – a já hasnu navždy – hasnu v míru – neb kde žil jsem, na té zmírám půdě!“ 87 Poznámka: Stručný životopis spisovatelův nalézá se hned v 3. čísle „Poetických besed“.
E: av; 2004 [88]
Básně v knize Lešetínský kovář:
  1. báseň bez názvu