Vstup.
Ty Bože velký, jenž’s po dlouhá leta
provázel slávou vojné naše pluky
od moře k moři po obzorách světa,
jenž seslav nesčíslné na nás muky,
zas snímáš pouta ducha odstaletá!
Ty Bože velký, kterýs otcům našim
moc víry vložil v srdce s onou silou,
jíž druhdy odolali nad přesilou,
ku Tobě prosbu z hloubi srdce vznáším:
Paprslek jeden velebných těch jasů,
jež věnčívali předků slavných čela,
kéž dolétne až tichých našich časů,
by v písni té se sláva jejich skvěla
a zašuměla jejím ve ohlasu,
by naděj s vírou v jeden vínek spiata,
Svobodu Slávů září ověnčila
a láska oživlaoživla, jak jednou žila
ve prsou předků: čistá, jasná, svatá!
[1]
A to-li dopřeješ mi Všemohoucí,
pak ostkvěje se píseň má tím leskem,
jenž z prsou předků dávných láskou žhoucí
tmu světa zahnal vítězným svým bleskem,
lid spasil v touze k nebi ruce pnoucí:
kéž jiskry věčné plání na mne slétlo
byť duše má tím oslepena jasem!
Ty posilň mne, jenž všemohoucím hlasem
Nadnad propastí jsi zvolal: „Budiž světlo!"
2
Zpěv prvý.
I.
U prostřed hlubokých a chladných lesů,
kde dravé řev jen rozléhal se zvěře
či bouře rachocení v divém plesu,
nad níž jen orel v smělém letu měře
zakrákal divě – a zas beze hlesu
se vyšvih’ v blankyt, v nezměrnou svou říši –
velebné ticho nad pustinou trůní,
jen v pádu někdy staletý strom duníduní,
jakoby pouště měřil čas – a vše se stíší.
Noc chladná, temná, oheň dohořívá
a slabé světlo pouze kolem hází
na starce pouště, nad nimiž tma zývá
ve stromů stín, jak nebetyčnou hází
němou – a živou přec, z níž hudba divá
medvědů, vlků sem se časem nese
s dojemným oním šumem, tichým váním,
jež zní jak lesů věčným naříkáním –
pláč bytostí tajemných – v němém lese.
[3]
Sem nezaneslo posud lidskou nohu
ku požehnané práci blaho míru,
kde zvuky pouze litevského rohu
odrážel pustin ohlas v divém víru,
tak sladkém uchu lovce – války bohu:
neb hromovládný Perun vládne Litvou,
háj posvátný má nad břehami Němna,
Kristovy víry slova lásky jemná
Litvínu hlásána jen požáry a – bitvou.
Ó Litvo velebná! Tvé věčné lesy
šuměly tomu v první pláč a smích,
jenž zrodil se, by svaté tonů plesy
jak z harfy eola – zňal v prsou svých –
a tonů zoufalých, jež chmurou děsí
i tonů velebných nesčetné množství
v šum váš zaznělo, světu na podiv;
v nich nesmrtelný se pěvec narodiv,
probudil v prsou žhavých jiskru božství.
A svět naslouchal v zanícení tomu,
co pěvec Tadeuša, Dziadů pěl,
ta píseň na perutích spěla hromu –
v ní mistra labutí zpěv sladký zněl:
a od litevských odražena stromů
se po Slovanstvu zablesklo v tom tonu,
až od země, kde tělo kleslo v prach,
zaletěl v nebes bleskoskvoucí prah –
co píseň věčná k božskému tam trónu.
4
Noc chladná, temná; luny pablesk bledý
spleteným krovem nebetyčných hradů
se provinul – až v ocel zablesk' šedý,
jak na kovové krytbě šupin hadů,
zas výš se mih’ – a skonal bezesledý;
ha, byl to blesk – či záře blesku oka?
Ne tvář ta je tak klidná, mrtvá, němá
jak z mramoru: však kámen ducha nemá
a tvář ta mluví duše ze hluboka.
Tvář, na níž psalo písmem přetajemným
přemnoho let své bouře – hrůzy válek
tvář velebná – přec s výrazem tak temným,
že vrah by pohledu se toho zalek’ –
a přec mluvíval on též hledem jemným –
vždyť v jeho prsou také lásky množství;
však dlouhým bojem srdce korou skryto:
tím hloub však v ně je ono slovo vryto,
jež můž být spásou – mstitelem též božství.
Ne vždycky bývá krása pouze jara,
jež dojemnými k duši mluví tahy,
ne pouze v oku mládí oheň hárá
i v jeseni den tichý bývá drahý –
a krasší bývá mnohá tvář ta stará,
již věky bouří, strastí utrpení
po léta vztekem krutým rozoraly,
jak věkovitý dub ční z čela skály:
než pěkná tvář – v níž život duše není!
5
I žloutnoucí to listí zlatem vroubí
v jeseni háje, doubraviny krásné
a v slunku zelené se leskne doubí,
jak starce tvář a oko vlídné jasné
jak modrého blankytu jasné loubí:
tak jeví příbuzné se někdy stáří,
že mimovolně k sobě táhne, vábí:
vždyť mladost potřebuje stařec slabý,
by posilnil se kouzlem, z něj jež září.
Na otce, matku každý vzpomíná si:
a proč se zdají duchu vždycky mladí?
Proč zdají se nám vždycky plní krásy,
proč prodléváme v duchu u nich rádi
a celujeme jejich šedé vlasy?
Snad že nám také jednou naše děti
ty scvrklé zulíbají ruce, tváře
a ovane nás mladosti jich záře,
jichž láska v neznámý nás život světí?
Tak v tváři muže toho bylo čísti
minulost plnou bojů odříkání.
Jak na podzim ten vichr smutně svistí
v sežloutlých stromech, jako v naříkání
kdy z šedivého duby zrývá listí:
Tak osamělost bez dětí a choti
značila tvář šedého bojovníka.
Jen v boji meč mu šeptem pozdrav říká
a bitvy bouř kdy vzduchem zarachotí.
6
Onť otcem bojovných je pouze pluků
a jiných dětí v šírém světě nemá;
tu prázdnotu, jež budí v prsou muku,
nezjeví nikomu ta ústa němá;
v bojovném oživuje pouze hluku
to oko bystré, pozapadlé v kruhu
kdy sčítá pluky, sýlá rozkazy,
kdy v čele vojsk na vraha vyrazí
či ramenem svých podporuje druhů.
A přec dnes, proč oko sokolí
svůj jasný blankyt zachmuřuje maně –
snad mimovolně cos jej zabolí
a bolem ouží pozapadlé skráně?
Snad rána z boje krutá? – Nikoli!
Co rána tělesná je mysli mužné?
Ta mizí oprotiv těm ranám v duši,
jež rázem mysl nejpevnější zkruší,
jež nezahojí ani srdce družné.
Meč povalen – a v ruce list se chví,
pergamen smačkán – nečte jej, jen třímá,
obsah mu znám: on vlas mu šedivý
na hlavě zmnožil – jediné tam jímá
krůpěje chvějné lesk ho palčivý,
jenž jako rubín v záři ohně hraje,
mění se, blyští, třpytí se a hasne:
zdá se, že vojín sám nad sebou žasne,
jak zadumal se dávných časů kraje.
7
Ve kraje mládí, vzdálené své vlasti
na prsou přátel, milující ženy
kde zakoušel odvyklých dávno slastí,
jež v časů bouřlivých hrob uloženy –
i máchne rukou – meč jen pozachrastí –
list padne v žár – v němž rubín, slza hasne –
upadlá z oka železného muže,
jak ve mladosti svadlá vonná růže
jak snění mládí marné – avšak krásné.
To strašná slza, věnovaná muži,
jenž v žáru zhynul roveň krůpěji,
i popel spláchnut v Rýna chladném lůži –
vyvržen v moře věčna později. –
Tisíce slzí pro jedinou růži,
pro jednu slzu, jež se z oka kvasí:
Neb sotva vyhrkla ta slza divá,
kopyto zemi k nepoznání zrývá
a slze světa žár ten neuhasí.
Jak by se divil krůpěji té žhavé,
jež od let mládí oko nerosila,
kdy děcko býval nevinné a hravé,
jimž matka ubohá se honosila:
on vídal bitvy hrozné, překrvavé
a suchý zůstal zrak: proč slzel nyní?
co ranilo tu duši osiřelou,
to srdce z démantu – jak krutou střelou –
vždyť nemá nikoho? co jsou mu lidé jiní?
8
Sám stařec – téměř nad hrobem již stoje,
přehlíží nesčíslné jenom hroby,
strádání vojína, nesčetné boje,
jež zjizví tělo – laurem skráně zdobí –
však proč ty šediny? ta krev? on kdo je?
co z toho má? osiřel – stár a zchud –
bez cíle kráčel žitím posavad –
co meč se vláčel světem, sestár, svad:
snad nyní Bůh jej zvolil plenit blud?
Dlouho si mnohdy božství nástroj tvoří,
jejž náhle ze tmy povolá co blesk:
ten jednou ranou stavby věků boří
a píseň svobody zní z rumů třesk.
Minulost v temnu mrákotném; se noří:
snad jeho žití věčně strádavé
a odříkání v bouři, nehodě,
jej utužilo v lásce k svobodě,
že zná jen jí a potom vlasti své?
Uhasnul oheň; dým se ještě prýští –
sténaje časem – z hasnoucího uhlí.
Poušť mlčí. – Časem nocí vítr sviští.
Však zrakové vojína jako stuhlí –
ač nespí – hledí v noc – jak v časů příští.
Necítí, neslyší – zda prsa dýší? –
A ticho opět nad pustinou trůní,
jen v pádu někdy staletý strom duní
jakoby pouště měřil čas – a vše se stíší.
9
V podálí jeho spolubojovníci
netuší ani, že bdí vůdce za ně;
vždyť tomu zvykli, čítat v jeho líci
vždy stejný klid – jak ostří jeho zbraně;
po namáhavé cestě mnohý spící
o domově sní dálném – vzdechne ze sna;
snad probudiv se, postavu pak spatří
jak nad ohněm bdíc, spánek střeží bratří:
myslí, že přelud to – v se opět klesna.
A dříve nežli rozbřeskla se zora,
již pod rytířem chvěje se kůň vraný;
po líci rozestřena bledost chorá,
však v oku žár k útoku uchystaný.
A „s Bohem!“ vojínům on volá s hora –
a spolubojovníci kol se tlačí
a tisknou ruce, s láskou k němu hledí;
„Nuž s Bohem, bratří!“ mluví rtové bledí –
že sotva všem on odpovídat stačí.
A kam tak na kvap, okem se ho táží,
či ústa důvěrnějších hlasně slovy,
od vůdce mileného zvědět baží:
však ústa jeho slova neodpoví
a usmívat se jenom na ně snaží.
Loučí se s prapory, jež v zemi cizí
vždy se ctí vodil k slávě vítězství – –
a zrak se mnohý slzou vřelou stkví:
„Buď s Bohem, Žižko!“ – on jak bouř již mizí. –
10
II.
Motto: Exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor!
A já tam stál a šlapal popel svatý,
kde Husův duch prodléval v zátiší,
odkud se paprslek vznes světla vzňatý,
jenž k prahům spásy lidstvo povýší.
A já tam stál a dumal smutkem jatý:
velebných stromů v hebké jehličí
teď jarní, svěží vítr pozalká,
v jich stínu květe vonná fialka
a z rumů kapradina vyklíčí:
Však po zdech Hrádku není ani stopy!
