Vzdech trpký vítá našich králů řadu,
jež klonil v jařmo cizích tretek chtíč,
i zpupné panstvo cizojmenných hradů,
snah cizích raby, lidu svého bič;
než kdy sám národ povstal v žáru svatém
a blesky kalicha v noc duchů dštily,
a slepec zaburácel s pomsty mlatem:
tu žasl svět, tu velicí jsme byli.
Ký div, že naše skráň se v lesku sluní,
jenž září z velkých historie desk,
že stále, stále na rtu našem duní
ten dalný houfnic hrom a cepů třesk – –
Leč, bratři! nevrátí se titan slepý,
i reci jeho v mohylách se skryli,
a v musejích se bortí strašné cepy –
My velicí jsme byli, ach! jen byli.
Co pomůže nám vavřín zašlé doby,
co síla, moc, jež rozpadla se v nic?
Ach! lipanské a bělohorské hroby
co vzaly, nevrátí nám nikdy víc.
Hůř žebráku, jenž chodil v zlatohlavě,
smích budí slaboch, pyšný z dávné síly,
svou hanbu neskryjeme v otců slávě,
co jsme, jen vidí svět, ne co jsme byli.
Jen přítomnost nám stvoří osud celý.
V té utrhněm’ si slávy ratolest
a bychom barbary jen otce měli,
tím pyšněji by zkvetla synů čest.
Však svěsíme-li v boji chabou ruku:
nechť dědové si laury věčné vili,
nic neodvrátí zkázu kleslých vnuků,
a lidstvo chladně řekne, že jsme byli.
Nás budil svit, jenž zářil z prchlých věků,
a byl nám zdrojem nové důvěry;
než, stále vzpomínat jen dědů reků
a sníti v troskách zašlé nádhery,
to marně čas a sílu jarou tráví
a zrak nám kalí, klamným leskem zpilý –
Již nechme snění v rozvalinách slávy
a k činu, bychom velkými zas byli!