VZKŘÍŠENÍ
Mortuos voco, vivoa plango.
I.
I.
Kde živí hlučí, ve svém ztišení
dočkají-li se mrtví Vzkříšení?
Šli, ale nejdou, snili, nezasní,
ať byli šťastní, ať snad nešťastní,
teď leží bez slova a bez hnutí,
spí pod kamenem zapomenutí.
Kdo silný dost, že kámen odvalí,
kdo doufá, jako oni doufali?
Věřící jejich vírou kdo tu je,
jak milovali, kdo tu miluje?
Když jarní vánek svěže zavane,
kdo může vzbudit dávno uspané?
Kdo chtěl by křísit, rady neví si,
kdo chtěl by vzkřísit, možná, nevzkřísí.
84
Za pozdní noci, když vše utichne,
zašeptá někdo, někdo zavzdychne?
Tma kryje kraj, tma zahaluje dům,
ve kterém dobilo cor cordium.
Bije jen živým s věže hodina?
Žije se, pozapomíná?
Snad mohli slovo době doříci
Zlatému Teleti se kořící,
snad doznívá jich píseň nejasně,
snad umlkali příliš předčasně,
snad také uši živých neslyší
poslání mrtvých, moudrost nejvyšší.
Ne moje řeč, jen tiché šeptání
vzbudí-li dávno mrtvé ze spaní?
85
II.
II.
Není-li Vzkříšení jen slovem,
nadějí marnou není-li:
Vstaňte, o mrtví! My, kdož zovem’
se živými, jsme zbloudili!
Poznáváte-li rodnou zemi?
A pozná-li Vás rodná zem’?
Ó mrtví, nějak teskno je mi:
možná my živí nežijem’!
Možná, že žijem dny jen liché,
v nichž odumírá myšlenka.
Důvěrně šeptám v chvíli tiché,
než zasvitne zas jitřenka:
Je život všestranný a dravý,
života tempo překotné.
Je péče o fysické zdraví,
nám uniká jen nehmotné,
požitku unášejí vlny,
rekordů ve všem doba dnes.
Čím víc však křičí: život plný!
tím více roste z prázdna děs.
86
Ti, kteří mluví stejnou řečí,
kdes mizejí si v daleku
a propastí je denně větší
pout od člověka k člověku.
Není-li Vzkříšení jen slovo,
jak skeptik míní otrlý,
šeptání slyšte básníkovo:
Čas živé křísit, umrlí!
87
III.
III.
Kdo chtěl by vzkřísit, rady neví si.
Kdo chtěl by křísit, možná nevzkřísí,
V půlnoční chvíli šeptám však si tich:
To, co jsem řekl, platí o živých.
Jsou mrtví silní, živých silnější
a dobří jsou jak chléb náš vezdejší
a v zamyšleném možná ztišení
zítřejší připravují Vzkříšení!
88