Vykouzli v duchu zdě si, okna, dvéře,
v něž poslední se zásvit slunka topí,
kdy mistr svatý v krajinu se béře,
nad níž svá křídla temná noc již klopí –
a ten tichý vlídný kraj, kde lesy šumí
tak mílo v tajemné vod bublání,
kdy větřík lehký po nich uhání
a měsíc vyjde nad zbořené rumy – –
[11]
A ty zde sám těch hledáš šlépějí,
jež svaté žití vtisklo v svatou půdu
a v oku tvém se slze zastkvějí,
že v zemi Husa tolik posud bludu –
či bude jednou jinak – později?
Či z lítosti nad krásou svaté země,
jež tolik krve mučennické pila,
jež ubohá a přec tak drahá, milá,
jak oko drahé mluví v duši jemě?jemně?
A v podálí ten Tábor vyhaslý – –
I On zde stál! a Jeho noha tiskla
to místo – brvy snad se zatřásly
nad slzou, která z oka jeho blyskla –
až věky nad mužem tím užasly,
kdy meč svůj hodil v světa závaží
a ochrancem se pravdy věčné stal!
Již letí ku Praze! Nuž za ním v dál
zřít blesk – jak modly věků poráží.
12
III.
A zvony zněly jako slavný chorál,
jejž pěje celý národ v matce Praze.
To srdce Čechů blesk jak bouří zoral!
jak svobody jim setba přišla draze!
jak požáry rum ssutin pookoral:
vše neslo ráz té děsně slavné doby,
kdy před národem božím pouští jdoucím
záříval v noci oblak světlem žhoucím
a ve dne černá chmůř – a děsné hroby – –
A bylo tomu tak; před vojem Čechů
šla archa boží – heslo pravdy svaté,
modlitba lkaná vroucích k nebi vzdechů,
sloup ohňů z hranice v Kostnici zňaté –
za nimi o životě ani slechu.
A bez odporu, jako vůlí boží
se nesla světem železná jich slova:
odpor jen požár zhoubněj’ znítí znova
a množství nepřátel – vítězství množí.
[13]
A v čele Táborů na koni vraném
zahalen v sobolinu přes brnění
jel Žižka, jak by Čechů králem, pánem:
však v zraku jeho více žáru není –
on nestápí jej v lidu milovaném –
brž páska temná obě přes oči
se táhne pod vysokým jeho čelem,
jak druhdy pnoucím se v držení smělém:
však zrak – ten odlesk duše – nikdo nezočí.
Nadarmo pátrá národ po jiskře té,
jež bystrostí svou prolétala věky,
jež bleskem střásla jařmo odstaleté,
svým věhlasem mařila vrahů vzteky:
ten vůdce slavný – hříčkou nemluvněte
a v slepotě přec – nepřemožený!
On zachránit můž národ od zničení,
takého vůdce nebylo a není,
by zmohl to – co on moh’, oslepený!
A koně vedou měšťané a páni
a dívky stelou květiny mu v městě
a kněží s svátostí se jemu klaní
i na kolena padá národ v cestě;
že krokem můž’ jen: v stálém usmívání
odkryté nese čestné šediny
a pozdravuje kolem kyne rukou;
však národ k němu zírá s tajnou mukou;
ach co by dal – za pohled jediný!
14
Za vyhaslou těch očí jasnou zář
by zastkvěla se opět v této hlavě!
Žižkova nevyzpytná divná tvář
ostkvěna jako s nebe v skvoucí slávě,
jak slunce záře padá na oltář,
jak spravedlnost kráčí světem sama:
tak kráčel městem oslavenec lidu,
snad oslep, aby nezřel jeho bídu
a neucouvnul válek nad hrůzama.
V radnici staroměstské kolem stolu
se odbývá všech vůdců českých rada;
před nepřítelem opět svorni spolu,
a přísný počet z činů skládá;
Však Žižku usadili na prestolu,
on předsedou a k němu všech je zření:
v hlubokém tichu slyší jeho slova
a žhavý jeho duch tak mnoho chová,
co starost v tváři každé ve nadšení mění.
Podepřen na svém věrném, pádném meči,
v půlkruhu shromážděných Žižka stojí.
V poklidu železném a klidnou řečí,
v níž vroucnost s jistotou se divně pojí,
jež o převaze veleducha svědčí,
svůj plán vykládá jim o blízkém boji:
že zima tuhá nepřítele znaví
již dříve, než nastane zápas dravý,
již domnívá se přečkat ve pokoji.
15
„Ku Praze nesmí táhnout Sigmund blíže!
Než u Hory, jež stříbrem tak jej vábí,
mu ze železa postavíme mříže:
v domnělém klidu usne na hedvábí,
až s hrůzou spatří skloniv zraky níže,
že nad propastí skolébal se spaním.
A vítězství-li bůh nám v ruce vloží,
poženem na zpět vrahy s vůlí boží
až za hranice – bez ustání za ním.“
16
IV.
Jest jasný zimní den a ostrý mráz
a pod kolama vozů skřípe sníh,
jich rachot hučí jako hromů hlas.
V osvětě slunce zbraně jeden mih,
a vojsko postupuje ráz na ráz.
Hle vozů dvojné řady nepřehledné
jak živé železné se valí hrady;
po stranách chrabré bojovníků řady
jdou zrychleným pochodem v zimě ledné.
Jim od Hory vstříc divá bouř se valí,
na koních letí Uhrů lehká jízda:
Čechové na ně s vozů dolů pálí,
kol hlav jim fičí šíp a kule hvízdá:
však jako moře žene na úskalí,
tak postupují Uhři bez oddechu,
až kraj kol vozů nepřátel jest pln:
jak ostrov hrdě střásá nával vln,
tak z četných nepřátel ční tábor Čechů.
[17]
Až pod večer se tábor dobít snaží,
však bez úspěchu; nadešla noc pustá;
a křížáci do země koly vráží
a ležení jak město kolem vzrůstá;
vůdcové na noc ostražitost káží,
by Čechové – jež mají za ztracené –
snad výpadem jim nečinili škody;
a potom bezstarostně strojí hody
na Hoře Kutné, v počest ověnčené.
V táboře Českém ticho; Žižka káže,
by kola vozů ovinuli slamou,
by bez hluku se mohly hýbat snáže;
pak po tichu též ležení své lámou
a posouvají k nepříteli stráže;
až náhle po půlnoci, jako divem
vyrazí na křížáky vínem spité
a ospalé poráží v seči líté,
že utíkají v křiku úzkostlivém.
Bít z kusů káže Žižka na vše strany,
že nepřítel, nevěda co se děje,
ve zmatku z cesty běží polekaný
a po dráze tak volné – tábor spěje
jak živý hrad z železných vozů tkaný:
bez boje cestu tvoří Uhrů směs,
jak by je Perun honil hromovládný,
a křičí: „Žižka není člověk žádný,
to vtělený bůh vojny – aneb běs!"
18
A než se Sigmund vyspal v Kutné Hoře,
byl Žižka zajatý – přec venku z lázně –
a Sigmund z prvu hněvem krutým hoře,
chtěl zvěšet vůdce, že uprchli z bázně;
však pozděj děl: „Již dorost Žižka v thoře,
on vždy byl velemúdrý, opatrný,
snad ušetřit chtěl prolévání krve;
tak aspoň dojdem zbojné Prahy prvé:
to první růže, která nemá trny!“
Domnělé vítězství a vášně vztek,
že slabší soupeř jeho voje pobil,
že s výsměchem mu ušel slepý rek,
oslavil tím, že čelo zlatem zdobil
a hanil jej, jenž dal se na útěk;
pak v hlučných zábavách a orgiích
s praelaty slavil caesar Vánoce
a ustanovil: Novém po roce,
že Praha má jej vítat ve svých zdích.
Ač zniknul Žižka jako bez ohlasu
a zdánlivě se uhnul s Uhry srážce,
přec nemařil on nečinně však času,
neb znal, že bůh jen váží boj na vážce,
v činnosti pouze vyhledával spásu
a pro to rozkazy on také dává:
„Zde u Kolína sestavte vozy
a tábor váš ať stále bojem hrozí,
též přísná ať se vede všude správa.“
19
„Na časté zpytování nepřítele
ať stojí čety jízdy hotovy,
a aby pomaten byl Sigmund cele,
okujte na zpět koňům podkovy;
pak neví Sigmund, stojíte-li v čele,
či na zad – jaké asi vaše síly.
Útoku nečiňte: však mějte pozor,
by sám vás nepřekvapil s jízdou Ozor;
však v nebezpečí hned ať pro mne posel pílí.pílí.“
„Já s Vandou, Velkem, – malou jízdy četou
se na sever podívám země České,
bych sebral sil na pohromu tu kletou
a sprostil Čechy moroviny peské;
ať zatím na Hoře své pikle pletou
a domnělým již vítězstvím se žičí:
Tenť pravým lovcem, kdo vyčeká doby!
Až sil svých v pustém hýření rozdrobí:
pak Žižka přikvapí – a rázem všechny zničí!“
20
V.
Zavátou cestou šírošírých plání
přes vrchy, lesy ojíněné mrazem
dvé saní rychlým letem v dál uhání;
již minou pláň a v důl se mihnou rázem.
„Kde jsme?“ se táže hlas ze předních saní.
– „Blíž Března, otče,“ odpovídá druhý.
„Však chumelenice posud výhled brání –
znenáhla povoluje sněhu vání,
již vidět v dáli modré lesů pruhy."
„Slunce hned zajde – minuli jsme cestu,
a kolem bezelidé pusté pole
a doubravy, hřebeny tmavých klestů
a v pravo zříceniny hradu holé" –
– „Já v pravo slyším psy –“ „Nuž obrať se tam –
a daleko-li máme do západu?"
„Zapadá slunce v rudém moři hradů."
„Nuž v před! Snad rolník nocleh dopřeje nám.“
21
A v úzké dvéře chýže otevřené
již mrazem ojíněné – sněhem bílé
tu vchází muž – dým vstříc se jemu žene –
on pozdravuje hospodáře mile:
„Pochválen Kristus!“ z jizby začazené
„Až na věky!“ hlas jemu odpovídá –
„Jen dále!“ vítá hospodář své hosty
a vede jizbou za stůl hrubý, prostý;
kol chudo; přec však není vidět bída.
Hospodář upřímný; zřít v jeho tváři
s věrností poctivost a ráznost vůle;
ta dobrota, jež z úst a očí září,
a prsa mocná, tesaná jak v žule;
a vysoké ač zdobí čelo stáří,
hotovost milá k obsloužení hostí:
„Jdi matko! přines hostům k zakousnutí!“
a ač se zdráhají, přec vlídně nutí;
i jedí chléb a sůl na počest hostinnosti.
A selka pobízí; a chutě jedí,
neb zimou křepkou vytrávila jízda
a tak se mile v teplé jizbě sedí,
kdy venku mráz a sadem vichr hvízdá,
jenž sníh omítá se střech na náledí
a v krbu Meluzina smutně kvílí.
Jak příjemno je v kruhu milých lidí!
I pes, jenž celý den po dvoře slídí,
přec raděj doma podřimuje chvílí.
22
Však synek s obdivem na hosti zírá
a zvláště s prvního nezvrací zraků(
i šourá k tatíku se z ticha Jíra
a do ucha mu šepce bez rozpaku:
„To Žižka jistě – ten – co nemá očí!“
Však otec pohrozí mu přísným hledem(
též Žižka otočil se hlasu sledem
a úsměch na tváři mu povyskočí.
A Jirku k sobě volá, který plaše
a nesměle se k rekovi jen blíží:
„Až tvoje ruka bude do palaše,
až zdvihneš mlatu kovaného tíži,
pak cizáka, jenž hubí země naše,
pomůžeš také zahnat, synku malý!
