VEČER VYHNANCŮV

Viktor Dyk

I když tu kvítí, je to chladné kvítí. Zřím v širých rovin rozlohu. Měl bych říc’: Synu, se moudrým býti! Dnes, Pane, nemohu. Pout příliš těžká poslézchodce znaví, když celou cestu hledíš zpět. hlava těžká a jsou tu, kdož praví: Počíná příliš blouznit kmet!“ Jak mírný vánek dotýká se šedin hlavy umdlené mír lesů, luk, mír sním tu polí, dědin své vlasti vzdálené. Sním, kdy Pán mi odejíti velí, o jiném odchodu. A ránu nesu, jež se nezacelí, hemžením národů. Tenkráte byla zima. Z doupat, skrýší nás hnali posledních. Tak tiché hory a my ještě tišší. A sníh a sníh a sníh. Ó, rodná půdo, drahá tak a milá, jak loučení to snést? Tenkráte zima všude vůkol byla a nyní v srdci jest. nebouřím se a neproklínám po Božím rozkazu. Od místa k místu a vždy někam jinam do vichru, do mrazu! Nic z toho, co je dáno lidským vlohám, nevrátí rodnou zem’. Oxenstjernovi vrhl jsem se k nohám a marně prosil jsem. V tom protivenství, v marném kvaltování, svou nesu lopotu. A modlím se, by naše utíkání nebylo v sobotu. Tvá, učiteli, moudrost na zmar přijde, marně jsi šel. Bloudili pouští čtyřicet let Židé, ty ještě dél’! věřím v Boha, jenž druhy sklátil, že není přísný jen, že tvář svou navždy od nás neodvrátil, když vydal domov v plen. A třeba budoucnost je zahalená, třeba jsem marně práh’: Ratolest suchá se zas zazelená, zřím světlo v temnotách! Vidiny zvláštní ve svém srdci nosím a slyším hlasy tajemné. Pokorný sluha, tiše Pána prosím: odejmi kalich ode mne! My prošli peklem útrap neskonalých, my prošli propastí, od nás i příštích oddal trpký kalich jít světem bez vlasti! Van večerní se dotýká mých šedin, hlavy znavené. Mír lesů, luk, mír polí sním a dědin své vlasti vzdálené! A hledě věčně zraky tesklivýma na jedno místo zpět, sním: odešed, když doma byla zima, chci ještě vidět květ! K šťastnějším z nás Bůh mluvil; ne však ke mně, napínal jsem sluch. mohu se jen dohadovat temně, neb sláb je lidský duch, A oči lidské příliš v stáří slepé. srdce stísněné. Zavoní květy, bude zase lépe: ale pro mne ne. A snad i děti půjdou marně za mnou, snad děti dětí mých, snad nutno cestu odpykati klamnou a odpykati hřích. Umdlévá duch a kniha padá z ruky. Ó, Bože, při mně stůj! Ne pro vnuky, možná pro pravnuky kšaft zanechal jsem svůj! I když tu kvítí, je to cizí kvítí. Zřím rovin rozlohu. Měl bych říc’: Synu, se moudrým býti! Dnes, Pane, nemohu. Vidiny zvláštní v hlavě kmeta nosím a slyším hlasy tajemné. Pokorný sluha, tiše Pána prosím: odejmi kalich ode mne!