V posvátném háji slávském na pokrají
stál pevný, hrdý, ušlechtilý kmen;
a léčivé v tom kmenu šťávy zrají,
a v květů jeho vůni – blaha sen.
Nad ním se pnulo nebe v usmívání,
slavíků písně v jeho okolí;
aj, s kmenu toho neslo větru vání
jen vůně dech a zpěvy do polí!
To česká lípa byla! – Její vesna –
větérky posud šepcí báje o ní;
ó sláva její – světem hudba plesná,
králové mocní před ní témě kloní! –
Pak léto přišlo. Vichr od oblaků
roznášel s lípy blahodárný pel;
svět okříval. Pak blesky šlehly z mraků,
bouř nad lipou – a svět se při ní chvěl!
K poledni přišla bouře ona letem;
a k večeru, kdy měl se tentýž den,
květ lípy naší rozmetán je světem –
a roztříštěn se kloní její kmen...
Plamenné slzy nebe! Hvězdy věčné!
Vy spatřily jste velký jeho bol,
kdy temno, jež se zdálo nekonečné,
zřel v zemi někdy krásné, kol a kol! –
Útěcha žádná! Pouze temné stíny
kol zdrceného kmenu vedly rej, –
plesaly, jeho květy že má jiný,
a jemu v dík – že kal a beznaděj! –
Ach dlouhá noc, bez konce, bez výměru!
To jediný byl utrpení sen! –
Již nepějí tu slavíkové v šeru,
holými snětmi pláče bolu sten! – –
Však Láska Věčná kyne! Všechny trudy
zaplašil nový, Pravdě vzešlý den;
kořínek lípy, v hloubce ukryt, chudý,
na boží světlo vydal nový kmen!
Slavíci opět mají domovinu,
korunou lípy sladký pěje hlas;
ba v lůně stromu, v tajném jeho klínu
i šťávy zdárné bujně proudí zas.
Aj, vidím révu pnout se kolem kmene,
toť ušlechtilé touhy jarý vznět.
Na slávu svou se kmen můj rozpomene,
a podiví se lípě naší květ! – –