Pak opět k pluhu vrátíš se oteckému
a s chloubou jednou řekneš synu svému:
„Mně ruce Žižky požehnání daly!“
Důvěrně Žižka s každým hovoře
o vlasti mluví – boji zarputilém –
že požár děsný opět zahoře
na šíré země české kraji milém: –
Sigmund-li udrží se na Hoře,
naplní zemi, sotva opět volnou,
zas novým mořem žárů, děsných válek,
že každý řeči výmluvné se zalek’
na nepřítele s myslí touže zdolnou.
23
A na druhý den valná úrada
a k praporům se hrnou mladí, staří:
každý si za povinnost pokládá
položit žití vlasti na oltáři(
nadšení také všemi zavládá,
že do boje se také ženy hlásí
na obranu svých dětí rodiny:
Ó takový jen zápal hrdinný
vždy národ ohrožený jednou spasí!
A Žižka mluví k lidu konečně:
„Nechť pozůstanou doma starci, děti
a ženy na obranu společně(
vždyť památku jich národ přec posvětí
a vzpomínat jich bude pověčně.
Nechť krutému zimnímu počasí
jen muži vzdorují teď ztužilí:
já znám ten zápal ženy zmužilý:
však škoda jich na smrtné pospasy.
„Též budou potřebovat vaše ruce
až po ukrutném boji ranění(
pak nechť se každá v kruté bratří muce
v anděla milosrdí zamění(
a po skončené, po vítězné půtce
se zjevíte, nesouce palmy spásy.
Však vy, jež máte chrabrost, sílu páže:
vy za mnou v pochod!" Žižka dále káže
a meč svůj vítězný na pozdrav tasí.
24
A od dědiny táhne ku dědině
a srdce výmluvnými hýbá slovy,
že v každém vzplane zápal k domovině,
přečetné stojí páže pohotovy;
podoben valící se ku lavině,
jež po příkré se cestě žene v srázy,
vždy více roste, přibývá na váze,
až k lesu přiblíží se na své dráze –
a mžikem do propasti všechno srazí!
25
VI.
Na Hoře Kutné, od něj zdrancované,
si císař Sigmund po Vánocích hoví;
v kostelích pějí: „Spasiteli Pane!“
a venku vraždy, nesčíslné rovy.
A denně požár bídných vísek plane,
potemnou nocí děsně barví nebe;
pláč žen se mísí chechtot ve surový
žoldácké divé sběře císařovy –
vyhnané z chatek dítky v sněhu zebe –
A knížata a páni, krásné paní,
v orgiích s biskupy po nocích hýří;
pochybnost žádná o vítězství ani,
a v šumu, který u pohárů víří,
již mluví císař v stálém usmívání
o slavném vjezdu do odbojné Prahy,
jíž stejnou noc jak zde chce uchystati:
k popravám brousí sekery své kati –
tak Sigmund o vlast pečuje a národ drahý!
[26]
Vždyť Žižka zmizel! Prchnul očividně
před skvělým, nepřehledným jeho vojem,
on prchnul jako buřič před ním bídně –
teď celých Čech se zmocní lehkým bojem;
o darech praelátům on mluví klidně,
též pánům odrodilým dává dary –.
Tak v Babyloně druhdy pyšný král
si zpupně na vítěze světa hrál,
až osud zkřiknul náhle: „králi vari!“
Tisíci světly hoří sálu stěna.
S Ozorem císař vesele se baví,
na hlavu Žižky vysazena cena,
a on se domnívá již, mít té hlavy –
tvář jeho je tak jasna, spokojena.
Od veselé kol obklíčený vřavy
tam v tlumu muž, jenž lhostejně se dívá,
jak plesá mládež vůkol tancechtivá,
a rtů kol hrá mu úsměv pohrdavý.
Tvář hrdá, bohatýra rámě pádné,
kroj polský, národní a skvostně pestrý
a nad orličím nosem hledy vládne,
jak by jim hvězdy byly rodné sestry:
tu setkají se pohrdavé, chladné
s císařskou, jasnou, spokojenou tváří
a Sigmund udivený, že zří koho –
jenž nespokojen, – dí: „Grabowski! oho!
Snad o své milce v dálném Polsku maří!“
27
A milostivě jemu císař kyne,
by blíže přistoup' ke skvostnému trónu;
a Polák hrdě pestré davy mine,
až stane před Sigmundem bez úklonu;
a císař dí: „Přec Polák každý slyne,
žeť nejchrabřejší, nezná žádné bázně!
A ty snad smutně dumáš o Žižkovi?“
Však Grabowski odpoví těmi slovy,
udeřiv pěstí v karabelu rázně:
„– Císařský pane! dobře znáš mé pěstě!
že Polák nebojí se, dobře víš!
Však Žižku – toho v moci nemáš ještě –
na to chci vsadit celou tvoji říš!
Ba dříve snad i uvítáš zde v městě –
než tobě mílo bude – jeho meče!
Já dávno Žižku znám, již z naší Litvy:
nebylo bez něj krvavější bitvy,
kde vůdcem by on nebyl nejhroznější seče!“
„U Tannenberku křížákům on v leby
na věčnou kříže napsal památku!
Však v jeho rakvi posud nejsou hřeby,
on jistě tobě chová oplátku,
dřív než se octne v pekle – nebo v nebi!
Vždyť u Prahy a jinde dokázal,
co slepec nezmožený ještě zmůže! –
Aj pane! proč tvých tváří blednou růže?
Onť nejblíže – když zmizel v šerou dál –
28
„Ba opovím vám páni jeden případ –
a nesčetné znám o něm také kousky:
učinil křížák jednou děsný výpad
a Žižku oddělil na hřeben ouzký,
že zbýval mu jen čestný, zoufalý pád –
či vzdání potupné: nás bylo sto jen.
Tři dni se bránil chrabře; čtvrtým ránem
se křížák stal tábora jeho pánem –
a Žižka – se zbytkem svých – s námi spojen!“
„– To podivné!“ dí Pípa Vlach – „to ďas –
snad ďábel sám v tom vězí pekelníku!“
Ten samý pohrdlivý úsměv zas
se zjevil kolem Grabowského rtíků,
kdy spatřil na tvářích kol sebe žas;
„– To jednoduše tak se stalo, páni:
Křížáci z rána útokem se hnali,
by rozdupali nohou hlouček malý;
blíží se na dostřel – však opatrně – k stráni“ –
„Tam vidí bohatýry státi v řadě
a napřed také Žižku vůdce sama,
jak mocné duby pnou se v lesném sadě;
tu ostrach pohnul kýsi křížákama;
i ustanoví v velemúdré radě,
by vyslanec vyjednal vzdání s náma.
A opatrně vyslanec se blíží,
až přijde k Žižkovi a v tvář mu shlíží:
tu s hrůzou zří – že v brnění tom – – sláma!“ –
29
A ryčně zasmějí se posluchači –
jen Grabowski svá ústa sotva zkřiví
a císař nemluví – jen čelo mračí,
kdy slyší vyprávět Žižkovy divy;
však mocnou vůlí náhle zámrak stlačí
a pohár pojma vínem naplněný:
„Na slávu Poláků! ať věčně žije!“
A Grabowski na vzájem víno pije
a tvář mu povyjasní vína pěny.
„Vesele! šumně!“ Sigmund opět praví – –
tu náhle u dveří nastane šum
a sestrkují blíže vůkol hlavy,
až rozevře se těsný kolem tlum
a Uher vstoupí – mine hlučné davy,
až před císařem stane – němý, bledý,
pokálen blátem – střísněn v tváři krví –
zlověstně staženy jsou v čele brvy
nad děsně blýšticími jeho hledy. –
„Co to!?" – se Sigmund polekaný táže
a kvapně ze prestolu svého vstane –
„Snad vrah? – Sem ke mně moje věrné stráže!"
Však Uher kleká před ním: „„prchni, pane!““
„To blázen kýs’!“ dí Sigmund rozvášněný –
„Či snad tě hlava na tvých plecích mrzí?“ –
„„Ó prchni, králi! – pozdě bude brzy!““ –
Sigmundu vstaly kolem úst až pěny –
30
I napřáhne se mečem po poslovi –
však Grabowski a Ozor zdrží seč –
utichla hudba – zmatek nastal nový
a kolem krále tasí každý meč
a chce se hnáti zbraní po Uhrovi.
Císař se vzpamatuje: „Mluv, psí synu!“
I tiše Uher vyprávěti počne:
„„– My právě měli vyražení skočné –
pálili vsi – a táhli ku Kolínu –
„„Bez starosti jsme převesele táhli.
Tu jízdou z nenadání obklíčeni
odrazit nemohli jsme útok náhlý –
ni polovice z tisíce nás není – :
Než ke zbrani jsme naší jenom sáhli,
již rubal nepřítel – jen útěk zbýval;
I zanechavše kořisť přebohatou,
letíme k Hoře – – šiky se nám zmatou –
a za námi nepřítel jako příval – –““
Krvavá záře okny vysokými
do sálu vniká náhle hrůzoděsně
a rudé nad městem se valí dýmy:
od střechy k střeše zdá se tančit plesně –
v ohromném sálu tisíc bledne svící
a na sta tváří ve chvíli té jedné –
i císař také hrůzou hněvem bledne,
kdy Žižky pochodeň zří vítězící. –
31
Pohlednou vůdcové i kolem v žasu,
jen Grabowski s úsměvem stojí děsným
a kyne k oknům vážně, beze hlasu;
však zástup k východům se valí těsným
a v útěku jen vyhledává spásu:
„Ó běda! Žižka táhne! hoří, hoří!
Ubohé naše město, bídné děti!“
Měšťanů hlasy zoufale kol letí –
poděsný hluk – jako kdy sál se boří.
Ve zmatek hrůzný zdrceného trónu
se prorývá, jak výkřik o pomoc
volání rozhoupaných v poplach zvonů,
jak úzkostlivý nářek v rudou noc;
a po ulicích v divém chřestí shonu
tu vozy, vojsko, koně poplašené,
poráží ubožáky, šlapou po nich –
tu jízda cválá na divokých koních
a přes těla se rozmačkaná žene –
V úžasu němém Sigmund stojí bledý
a žasnou páni kolem svého vůdce –
tu ozáří se náhle jeho hledy
a „na koně!“ provolá divě, prudce:
„Před žhářem bídným bát se na posledy?“
i pádí ven – a všichni v tlumu za ním.
Na koně vsedne, káže vozy strojit –
sotva se zdaří jemu upokojit
a ochranu poskytnout krásným paním.
32
A venku jaká úžasná to změna:
Tu majetek na rychlo z domů nosí,
před císařem padají na kolena –
zde měšťané a ženy s pláčem prosí,
by vzal je s sebou – bledí jako stěna:
ubozí, téměř nazí, polo bosí –
a třeskutý je mráz a sněžná zima –
jen bídný chtějí život chránit v chvatu
a výhost dáti bohatství i zlatu:
tak strach je před Žižkovým hněvem jímá.
Grabowski s Ozorem na vojska čele
spěchají z města, uleviti králi
a zdržet zatím útok nepřítele,
než Sigmund v bezpečné se octne dáli.
Však císař v hněvu porážky té smělé
a kopnuv nohou v tváře žebrajícím,
již nejsa sebe mocen, takto káže:
„Nechť měšťany ty zrádné někdo sváže!
Pak přivažte je k kolám vozů, špicím!“
I stalo se; a oběti ty bídné
ku kolům polonahé přivázány;
a sotva dílo vykonané shlídne,
vyjíždí císař od Sedlecké brány –
s ním ubozí – vstříc smrti očividné:
za živa zmrznout strašném na útěku.
Však málo o to Sigmund již se stará,
neb v útrobách mu strašný pocit hárá:
že po třetí již prchá – v němém vzteku.
33
Však Žižka zatím přemoh‘ odpor všaký
a vniknuv do Hory, hned požár hasí:
přes bořící se domy, dýmův mraky,
přes valící se padající jasy.
