Co se tam bělá na zelené hoře?
Snih to, čili hejno labutí?
Snih? – hm, tenťby byl okápnul;
Hejno labutí by odletělo:
Není snih to, aniž jsou labutě,
Vévody to stany Asan agy.
Lítou ubit ranou on tam leží;
Přijde navštívit ho máť i sestra,
Choť jeho jen od studu nemohla.
A když rány bolest ulevila,
Dá on zkázati své věrné choti:
„Neočekávej mne v bílém dvoře,
Ani v dvoře, ani víc v mém rodě.“
Ta když slova kněžna uslyšela,
Jako hromem omráčena stála;
Slyšeť dupot koní kolem dvora –
Na ponebí Asan aganice,
Chtěci oknem skočit, rychle běží.
Za ní spěší dvě milounké dcery:
„Vrať se, matko milá!“ volajíce,
„Nepřijíždíť otec Asan aga,
Nébrž strejc náš, Pintorovič Beže!“
Vrátivši se Asan aganice,
Bratra za krk upějíc objímá:
„O, můj bratře! velkou snáším hanu;
Asan aga od patera dítek
Mne odhání.“ Beže mlče z kapsy
V červeném hedvabí obalený
Lístek svobody své sestře podá,
Za kterým jí volno, k staré máti
Zas se vrátit, a v novo se vdáti.
Ten jak kněžna lístek uviděla,
Dva své syny v čelo políbila,
A dvě dcerky v růžové tvářičky,
Jen s synáčkem na kolíbce malým
Rozloučiť se nikoli nemohla.
Leč ji bratr pojma silnou rukou,
Od něj odtrh, za se na kůň vsadil.
Ujížděli od bílého dvoru.
Dobrá kněžna ze slavného domu,
Nedlouho tu v svém pobyvši rodu,
Nedlouho – neminul ani týden,
Jižtě požádána za manželku
Od mocného Imoského Kády.
S pláčem ale kněžna k bratru vece:
„Pro všecko tě milý bratře prosím,
Provdati mne nechtěj za nikoho;
Neb mé zchvátilaby srdce žalost,
Kdybych svých kdy uviděla dítek.“
Beže ale nedbav na prošení,
Přislíbil ji Kády Imoskému.
Prosí tedy kněžna bratra svého,
Aby aspoň poslal bílý lístek
Kády Imoskému v slova tato:
„Tvá nevěsta tebe pozdravuje,
A dá prosit, až od sebe svaty
Vyšleš, by jí dlouhé pokryvadlo
Po ních poslal, aby obalivši
V ně se, neviděla kolem dvoru
Jdouci více svých milých sirotků.“
Jak mile ten lístek Kády zočil,
Hned dal k sobě svaty povolati,
Svati k ženušce se odeberou;
Ve zdraví svatové k žence došli,
A ve zdraví s ní se vracovali.
Když však byli u bílého dvoru,
Zahlídly ji dvě dcerušky z okna,
I dva synáčkové k ní hned běží,
Takto k milé máti promluvíce:
„Navrať se k nám, naše milá máti,
Poď, matinko, s námi posvačiti.“
Řeč tu slyšíc Asan aganice,
Nejstaršího svata poprosila:
„Zastav koně, bratře, starý svate!
Bych své dítky mohla podarovat.“
Zastaveny koně vedlé dvora,
Máti svým sirotkům dary dává:
Oboum synům obuv pozlacenou,
Každé dcerce pěkné dlouhé šaty,
Nemluvňátku ale na kolíbce
Hedvábenou batlici poslala.
Na to hledě jarý Asan aga,
Na svoje dva syny takto zvolá:
„Poďte ke mně moji sirotkové,
Když nad vámi smilovať se nechce
Vaše matka srdce kamenného!“
To jak slyší Asan aganice,
Bledou tváří na zem sebou vrže,
Z bolných ňáder duši vypustila,
Vidouc dítky k otci ubíhati.