Dnes čile vetchý Koniáš v dům řeholní se vrací,
pod řízou nesa vzácný lov, jejž získal krušnou prací:
On v dědinách i samotách den celý pilně bádal
a vedrem, chůzí klopotnou pro spásu duší strádal,
lesť mařil tajných kacířů i jejich lámal vzdory
a v nejtajnější úkryty své nořil bystré zory,
by dnešním plenem dovršil svůj velký úkol svatý:
knih bludných, ohněm zničených, to tisíc šedesátý.
Teď v celi ruce třesavé lov těžký na stůl kladou
a kalné oči jiskří se nad jatců vzácných řadou:
Zde Komenského „Smutný hlas“, tu dílo Blahoslava,
tam leží bible Králická, saň bludu šestihlavá,
a jiná stvůra kacířská, jež morem duší vane –
však brzy, siptě naposled, ten chomol hadů vzplane!
A blahoplodné vidění se v duchu jeho míhá:
Knih spousta horou plamennou až k nebesům se zžíhá
a prostřed rudých plápolů, jak u Kostnice kdysi,
pod čapkou kreseb ďábelských Hus arcibludař visí.
Však u hranice Koniáš zří k nebi s jasnou lící,
zkad chýlí světec z Lojoly dlaň, synu žehnající.
„Viz, Otče! Mistra z Husince já teprv dožeh’ zcela
v té kleté setbě duchovní, jež za ním vybujela,
já z luhů českých dokona jsem vyplel pekla býlí
a za ně sázel klopotně květ čistý, bohumilý:
vznět nábožný má „Postilla“ zde živit bude stále,
má „Cithara“ zde na věky znít bude k boží chvále!“
V sen klesl stařec unaven, na knihy skloniv čelo.
Tu jiné, děsné vidění skráň spící obestřelo:
Knih šedesáte tisíců zřel opět horou čníti,
než uprostřed nich na kůlu sám sebe viděl pníti.
Ta spousta knih, jež proměnil kdys v popel, haldy škvárů,
teď v pomstu strašnou plápolá kol něho v novém žáru,
z ní hadů rudých na tisíc šíj hroznou k němu tyčí,
jej mučí sterým uštknutím a v tanci divém syčí,
pod nohou jeho s praskotem knih mocná vazba plane,
jsou rozžhaveny do běla jich rohy okované,
i spony jejich mohutné se nítí do řeřava,
v nich pergamenu, papíru se pýří vrstva žhavá.
Leč nastojte, v tom požáru vše trvá bez úhony:
ty desky, hřbety kožené, jich ozdoby a spony;
jak tenké pláty řeřavé se kroutí ve plamenu,
však nezrušeny trvají ty blány pergamenu,
v nich řady liter nespalné jak démantky se třpytí,
bez újmy, v barvách ohnivých plá iniciál kvítí,
i stopy slz a krve v nich se jeví žhoucím rysem –
vše v ohni celé zůstává jak hořící keř písem.
I Koniáš v těch plápolech pní neporušen cele,
než, ku nesmírné trýzni jen, jež hlodá v jeho těle.
V těch mukách děsných bez konce, v tom ohni věčně žhavém,
jejž líčíval tak výmluvně před ustrašeným davem,
kdy hroze proti hříšníkům své napřahoval pěstě,
pro větší důraz řetězem kol šíje svislým chřestě,
že mnohdy schvácen kazatel sám ve mdlobách se kácel
a v zástupu duch nejeden v noc šílenství se ztrácel:
v tom žáru nyní Koniáš sám svíjí se, v té trýzni,
ston ječí z prsou mučených, ret práhne krutou žízní,
kol snopy jisker vzlétají jak žhavých včelek roje
a noří v každou těla píď mu žahadélka svoje,
dým štiplavý a dusivý jej mrakem černým halí –
i zdá se mu, že věky již ty snáší děsné paly.
Vzpjal ruce vzhůru sténaje: „Zdaž takto nebe splácí
pro víru stálé horlení, pro církev tuhou práci?
Zdaž ve plamenech, zápalem pro slávu boží vzňatých,
mám snášet muka na věky, trest duší Bohem klatých?“
Tu zahřměl s hůry mocný hlas: „Trp dále, Koniáši,
tvá duše viny ohromné trest spravedlivý snáší.
Do prachu zdeptán, zkrvácen tvůj národ v bídě zmíral;
však víc než zástup katanů, jenž tělo jeho týral,
víc nežli rota lupičů, ke stonům jeho hluchá,
ty’s provinil se na kleslém, chtě ubít jeho – ducha;
ty’s květy duší spanilých, myšlének zlaté klasy,
ty’s předků jasné dědictví chtěl zhubit na vše časy.
Noc rozkládá se hluboká nad vlastí, pustým rovem –
než, kdysi jarním pučením se zaskví v jitru novém:
Ty knihy, které’s upálil, dál budou trvat celé,
až dávno v hrobě zapadne tvé tělo do popele;
až Postillu tvou, Citharu již dávno plíseň schvátí,
ty knihy budou v úkrytech dál věrná srdce hřáti,
z nich leckdy jiskra zakmitne v to temno vůkol pusté
a za století vytrysknou z nich tlumy jisker husté
a rozletí se do srdcí, v nich svatý zžehnou plamen –
duch předků vstane vítězně nad puklý hrobu kámen!
Co zlatých semen v knihách těch, co zrnek myšlenkových,
až každé zplodí zlatý klas, v něm deset zrnek nových,
až z nové setby sklidí se pak žatva desaterá,
z těch šedesáti tisíců zas náhrada knih sterá
a s ducha bleskem krásy zář po vlastech zaplá všude:
pak teprv, kate myšlenek, tvé trýzni konec bude!“