Husité spějí spasit ubožáky:
vynáší ženy, děti z žárů domů.
Však Žižka nebaví se tady déle:
pospíchá zcela zničit nepřítele
jak vojny bůh to na perutích hromu.
Odstaviv oddíl k ochránění Hory,
pospíchá přes zaváté sněhem stráně,
přes vrchy, doly, potoky a bory
za nepřáteli kalicha a páně.
Nepřítel klade odpor pouze sporý
a cestu požáry a vraždou značí:
po sněhu stopa hojná, krvavá
a na nebesích rudá záplava,
jak by se rdělo nebe nad tím v pláči.
Nesčetných mrtvol na hodiny kolem;
a mine druhá noc a den již druhý
a třetím jitrem zřít na vrchu holém
nepřátel mraky jako temné pruhy:
u Haber rozložen je Ozor polem
a císař za zády mu dále spěje;
udeří Žižka jako krupobití,
hluk kotlů, polnic děla blesky svítí
a nad hlavou mu kalich páně věje:
34
A na útěk se opět Ozor zvrací
a za ním český voj jak mračno hřímá.
Nad vojem Uhrů, jenž se v dáli ztrácí,
sleduje orel zraky jiskřícíma,
stopuje mrtvol, jenž se zakrvácí:
za králem ptactva sup, krkavců hejna,
i vlk se houštím na mrtvoly plíží;
vždyť lepší kořisť najde asi stíží –
ač mrtvola mu v hladu každá stejná.
Rozložen Uhrů tábor kolem Brodu;
již čtvrtá noc a vojín znaven dřímá,
či kolem ohně v těžkém spěje chodu,
zahalen v plášť – a přec ním třese zima,
ač otrlý – unaven od pochodu.
Však nad tělesna unavení trýzně,
nad rány palčivé a nepohodu,
jakoby nebe vešlo s Žižkou v shodu:
to vše necítí – palčivé ni žízně –
To všechno v něm jen jeden pocit dusí:
že pokořen, že bídném na útěku,
že před tím nepřítelem prchat musí,
jímž pohrdal, jenž přemoh’ takých reků:
před sedláky a kacířskými Husy!
Neslyšet zpěvy; po tichu jen šepcí,
hlas mimovolně, jako v bolu tlumí:
ty tam jsou oka blyštícího dumy,
jen o Žižkovi řeč, o děsném slepci.
35
A k tomu budoucnost, jež na ně čeká,
uprostřed cizé, nepřátelské země
a zima krutá, tlumí jarost reka –
i sdílejí si obavy své temně;
však nováčka co v budoucnosti leká,
to beze bázně snáší vojín pravý:
vždyť zítra opět den a staré štěstí
jim chrabré meče mohou zas přinésti;
snad vydobudou na zpět staré slávy!
V Německém Brodě Sigmund odpočívá:
onť sestár, zdivočel pod krutou ranou.
Na vůdce své se zamračeně dívá
a zraky jeho hrozby plné planou;
ta mysl jeho vzdorná, pomstychtivá
nemůže snésti toho pokoření:
chce zítra ještě jednou do boje!
I smrt i život: hnusnoť oboje,
kdy vítězství se u cíle již – v útěk změní.
A s Ozorem a hejtmany se radí
a nový zítra ustanoven boj.
Grabowski podál karabelu hladí,
prohlíží rozsekanou místy zbroj:
ni trhnutím však v tváři neprozradí,
že pálí na čela ta sečná rána,
jež o chrabrosti svědčí bohatýra;
jen rty své někdy bledé náhle svírá,
kdy bolest cítí hlava porubaná.
36
Tu jako blesk však přejde jeho lící
pohrdy úsměv: patří na císaře
a vstana blíže, jak se strojí říci,
an hrdá opět z očí plane záře:
„Chceš zhynout králi v marném odporu?
zde v Čechách pohřbít krásnou tvoji říši?!
Slyš, zapřísahám tebe, – Bůh mě slyší –
a slyš ty také Pipo z Ozoru!“
„Chceš-li zde zhynout zítra se svým pánem:
tož zůstaň zde a raď mu vřele k tomu;
já věren vždy jsem na svém koni vraném:
však běda zítra bude tomu domu –
celému městu v boji rozháraném;
ta bouř se vymstí městě na ubohém,
to aspoň šanuj, opustě ho záhy;
však chceš-li nastavit svůj život drahý:
Grabowski s tebou zhyne – s pánem Bohem!“
„Má rada jest, bys hned se vydal dále;
My s Ozorem se zítra budem bíti:
Snad Žižka hlavu srazí na té skále –
a ne-li: zachráníš své živobytí!“
Též Ozor vřele přemlouvá již krále,
až mimoděk se Sigmund k tomu skloní;
duch jeho chrabrý myšlenkou se mučí,
že musí ustoupit Žižkovi vůči –
a z oka slza palčivá se roní.
37
A nastal den; na šírošíré pláni
se tisíce brillantů v slunci třpytí,
hvězd sněžných, že je nespočítáš ani:
vždyť mráz je, že až tuhne žilobití.
A černý lesů pruh se v dálce sklání
jak temná páska v bleděmodrém jasu;
vzdor třpytu slunce vše se smutně tváří,
by marně ždalo o sluneční záři,
vše zírá v zimné nebe beze hlasu.
Polnice třepot zazněl vesele:
a jak by les čkal toho znamení
odpoví z něho jasné ševele,
až v jeho hloubi opět zkamení.
Zdvihá se havran líně, nesměle
ze posněžené pokraj lesa sosny,
zakráče drsně za ním hejno druhů
a s hlasným křikem letí v polokruhu,
až zapadnou kdes na sníh krví rosný.
A heslo dáno; hrnou se řady voje
a souvají se proti sobě z náhla;
a koně řehcí žádostivi boje,
jak pánův jich po boji srdce práhla.
Uprostřed pluků vyvolených roje,
ač nevidí, přec jak by zrakem zíral,
na koni vraném Žižka klidně sedí:
po stranách oči na něj bystře hledí,
že sokol zrak svůj jasněj neupíral.
38
Tu zazní opět polnic třepot jasný
a zaduněla země jako bouří,
ozval se jásot: Eljen! v řadách hlasný
a jako problyskuje v mračen kouři
po rázu na ráz k zemi blesk úžasný:
tak nad dolmany, čapek nad chocholy,
nad vřavou mračen vyrvaného sněhu
zpod kopyt polodivých koní běhu,
se blyští blesku třpytem palaš holý.
Až k vozům, opřeným o malou vísku,
se přihnal Uhrů chrabrých útok ryčný,
jak prudký horský příval v divém trysku:
a v čele voje cválal Ozor slíčný,
ohnivou krotě mocnou rukou ryzku;
na prsou jeho pancíř zlatem skvoucí,
cel v zlatě, že až přecházejí oči
a nad hlavou svou šavlí nahou točí
a za ním skvostný dolman dmoucí.
Tisíce podkov za ním jasně zvoní
a v blesku šavlí rudobílá péra,
a jako vlny blyští hřívy koní,
kdy vichřice udeří do jezera;
mnohý se s koně v letné jízdě skloní
sražený bleskorychlou náhle střelou;
však bez zástavy mračno stále cválá:
kopyta zraněného podupala
a zbarvil sníh se bílý krví vřelou.
39
Však hradba vozová se děsně týčí,
již již jsou u ní – jedním divým rázem –
tu z lůna hradby jasný blesk zasyčí
a přední jezdci poklesají na zem:
zpět nemohou, byť blesk je všechny zničí;
a místy hradba rázem povalena:
však za hradbou se blyští lesklé meče,
o ocel ocel zvoní, roubá, seče,
voj Čechů stojí železná jak stěna.
Mrak s mrakem v boji, blesky v blesky bijí:
však jízda Uhrů vítězí i v smrti.
A vozy hradby do sebe se svijí:
co mezi nimi – rozemelou – zdrtí –
jak obrovskou by byly živou zmijí –
a opět vystupujou jako skála:
a od ostrova toho tvrdé hráze,
se zastavuje jízda na své dráze,
a k novému rozběhu na zpět cválá.
Tu z hradby černých, neproderných boků
poznovu zážeh blesků zahučí,
jak sopky láva v ohně žhoucím toku:
pak hradba rozevře své náručí
a z něho vyvalí se v bujném skoku
Husitů jízda Uhrům v odvetu:
A jako drtí odpor lavina,
tak Uhrů řady ničí, protíná,
až vše se spojí v divém zámětu.
40
„Po čem to stoupá noha mého koně?"
„„– To mrtvoly jsou –: líce ženy sinné –
a prsy nahé – dítě pláče pro ně,
kol hrdla mrtvé matky ručku vine – ""
„Co v dáli?" – „„Bohuš nepřátely honě,
rozráží šiky: srší ohně žhoucí,
Uhry i bratry zaplavují žárem
jak orel krvavým červeným spárem
svou kořist rdousí na polo již mroucí – ""
„„Již dál se derou, bijí na pořád;
tam houfec nepřátel před nimi kleká –
vše marné: všaký klesá, stár i mlád,
již před nimi své ledy klene řeka
a v divém cválu duní těžký pád;
na dráze nohy koňů kloužou ledné,
však nemohou zastavit prudkost běhu,
zda dosáhnou přec bezpečného břehu?
již všichni na ledě – proč tvář tvá bledne?
„„Ten výkřik! hromu praskot – proklínání
a šumot vln – a ržání koní – křiky –
již vše se do vod rozbouřených sklání,
císařské jízdy tonou hrdé šiky,
zoufaléť – marné jezdců namahání
obrátit koně – zbraně divě chrastí –
řeka se koňstvem v šumu ryčném plní
a vlna nad vlnou se ledem vlní –
ha! poslední již mizí ve propasti!
41
„„Ni jediný se řekou nepřebrodil,
tu a tam ruka, noha z řeky ční,
již mizí pod ledem; – jen menší oddíl –
cizích to barev lidé rozliční –
dosáhl břehu."" – „Boj se znovu zrodil!
Na levé straně – slyš! děl hřímání!"
dí Žižka hlavu stranou ponakloně;
„V před, bratří!" volá – pobodl již koně
a jako bouře s nimi uhání.
Nad Brodem, na výšině malé stanou
a bitvy řev, jak bouř k nim zaléhá.
„Co před námi?" – se Žižka ptá – „tou stranou?"
"Zda nepřítel, či kalich podléhá?"
„„Nevidím nic"" dí Vanda, „„ohně planou,
z celého města sálá výheň pekla,
zastírá výhled kouř, jenž kol se vlní,
jak oblaka na nebi bouře plní;
zřím hradby, první sražen, noha se mu smekla –
„„a padá do příkopu; za ním druhý –
zas kouř – na více místech hradby stekli
a sraženi jsou opět – kouřů pruhy –
však jiní jako lvové lezou vzteklí
pomstíti padlé svoje v boji druhy –
vše marné jest! jak zoufalci se brání
ve městě papeženci císařští:
půl města na ně s hůry ohněm dští –
a přece marné naše namahání!""
42
„To jistě Sigmund jest tam zavřený!
Nechť ze všad celé město obklíčí,
sic namahání naše zmařeny,
jestli se odpor města nezničí:
však vytrhneme je i s kořeny!
Viktorin s jízdou stíhej prchající,
k východu Švamberk, tam klíč hlavní města
a Tábory ať vede přímá cesta
přes mrtvoly a děla hřímající!"
Děl Žižka; odcválají poslové,
zmahá se bouř a vše se v dýmy halí;
„Co činí, Vando, moji orlové?"
„„Po druhé, Jene, slezli města valy –
však namahání jich je jalové –
ne, ne! již kalich vlaje na cimbuří –""
„Že kalich?" Žižka zvolá v třmenech vstana –
„„Ach!"" zvolá Vanda, „„srazila jej rána –
již sletěl s hradeb – nad ním dál boj zuří –""
„„Již opět vztýčen! ha! co tam se bělá?""
a Vanda rukou zrak napjatý cloní,
an strašný výkřik přehlušil i děla.
„Co to?" dí Žižka, „kam se bitva kloní?"
a klidná jeho tvář se skorem zachvěla:
„Ach moje oči! moje oči!" šepce,
i sáhne rukou k čelu, kloně hlavu:
nastane hnutí kolem něho v davu,
soucitně každý zří na reka slepce. –
43
„„Vítězství!"" zvolá Vanda – více hlasů:
„„Nad kouřem, ohněm vlaje prapor bílý,
jak holubice sněžná v blesků jasu.""
„Patř dobře!" Žižka dí po malé chvíli
a tlumí se za chvěním svého hlasu.
„Snad zrak tě unavený jenom mýlí –"
„„Ó ne!"" dí Vanda „„zde již posel cválá!""
zazvučí v řadách: chvála Bohu, chvála!
a tobě otče, my jsme zvítězili!
„Co jest to? kdo to přijel? blíž jen ke mně!"
Poslovi unavením kůň již klesá –
a jezdec sotva jen se dotknul země:
„Vítězství! otče Žižko!" vstříc mu plesá –
však druhý jezdec klesá, volá temně:
„Ó milost, Žižko! pro Bůh smilování,
na milost, nemilost se město vzdává..."
však vojsko volá: Sláva Bohu, sláva!
již prapor bílý s cimbuří se sklání!
„Zastavte boj!" tu Žižka mocně zvolá.
„Vše marné!" sténá posel umíraje,
„zuření vojska nikdo neodolá,"
a prapor s úzkostí nad ohněm vlaje,
„ó milost! Žižko!" posel volá z dola
posledním vzdechem vypouštěje duši –
„kdo vzdorovat že mně se opováží?"
tu zvolá Žižka, v pravici meč váží
a z mrtvých očí jako plamen buší:
44
„Buď věčná hanba nám, když nepříteli,
jenž vzdal se, odpovíme ohněm, řeží!"
i vztýčí se jak obr rek ten smělý –
kůň sepne se přes mrtvol jenž zde leží –
„Na to se podívám! Nuž za mnou!" – velí
a vyvolený pluk jak bouře letí.
Posud se bijí, ukrutněj’ než prve
a koně v kalužích se brodí krve –
„Zpět bratří! poslechněte Žižku, děti!"
„Zastavte pro bůh boj!" – však jeho slova,
jak šepot přehlušuje divá bouře
a strašněj’ rozpoutá se bitva znova,
až zahalí je dusné mračen kouře –
div že je požár v sobě nepochová:
vojíni, myslíce, že vůdce jede,
by nadchnul k chrabrosti snad ještě větší,
stíhají plamennými jako meči
nepřátel prchající tváře bledé.
Klopýtá přes mrtvoly kůň – až stane.
„Vše marno!" volá Žižka. „Hanba nám!"
a nevolí tvář jeho celá plane.
„Veďte mne dále, dále! pravím vám."
Tu zazní hlasy: „Smilování! pane!"
„Kdo to? již stůjte!" rozkazuje vůdce.
To zajatí. „Sem ke mně! nebojte se."
„Odplať ti, Žižko, Bůh!" – Hlas se jim třese –
„Kdo jste?" se táže Žižka náhle, prudce.
45
– Tvůj přítel Polák, Jene!" – volá přední.
„Ten hlas mi známý," Žižka na to praví,
„Ó že se v očích mojich nerozední!"
„Býval jsem účastníkem tvojí slávy –"
„Kde císař? Některý z vás na kůň vsedni
a rychle oznam bojovníkům našim,
že nesmí na hlavě mu zkřivit vlasu!"
Odcválá posel, poslušen jsa hlasu.
„S Poláky," Žižka dí, „já rád se snáším –"
„Já s vámi bojoval a líto je mi,
že osud proti sobě nás zde staví.
Proč proti nám zde stojíš s Němci těmi?"
„Jsem Záviš z Grabova," mu rytíř praví –
Tu rtové Žižky hýbají se němí –
cos šepce chvíli – potom ruku pravou
na stranu vztáhna, odkud hlas ten slyšel:
„Ach tak jsi tedy navštívit mě přišel?
Buď vítán, bratře!" praví, kloně hlavou.
Grabowski tiskne ruku bohatýra.
Zatím však zuří bitva vražedlná
a město ve krvi a žáru zmírá
až zhasne: roztříštěná jako vlna.
Sténání raněných, jež bolest zžírá
a chrapot umírajících a lkání –
nadšení vítězů: vše kolem vře.
V tom požár města shasíná a mře –
v žen pro manžely bolném naříkání. –
46
Jest jasný zimní den; po šíré pláni
kol Brodu Německého sníh se bělá,
podupán, třísněn krví, pokryt zbraní
a nesčíslná na něm mrtvá těla,
zkácené vozy v marném namahání
a vedle roztržená leží děla;
pod nimi mrtvé koně, jezdci jejich
uvízlí v boji, sněhu ve závějích
tak mnohé chrabré páže, hrdá čela.
Vše vůkol bitvy kruté nese znaky,
jakoby zpustošil vše orkán divý;
a z města dobytého kouře mraky
se vinou v nebe jasné, lví jak hřívy:
jak krví podlité pod nimi zraky
se jiskří požár z rumů černých zdí;
a nad nimi blankytu modré jasy,
jak nezřely by smrti na pospasy
a spoustu spáchanou zde od lidí.
Sled krvavý se k řece zmrzlé vleče,
až mizí v množství ledů nakupených,
kterými pobouřená voda teče:
hrob vojínů v ní včera potopených.
Jen sledy kolem ukrutné jsou seče.
A na východě růžném slunce vzchází,
tak jasné, jako vycházívá vždycky,
ať smuten nebo vesel zrak je lidský,
ať zemí kráčí svatí – aneb vrazi!
47
A slyš! z úst tisíců jak boží chválu
se hymnu velebnou do výše nést;
tam nad mrtvými pějí kněží v žalu,
zde opět díků vítězná hřmí zvěst.
Osmahlí bojovníci v bitev palu,
Táborské, Pražské vojsko – národ celý
děkuje Tvůrci po vítězné seči,
k modlitbám zbožným kolem vůdce klečí,
jež vroucněji snad nikdy nezazněly.
Uprostřed šírých posněžených polí
jest místo baldachýnem pokryté,
aj dub tam rozložitý stojí holý,
prapory na něm visí zdobyté:
a na stolci, podepřen o dub spoly,
tam sedí Žižka, vůdce vítězný:
Sobolem krytou hlavu stříbro krášlí,
zrak mrtvý vypráví o dnech, jež zašly,
sen hrdiny jak děsně líbezný.
Nad brněním okrytý v teplém hávu,
tak jednoduše jako vojín všaký,
obklopen v hejtmanů dlí četném davu,
obrací k sobě nesčíslné zraky:
On povstane – a vojska hřmí mu slávu!
Dni největší v krvavé dráze tvojí
v životě strastném, plném odříkání,
kdy laur se dotknul tvojich šedých skrání
po vítězném pro národ boji.
48
Bez bohatství a klidu, chudý, slepý
pokydán závistí a vášní černou
tvůj vavřín zůstal po vždy čistý, lepý
tvou láskou k vlasti svatou, bezeměrnou:
nezdvih’ jsi krůny k nohoum spadlé střepy,
v tvém srdci pouze odměna se blýští
a v srdci bratří tvojich milionů
v nadšení nejčistším pro lásku onu,
z níž nejlepší krev v smrti hrdinné se prýští.
A v ruce jeho meč se třpytí nahý –
on povstal – všechny zraky k němu patří,
jakoby mluvit měl k nim otec drahý:
„Zde z vůle boží, milovaní bratři,
jsme potřeli své nelitostné vrahy!
Bůh, o jehož jsme zákon zápasili,
vlast, pro kterou jsme hrdel nastavili,
národ, pro nějž jsme mečů vytasili:
zde děkují vám mými ústy, bratří milí!"
„Ne krvelačnost, ani pomsty touha
zde zocelily vaše chrabré paže:
jen láska k svobodě a svornost pouhá
a vůle pravdy svaté, Bůh již káže –
pro kterou krvavá ta válka dlouhá
ubohou naši hněte domovinu –
nám vítězství dopřály nade vrahem:
zde nad oltáře vlasti svatým prahem
jsme společně skárali jeho vinu."
49
„Nuž při odvěčné pravdě zneuznané
a při té vlasti naší zubožené,
při svobodě, tyrany ukované,
při blankytu, jenž nad námi se klene,
při záři slunce, nad námi jež plane,
při Husa, Jeronyma popeli –
těch mučenníků pravdy odvěčné –
se k přísaze zdvihněte společné:
Pro volnost k smrti válčit v oceli!“
A: „Přísaháme!“ opakují blíže.
„To přísaháme!“ opakují v dáli:
tisíce jedna láska k sobě víže,
tisícům v očích slze jasné stály.
To slyší rek – však zraků noci tíže,
mu brání zřít, jak slibují si lásku:
kol něho vojínů se davy tlačí –
líbají – sotva ruce tisknout stačí:
ach, že má na očích tu neprohlednou pásku!
Pak opět kyne rukou k mlčení:
„Vy zvítězili jste! – já pouze hlavou:
Vy odejdete domů věnčeni
na věky nehynoucí jasnou slávou!
Mě slepého však dosti odmění
vědomí, že jste svobodni a šťastni!
Však z vůle národa zde ony z vás,
jež za nejlepší uzná vůdců hlas,
na rytíře povýším, boží, rukou vlastní!“
50
A stalo se: tu Žižka z křesla vstává
a v ruce jeho obnažený meč,
on plochou jeho pozdravení dává
a v ústech jeho lahodná zní řeč;
dá znamení, že slavnosť dokonává. –
Tu z posluchačů nepřehledné tísně
se ozval nápěv, jehož melodie
ohromem zvuků o blankyty bije,
Žižkovy válečné to, hřmící písně.
Kněz Želivský, kdy dozněl slavný zpěv,
před Žižku předstoupiv, dí ohnivě:
„Bůh přání dítek svojich vyslyšev,
tu šelmu zašláp, která hrozivě
svůj vypouštěla divý, dravý řev.
Dnes Apokalypsy jest velké zvíře
Michalem přemoženo v líté seči,
an chtělo ženu, před Bohem jež klečí
v ouzkosti prosíc v pevné v něho víře,“
„oloupit o plod: Spasitele světa.
Ta žena svatá – svoboda jest živá,
na kterou šelma tyranství ta kletá –
jež od věků je pýcha, temnost lživá,
poroba dítek božích odstaletá –
na poušti před porodem stále číhá:
však Bůh se ujal milostné své dcery
a slíbil lidem čisté Krista věry,
že zjeví jim, co tají svatá kniha.“
51
„Svobody synem jesti pravda boží,
tu slíbil Bůh jen dítkám mysli čisté:
až posud byla na trnovém loži –
jak ty! Ty synu boží Jesu Kriste,
mučena – nevědouc kde hlavy složí
po zemi šíré pronásledována
až do té doby, pokud boží hlas
jí nepovolá k vládě světa zas:
však plesejte! my dočkali se rána!“
„Neb Michala nám zbudil Bůh, jenž rázem
pokořil draka, tyranství jenž slove,
svou mocnou rukou povaliv jej na zem,
nemluvně vysvobodil z tlamy lvové,
teď nohu drží nad ohavným plazem:
Ty’s Žižko vůdce, nyní Michalem!
Ty’s syna svobody – to pravdy záři,
roznítil zase spustlém na oltáři:
že věčným hořet bude zápalem!“
„Ty smítáš s beder zásluhy – jak břémě:
a přec jen ty je neseš jediný!
Co bylo by z té požehnané země,
bys odpor nebyl vznítil hrdinný?
Nuž na vítězné hlavy tvojí témě,
ten vínek, spadlý s hlavy Caesara,
ve jmenu národa, jejž’s spasil, kladu:
tvá noha drtí hlavu zrady hadu,
zář svobody nad vínkem zahárá!“
52
Hnut Žižka nejhlubší až do útroby,
odmítá rukou věnec, zlatem skvoucí:
„Ten tyranství znak skráň mi neozdobí,
jenž tolik vypil lidu krve vroucí –
nevinných slz – vždyť pod ním zejou hroby!
Proč kalíš nejkrasší mi chvíli žití?
Ó! kdyby tolik práce nezbývalo –
jak krásně by se nyní umíralo!
Však posud z dálky slyším hromobití!“
„Ne! neozdobím zlatem tím své čelo,
jež vypilo krev lidu mého do dna!
Však jestli by mé srdce přáti smělo,
co národu by dala ruka rodná:
To jest jen Krista krev a jeho tělo,
jenž za hříchy mé zemřel bez hříchu!“
Tu Želivský provolal zvučným hlasem:
„– Obhájce kalicha buď věčným časem
národem zván: „Jan Žižka z Kalichu!““ –
53
Zpěv druhý.
I.
Kraj taký ladný, že tvé srdce jihne
v zpomínce na nejkrasší v žití doby,
kdy slunce azurem na západ tíhne
a hradu sešlé rumy září zdobí,
kdy v posled ještě přes lesy se mihne
a v jeho záři na obzoru růžném
ruina hradu Lichnického trčí
a v svěží zeleň doubravin a smrčí
se vkrádá noc – jak ohlas mládí v věku mužném.
A modré stíny po úbočích lesů
a šedých skal, jež kolmo letí k řece,
tu a tam kryty stromem, strůčkem vřesu;
a řeka omývá je stále přece –
ač s hněvem někdy – jindy v divém plesu,
jak lásky zvukem sladkým, hned zas hlučným:
Chrudimko! v hloubce modré valíš vlny!
Proč zrak můj prodléval tam touhyplný,
jak s druhem by se žehnal nerozlučným?
[54]
A dále kolem zrakem ssál jsem vnadu,
až tam, kde ku Praze se šíří zor;
a slunko umíralo na západu,
ve věnci orůžených lesů, hor,
až za obrysy Lichnického hradu
se nesly pruhy modré nad obzor:
to Bezděz! – pode mnou pak kolmý spád
a kol mne rozbořený hrdý hrad,
zpomínka na hrdinný český vzdor!
Hrad Oheb! Byl též čas, kdy oči jiné
zíraly tyto krásy s myslí jinou,
co mysl má teď v upomínce hyne
na českou minulost tak přehrdinnou
a oko suché vždy – teď slzou kyne:
Byl čas, kdy z těchto míst se nesla vlastí
bujará píseň volnosti, tak hlasná,
jak z jara bystřina se valí žasná,
s hor nebetyčných – dolů do propasti!
Jak z celých Čech! – neb Čechy byly písní,
jedinou písní – oltářem též jedním,
jedinou žertvou vlasť jež krví třísní,
v hrdinném zmírá boji ve posledním,
a k zoufalství kdy nepřítel ji tísní:
odpouští katanům v ukrutné trýzni,
by tato bezpříkladná láska jednou,
jak s Golgaty, jíž květy neublednou,
vydala ovoce, po kterém lidstvo žízní.
55
Co víc, že miliony spečetily
svou krví pravdu – ba sám celý národ?
jen krok-li došlo lidstvo k svému cíli –
podán-li aspoň k lepší době zárod,
jenž uzrá lidstva neunavnou pílí
pro lidí myryady myryád
těch ubohých, co po nás ještě přijdou –
v bezpečný přístav před pozemskou bídou?
Kdo pro to nejkrutší smrt netrpěl by rád?
Vskutku-li tak – či ne? ó myslet děsné?
Však doufejme! byť srdce se nám chvělo,
pochyby příšery je hryzly běsné:
přec bouři vznesme hrdě vstříc své čelo
nad zemského oparu kruhy těsné,
v hluboký blankyt jasných, hvězdných sfér:
již pouto zlomeno, a cítím dmutí,
jak lehké, rychlé mocné na peruti
v červáncích labuť letí podvečer.
To není labuť; pokraj šedé skály
to jinoch hovoří zde s milou děvou:
mě sokolem a labutí se zdáli.
On pasu kol jí vine ruku levou,
a zraky jejich mírným žárem plály
a v srdcích jeden tepot, jedno chvění
a jeden hlas, tak sladce přitlumený,
jak staleté by šepotaly kmeny –
a zase zní to jako políbení.
56
A rozkoš jejich, žijících jen sobě
a přec, že svět jich štěstí sotva stačí –
ó žehnal bych jim nyní, v každé době!
Jim žehná v hájích kolem zpěv ten ptačí,
jim žehná kvítko, lásky ku ozdobě,
jim žehná slunce, hvězdy – vesmír celý!
A v harmonii přešťastných těch duší,
tajemství nevyzpytná duch můj tuší,
by ve tvář boží bez bázně zřít směli.
A žehnal jim; vzali jej pod paží
tak něžně, jak by vedli svého otce
a usadili v skály popraží;
ona se přitulila k němu krotce –
on po pravici used’ na stráži;
uprostřed dítek svých, jak rád je zval,
na měkkém Žižka posadil se mechu,
vonnému slouchal jarních vánků vzdechu
a kolem rtů mu úsměv blahý hrál.
A do své ruky vzal on ruku její,
an kolem hrdla jeho jako páskou,
jej něžné prsty její ovíjejí
a hladí šediny mu s něžnou láskou
a líbá v tvář, jejíž se rtové chvějí –
ač pěstotám těm sladkým nic nebrání
své vnučky milé slavný bohatýr;
nyní je otcem jen a divný mír
se nad zbrázděnou lící mrtvých zraků sklání.
57
Jak proměněn je vnitřní jakous’ září,
jakoby láska dětí vroucím palem,
pronikla temnem přísných jeho tváří:
tak v jeho srdci v bojích ustaraném,
poslední ona ustrnutí maří
a plní vzpomínkami jeho mládí,
kdy též tak milá, něžná žínky ručka
jej ovíjela, jako nyní vnučka
a zpomínka ta hořkost nitra sladí.
A srdce jeho jihne – slzí nemá –
i přitiskne jich hlavy k prsoum svým
a ústa jeho, hnutím vnitřním němá,
žehnají z ticha dítkám rozmilým;
teď anjel snad je kryje perutěma:
vždyť prsa, v kterých tvrdé srdce buší,
jsou přec tak láskyplná něžně vroucí,
že žádné nemůž upřímněji tlouci,
jak neobsáhlá láska v hrdinné té duši.
„Poslyšte, dítky! nemohu víc zříti
ty krásy večera a naší vlasti lesy
a hory, řeky, na nich slunce mříti,
ty vísky, vypálené války běsy,
nemohu zrak svůj více ponořiti
ve vaše láskyplné mladé tváře,
a nevíte, jak bolno je mi nyní,
jak roztápí se kolem srdce jíní
a teplá proniká je slunce záře.“
58
„Vše to mi odňal Bůh, bych nad pohledem
té krve, kterou prolévám ve bojích,
jež pro svobodu, lidské právo vedem,
se nezhrozil snad vlastních skutků svojich:
mně zdá se někdy, že mé srdce ledem,
neb v okamžiku žádném neucouvá:
Ubohý lide! Krve moře rudé –
A jaký konec mukám tvojim bude?
Snad namahání skončí bídná smlouva –“
„a krutší poroba – to nemůž býti!
To mučennictví nemůž býti darmo,
jemuž jsme zasvětili celé žití,
setřásli v bojích překrvavých jarmo!
Přede mnou jasná záře v dáli svítí
a vidím v příští: nežijeme marně!
Ač ubijí nás, umřem s mečem v ruce,
přec učiníme konec lidstva muce
a svobody strom po nás zkvěte zdárně.zdárně.“
„Však děj se vůle Tvá, o věčný Pane!
jen milosrdně suď můj dobrý lid
a netrestej nás hříchy pro spáchané.
Hle dítky drahé! Mrtvý je můj vid,
tělesný zrak můj nikdy nezaplane:
a přec vidím celou zemi jasně,
v tom skvostu jara, lásky neobsáhlé
a v duchu mém se rozbřeskuje náhle,
jak druhdy obloha se klene krásně!“
59
„Též já byl mlád! – jak šťasten – nikdo neví.
Neznámý jesti budoucnosti osud:
Zda bolesti nám chystá, strasti hněvy?
Též já jsem mohl klidně žíti posud,
se blažit dítek milých nad úsměvy
v náručí ženy: ne jak nyní žiji,
jehož se hrozí bratří jeho vlastní
a národy mou smrtí mní se šťastni
a nenávidí jako jedovatou zmiji.zmiji.“
„Bůh jim to odpusť! jako já odpouštím.
Však opovím vám minulost mou dávnou;
je mi tak blaze dnes; tím lesním houštím
se nese ptáčat zpěv, jak hymnou slavnou,
co útěcha to, srdce mého pouštím –
kdož ví, zda mnoho dní mi ještě zbývá?
Jak dnešek byl, tak milých asi žádný:
vždyť v spánku vrah mne obklopuje zrádný,
a v jídlo smrt mi sype ruka lstivá.lstivá.“
„I já byl mlád, a matička má drahá,
kdy pod Trocnovským dubem žití dala,
zda tušila, kam povede mne dráha;
tu bouře nad mou hlavou krutá plála
a zemi sprahlou napájela vláha:
již sotva zrozen – v boji živlů divém
jsem ssál ten zvuk a prsa bouře dmula
a očka moje ohněm ustrnula,
kdy ponořila zář svou v božím blesku živém.živém.“
60
„A tak můj celý život jedním bojem
a jednou bouří byl až do té chvíle;
mé srdce z mládí bilo nepokojem
a v bojovném jsem tělo cvičil díle;
snad tak se vtlačil v mysl první dojem,
té bouře obraz mojím při zrození?
A přece ne: já též se těšil z klidu
a žil jsem jako rolník v prostřed lidu
a netušil, jak budoucnost se změní.změní.“
„Ba skoro dítě – kolem polí brodě,
jsem s druhy bujnými učinil sázku,
na mladém koni vyhrát ve závodě;
mé žití viselo na malém vlásku:
kůň polodivý hnal se s větrem v shodě –
zděsil se – křik vyrazil z hrdel dětem,
ručka má slabá ještě nestačila –
a již již opouští mne moje síla –
a on vždy dál, přes křoví, stráně letem ––“
„Ženeme lesem k dvoru oteckému,
již bělají se skrze houští stěny –
tu náhle vše se zatmí zraku mému.
Ve dvoře stanul komoň upěněný:
mě nalezli na samém lesa lemu
bez smyslů ležet, v tváři plno krve;
odnesli mne, mé tělo bylo zdravé,
však větví vyražené oko pravé
již nikdy neprohlédlo jako prvé.prvé.“
61
„Vzdor tomu dále šel jsem na své dráze,
do světa hlučného mne vedly tužby,
až jsem se octnul v matce naší Praze.
Co páže vstoupiv do královské služby,
jsem vrazil ještě mnohé na nesnáze,
ač služba byla příjemná a snadná:
však na oulisné, bídné dvorské pikle,
nebylo moje přímé srdce zvyklé
a tvář má nebyla též příliš vnadná.vnadná.“
„Však přec mě nad jiné měl král můj rád;
on přímost mou a věrnost zamiloval,
též se zálibou hledě, častokrát,
mým harcům bojovným se obdivoval;
sám mistrem býval v nich, pokud byl mlád –
ve bězích rytířských pak znalcem vzácným;
já pak byl smělý, mladý, odvážlivý:
mě těšilo, že dvořan domýšlivý
si netroufal co já, se srdcem nebojácným.nebojácným.“
„Však pochovali Karla také záhy,
jenž o zem českou otcovskou měl péči;
já s přátely jsem od’šel z zlaté Prahy,
cizině sloužit ramenem a meči;
již po dvou letech zemřel ot mi drahý,
kdy ve Francii slavně jsem se bavil:
tam Albion se dál a dále vtíral,
dvůr hejřil, národ v marném boji zmíral,
a zbytky – nepřítel ve spolku s morem dávil.dávil.“
62
„Tam z mnohého jsem vyváz nebezpečí,
ač s myslí lehkou, vše jsem snadně snášel;
však čekala mne protivenství větší.
Již tak mnohý den od té doby zašel,
tak mnohé, nové dojmy čas ten předčí,
že jako ve snách vzpomínávám na ni –
jestli že ještě vůbec vzpomenu si!
Však mysl má přec chvíli prodlet musí
při vzpomínce tak čarné, jako úsvit ranní.ranní.“
„Mou paměť zaplavuje jako moře
v rozličných dojmů pustém návalu,
však vystupuje z něho růžná zoře,
čarovný, milý obraz pomalu.
Hle! jako zásvit ještě slabě hoře,
si na východě tvoří světla brány:
tak vystupuje obraz v duši mojí –
již oživuje, dýše, – živý stojí
s výrazem vroucím milované Hanny.Hanny.“
„Nač vyprávět vám tiché štěstí mé:
byť sebe delší časem – vždy je krátké!
Ach! po letech my jednou stojíme
přec sami zase, v žití pouti vrátké!
Vždyť spolu zas se jednou spojíme,
byť smrť nás dělila – já vím, že ano:
až úkol dokonám zde na zemi,
až hlas můj pro národ náš oněmí –
též přijdu za tebou, má drahá Hanno!Hanno!“
63
„Já s Hannou svou se ujal s právy statku
po otci zděděného na Trocnově;
a tam též, Vando, Bůh mi dal tvou matku
a Hanna má usnula v tmavém rově –
jen tys mi zůstala zde na památku,
co záruka na věčné shledání!“ –
A stařec zadumal se z ponenáhla;
noc světlá vítězně po nebi táhla
a z vížky hradní znělo klekání.
Ten zvuk probudil Žižku ze snění;
a jemné lichocení jeho vnučky,
ráz tváře v laskavý zas promění;
i béře do svých, její něžné ručky.
„Již pověsti mé brzké skončení:
vždyť víte, do Polska jsem odešel na to.
Tam po vždy vítěz Tannenberské bitvy,
zůstane v mysli Prusů, Lechů, Litvy,
Polákům moje jmeno na vždy svato.“
„A potom zde! – to povídky jsou trudné“ –
i máchne rukou, jemu zbylou, volnou –
an jednou drží dívky ručky svůdné;
a jakby mučen v duchu pravdou bolnou,
probírá kníry v druhé ruce bludné –
„„– Již dosti toho, Jene!““ Vanda praví,
„„Tys otec náš, a vůdce nezmožený.
Však hle! tvůj syn, slyš hlasu jeho ženy –
již noc! zda kalich vypijem na tvoje zdraví?!““
64
A něžně vedou slepce na zpět domů,
do rozlehlých těch, tichých hradních síní.
A v hovor jich se mísí šepot stromů;
jich listí mírnou záři luny stíní
a z dola šumí řeka píseň k tomu –
tu píseň velkou, kterou věčnost zpívá
a vesmír velebné ty slouchá věsti:
tichůnko, že ni list nezašelestí,
že duch jak v smrti do věčna se dívá.
A bohatýr náš, podporován paží
dvou manželů, tak pozorně a jemně,
z nichž každý sobě slova jeho váží,
jak věčnosti by hlas dolétal země
a jeho myšlenky se přečíst snaží;
Bohuslav, bujará jak vlasti síla:
jest hrdý statný, zmužilý a klidný –
a Vandy zjev tak spanilý a vlídný,
vil královna jak plyne sněhobílá.
Příjemné teplo prostranný krb sýlá,
v němž vonná borovice praská, hoří;
a v záři, jež se kolem s něho lila,
skupení důvěrné rodina tvoří;
tam hospodyňky ruka pilná, čilá,
ty nejmilejší krmě vyvolila,
jež dědoušek jí rád, jak dobře ví:
v posled se rubín v číši objeví
a Žižka s úsměvem dí: „žínka roztomilá!“
65
„Tak děti! Bůh vám odplať vaši péči,
již bídnému jste prokázali starci,
na dětech vašich!“ Po chvíli pak řečí,
ovlaživ mělničinou ústa arci,
přihladiv kníry – s ohnivostí větší:
„Ba často pil jsem po divokém tanci,
za pohanem kdy honili jsme v stepi,
či kruh kdy lovců otáčel nás lepý,
po bitvě s medvědy neb divokými kanci!“
„Eh v rece pánů bratrů šlechty, Lechů!“
a vesele jsme hodovali v Litvě,
též na zdraví se pilo bratrů Čechů,
po Tannenberské slavné Lechům bitvě:
„Co Čech to hetman!“ v šumném znělo spěchu;
poháry zvučně udeřily kolem:
„Co Polák – to pán!“ Češi odzvučeli
a potleskem se ozval okruh celý
a tak to hlučně šumělo za naším stolem“ –
„Ó škoda přeškoda těch slavných časů!
Teď Polák s Čechem tak si nepřipije,
Lech sotva pro nás vznese svého hlasu,
či jako Grabowski se s námi bije –
ó kdy jen s námi! potom tisíc ďasů!
ať svět se v čerta změní, na nás sápe:
Čech s Polákem mu napraví již hlavu
a založí pak obec volných Slávů,
jíž žoldák cizí ve prach nezašlape!
66
„Však dávno tak jsem nepil vesele
jak u vás zde – a krev je nápoj děsný.
Však dost již! vždyť jsem zde u přítele
a již mě opět tlačí sen ten běsný:
Kdo asi naposled mi ustele?
No nechme toho. Chci vám vyprávěti,
jak jsme se bavívali v Polsce slavně;
však dříve hospodyňko nalej správně
a potom sedněte sem ke mně blíže děti.“
A jme se vyprávěti věsť svou svěží –
kdy zazní tichem trubka hlásná náhle
s vysokých nade branou hradních věží:
skal ozvěna zvuk opakuje táhle –
až opět ticho propasť hradní střeží.
„Kdo to tak pozdě?“ – „Bratři od Tábora!“
Most spuštěn; po něm bratři vjíždí krokem,
z nich každý sedí oři na vysokém:
na prsou ocel – v oku blyští zora.
„Kde Žižka bratr?“ – „V hradní síni čeká.“
„Zde jsem. Co nesete tak pozdě v noci?“
a v záři pochodní zří Žižku reka,
jak na prahu tam stojí bez pomoci:
Či dobré – zlé? – to Žižku nezaleká.
„Nuž mluvte, kdo je zde?“ se opět táže.
„Koudele, Roháč, nesou tobě zprávy.“
„Nuž dále, vítáme je z cesty zdrávy:
Přistup ty Velku, Jene, podejte mi paže.“
67
I uvedou jej na zpět do pokoje,
kde Bohuš s Vandou čekají svých hostí.
„Splněno, Jene, předzvídání tvoje!“
dí Roháč, „důkazů ti nesem dosti“ –
„Což to? Snad nové opět s panstvem boje?“
„Uhod’ jsi, Jene! jen že horší hlíza
poznovu útroby národa zžírá:
kdy zachráněny národ, vlasť a víra,
zas Praha se šlechtou se v před a na zad lízá.“
„Zde posílá ti věrný Hanuš psaní,
přejaté od Pražanů, kdyžs byl v Uhřích:
v něm píšou sobě Pražané a páni,
že nemohou se déle dívat na hřích,
jenž v osobě tvé, oko páně raní.
A an’ se bojí s tebou válčit zbraní,
chtí jistější prostředek k tomu zdařit:
buď zbraní zákeřnickou tebe zmařit,
či jedem, namíchaným tobě v spaní.“
A Žižka mlčí; hnusnáť jest mu zrada:
to srdce jeho přímé nezná šalby
a jeho mysl svornosti by ráda –
on nesváry tak rád již urovnal by.
Ta věčná Čechů rozdrobených sváda,
to strannictví, jež národ hubí denně
a seslabuje nepříteli vůči:
to vše tu duši bohatýrskou mučí;
i promluví on v posled zamyšleně:
68
„Ba přísám Bůh! že kdybych moh’ jen tušit,
že smrt má urovná tu bídu vlasti:
mé srdce muselo by přestat bušit!
Ten život bídný rád chci v oběť klásti –
Kdo ručí však? Jsou zítra v stavu zrušit,
co přísahali bránit krví dnes!
Snad Sigmund? – Kostnice vám odpoví!
Snad papež? – Kdo by věřil popovi?
Jim Čech je kacíř, ten pak – vzteklý pes,“
„Jejž každý zabít může na potkání
a do nebe se za vděk dostane.
Snad ubránějí pravdu boží – páni?
Ó ne! To milejší mi pohané:
ti aspoň nepřítele nepohaní.
A Pražané? O těch je mluvit trudné –
Na koho spolehat mám, přátelé?
Kdy ruka bratra v hrob nám ustele,
kdy ruka Kristova náměstka krví rudne?“
Ó běda běda! falešní vy páni,
jež prospěch svůj jen na zřeteli máte!
Vy trny lidu chcete vbodat v skráni
a sami květy růže užíváte!
Ó prohlédám já, kam se um váš sklání,
ty zapředené, černé vaše sítě;
ó běda, jestli se vám plán váš zdaří:
okamžik jeden, léta zdaru zmaří –
již zřím, jak pravdo svatá zabíjí tě –“
69
„A Pražané s tím Korybutem v čele,
s knížecím, klátícím se větrem stínem,
neschopni odvahy a vůle smělé,
nad hrnci masa, v ustrnutí líném:
dvakrát jste zřeli ve mně spasitele,
kdy zbavil jsem vás katanského meče:
Na kolena jste padli před mým krokem
a se slzavým přísahali okem:
Vytrvat věrně do poslední seče.“
„A to váš vděk, to přísaha je vaše?
Již vidím, kam to chcete národ vésti.
Potajmu slézáte se zrádně, plaše,
jen v ústech chcete slova lásky nésti
a v srdcích dozráváte na Jidáše:
Jste klátící se větrem každým třtinou,
ni studení, ni horcí: běda vám!
Jen k novým chystáte se popravám:
Žij Praha jen! – ať bratři třeba zhynou!“
„Nuž buď si tak! vy přejete si boje?
Nechť hra ta krvavá se ukončí!
Pokud je pevné ještě rámě moje
a nelekám se vašich náhončí!
Já doufal v mír: vy chcete nepokoje –
já užít chtěl jsem vítězství ta skvělá:
vy kolísáte mezi Římem, Prahou.
Však lépe krvavou jít volnou drahou,
než porobená vlasť – byť v květu celá.“
70
„Ba přísám Bůh! nám lépe bude jistě,
kdy půl národa shltí válka dravá,
jen druhá půl kdy na posvátném místě
vítězně vztýčí svatý prapor práva!
Kdo umí čísti v budoucnosti listě?
Nuž ku předu! v to temno duše jasné,
kde světlo posvátné se v dáli klíčí!
Ve zvířecím je chtějí zničit chtíči:
Trpící svobodo! tvá záře neuhasne!“
Ostatní vyjednáno tiše v skrytu.
Poslové rozjeli se na vše strany
druhého na to rána za úsvitu,
ku jihu cválal s jezdcem komoň vraný,
kde hrdé sídlo volných Taboritů,
kde dvakrát dva tisíce ořů řehce,
ve dne i v noci uchystaných k boji,
tisíce mužů bojechtivých stojí,
již pro kalich jdou v smrt, jak k svatbě lehce.
Po vlastech všech se odtud ubírají
poslové rychlí ve sbratřená města;
a již se roznáší zvěst v každém kraji
a bojovníky vede jedna cesta:
vždyť vůli otce Žižky dobře znají,
o jejich dobru že jen myslí stále,
žeť hlavou republik, jenž trpí za ně,
pro volnost svatou a ve jmenu páně,
že mimo něho neznají teď krále.
71
A druhý posel letí ku severu,
kde Bočka sídlo, tvrdé Poděbrady:
vždyť nemá věrnějšího rádce věru,
jenž tak mnohé již odkryl jemu zrady.
A sotva jitřenka zasvitla v šeru,
odjíždí Žižka s Roháčem a Velkem
a loučí se a s Bohem takto dává:
„Buď s Bohem, Bohuši! Buď Vando zdráva!
My shledáme se bohdá v okamžení velkém!velkém!“
„Ty Bohuši přivedeš lid svůj hradní
a otce svého neopustíš v tísni.
Ty Vando tenkráte však doma vládni:
nelidskéť ženy ruce krev kdy třísní,
muž, má-li padnout: tož co muž jen padni!
však zavoláli vlasť zas ku pomoci,
vždy tebe zavolá též její hlas.
Vždyť Bohuše ti vrátím záhy zas,
až míru svit přemůže hrůzy noci!“
---
Jak rychle mizí den, kdy naposledy
s přítelem drahým kyne rozloučení!
Ten tichý večer, vroucí, něžné hledy,
stín na nebi, jenž znenáhla se mění,
až nad lesem vyvstane měsíc bledý
z neznámé tajuplné propasti,
jež obkličuje zevšad naše kroky,
jak sladké písně milozvučné sloky,
jež zmírá nad pozemskou oblastí.
72
To vše se ryje písmem nehynoucím
do duší, jež se rozloučiti mají:
Ach tak snad také bývá v posled, mroucím!
„Snad na vždy!“ zdá se šeptat v tichém háji –
jak echem mře to z hlubin země vroucím.
A opět zazněl zvonek jako včera,
s kostelní vížky, v jasném sladkém znění,
jakoby krajině to upomnění,
že zem se s nebem pojí za večera.
Jak krásná žena v nebes ztmělé výši
se vznáší lunou v půli ozářena,
jež nad čelem se stkví v hvězd čarné říši –
a usmívá se čarokrásná žena,
a její rty tak luzně vábně dýší,
že smrt se sladkou zdá jí v objetí –
a za ní roucho vzdušné, hvězdotkané,
až k zemi spící demantami plane
až na trůn skvoucí ona doletí:
A po obou jí stranách pacholátka:
tu sypou mák na lůž, kde matka smutná,
noc celou proseděla u děťátka –
tu dívce na rtíky a očka chutná –
a jinde zas, jak dí jim mysl vrátká –
posypou pijáky, jež hlučně kvasí,
až pohár z sesláblých jim rukou klesá;
též pastýř umdlený spí pokraj lesa,
a oheň strážný anděl noci hasí –
73
Tak noci královna s hvězdného trůnu
svá kouzla rozsypala na zemi:
v mlčení vážném zří na bledou lunu
a vesmír v obdivu s ní oněmí.
Však přece zbudí časem onu strunu,
jež jako z nevyzpytných zazní sfér –
těch anjelských snad – jako z nebes hloubi,
že jemným zachvěje se dechem loubí:
to zvonek pěje z dáli pod večer.
A posledně když zazněl malý zvon
a poslední zvuk odrazily skály,
tichý se vyrval ze dvou ňader ston
a na rtech dvou polibky vřelé plály.
Potemněl ještě více nebesklon,
jen svíce noční jasněj’ plápolaly,
a bledá luna, nade hradní věží,
unylou tváří milující střeží –
tu nápěv velebný se nesl modrou dálí:
Ave Maria!
Ta blahá chvíle budiž požehnána,
kdy v srdcí dvou se láskou rozednívá,
jak den se na nebesích budí z ránarána,
až jak to slunce touha vzplane živá:
kéž svazek posvátný nás na vždy spojí,
jejž nic na světě více nerozdvojí!
74
Ave Maria!
Podobno srdcí také spojení
jest zrnu, které rolník klade v zem,
v naději, že se v krátce promění
v žeň hojnou, božské vůle rozkazem:
buď šťastna spokojená rodina,
buď žehnána spojení hodina!
Ave Maria!
A jako v létě boží požehnání
pravicí pilnou do stodol se sklízí,
jak pod tíží ovoce strom se sklání,
by štěpaři poskytnul plod svůj ryzí:
Tak ctnostným manželům Bůh požehnává,
na zemi na nebi buď jemu sláva!
Ave Maria!
Jak labutí by pění doznívalo,
až shaslo na březích Chrudimky stinných –
A Vandě v náručí se mládce zdálo,
že odpočívá prsou na matčiných,
že pozdravení s jasných výšin plálo,
co požehnání její lásky blahé:
i pohlédla svým zrakem velkým jasným,
z hluboka duše, pod brv stínem řasným
pozvedla oko temnomodré vlahé;
75
A „zítra“ – zašeptali její rtové –
„Buď pokojna!“ jí vece jinoch milý.
„Ó nešťastní vy vlasti mroucí dnové!
Zda dobudeme pro tě onu chvíli,
kde oblaží nás žití volné, nové?“
„Ó vlasti!“ Vanda dí – „ó máti drahá!
kdy konec bude krve prolévání?
Zda může dlíti nad ním požehnání,
kdy přec nám vtisknuta jen – pečeť vraha!“
„Buď vůle Tvá, jenž všechno vedeš k cíli,
tak modlíme se vroucně, Tvoje děti!“
A modlitba ta čistá v tuto chvíli,
až k hvězdám jasným z úst těch dítek letí:
jak by je andělské rty políbily,
tak zavál teplý větřík v tváře mladé
a spočinul na čistém Vandy čele,
Bohuše ovál tahy tváře smělé:
to anděl modlitbu před božím trůnem klade.
Byl čas to hněvu, pomsty bezpříkladné,
kdy z ňader lidstva dral se výkřik prvý,
jenž neznal smilování s vrahy žádné –
a láska tonula ve moře krvi:
„Nechť spravedlnost boží světem vládne!“
tak slova svatá ujařmených zněla,
jak z nemluvněte prsou první křik,
jejž vyrval lidstvu z prsou ukrutník,
z nejhlubších útrob mučeného těla.
76
A bouře taká nezná smilování –
Jak vichřice se hnala země tváří,
vše drtíc, co se před ní neuklání:
vždyť hasí čisté světlo na oltáři,
tož neušetří lilie té ani!
Hle! zhynula, v prach bouří sešlapána:
ty ňádra – kalíšku to bílé listy –
a rty – jak rozpuk lůna růže čistý –
se nedočkaly touženého rána.
A přec! pod těmi omšelými rumy,
pod ssutinami zbořeného hradu,
jsem zaslech’ žalující tiché dumy.
Tu čelo horké na chladné zdi kladu:
jak tklivě ony vyprávěti umí
o děvě milé, jež spí pod jich mechem!
Sní sladký sen o matky vlasti spáse
a o tom nevystíhlém v nebi jase,
kde navždy s milým splyne jako akkord s echem –
77
II.
Blíží se kroky; vedou zajaté;
ti stanou před Žižkou, třesou se bledí;
jsou mniši to; jich převor dvakráte
prosebně pohnout Žižku řečí hledí,
však pokaždé se v řeči zamate.
„Co chcete?“ Žižka dí – „no, mluvte přece!“
však mniši nesrozumitelně řečí:
jich jazyk z olova jak, ústa v křeči,
až vůdce oddílu Žižkovi vece:
„My úlohu svou vykonali rázně:
dobyli klášter, zajali jsme mnichy.
Hle před tebou teď stojí plni bázně –
nedávno z kalichu tropili smíchy!
Dej upravit jim, otče, horké lázně;
ty kutny plny šíbalství a jedu
a žluči ďábelské na tebe sočí,
jed zavilý již kouká z jejich očí:
ti Husa upálili ku posledu!“
[78]
„Již dost!“ dí Žižka, „ticho! mluvte kutny;
chcete-li z kalicha, co naši bratři,
pít nápoj Krista posvátný a chutný,
jak na pravého křesťana se patří:
mine vás hranice los přeukrutný;
obraťte ke knězi se víry čisté,
nechť připraví vás, osvobodí hříchu,
sic půjdete přec cestou všechněch mnichů,
kde zapějete: Milostiv buď Kriste!“
Tu počne převor omlouvati sebe –
však Taborita do řeči mu skočí:
„Tebe již jistě na zemi zde zebe,
že nebojíš se lhát tak na mé oči!
Ty zasloužil jsi dávno sobě nebe!
Vy násilníci panen jste a paní
a strach jen o život vás k prosbě nutí,
jinak v útrobách vašich není hnutí –
o polepšení žádná stopa ani!“
V Žižkově tváři pohnutí je znáti,
pokyne rukou v hněvu potom zase
svou vůlí mocnou k poklidu se vrátí
a výrok vysloví po krátkém čase,
a jeho tvář při slovech zledovatí:
„Nechť pohltí ty bídné kutny plamen,
ať čisté, teplé ohně požáry
vyženou z těl nečistých nešvary
a kněží zazpívají k tomu: Amen!“
79
A nedbaje na prosby, nářek mnichů
lhostejně k odchodu se obrací
i kyne rukou opět – chce být v tichu.
A celý pluk se v tábor navrací
a surového tropí z bídných smíchu:
ti, ve smrtelném strachu, mrtvi z půli
již napřed, téměř co se děje neví,
až před ztrnulým zrakem jim se zjeví
smrt ukrutná – v hořícím sudu smůly –
A Žižka pokraj pustého zas valu
dosléchá řevu z nedaleké Prahy
jakoby citů mocných ve návalu,
chtěl zasléchnout kýs akkord známý drahý,
tak cosi podobného jako žalu
nad kolébkou tou svatou, srdcem vlasti,
jíž vykopat chce hrob teď rukou vlastní:
„Jsem šťasten jen, kdy vím, že vy jste šťastni!“
Tak mluvil nedávno – teď stojí nad propastí!
Osud se lidský valí k svému cíli
bez úlevy a zastavení dále:
co život jest, v poslední jeho chvíli?
Ovoce padající: někdy zralé,
nezralé jindy – často plod již shnilý.
A přec! Proč pohled mnohý k úctě nutí,
proč mnohých vzpomínáme s láskou, žalem,
proč tolik dějů v mnohém srdci malém:
obdivujem to ctnosti vítězící pnutí?
80
Proč žehnáme mnohému přece prachu,
skrytému někde v koutku na hřbitově?
A přece mnohým, kráčejícím v nachu
za živobytí klnou – jako v rově.
Co odpočívá tady síly, strachu,
co odvahy a statečnosti, záští,
co lásky bezměrné – a taktéž bolů:
jak svorně dlí tu nepřátelé spolu,
a rýč jak chladně o jich kosti praští!
Odpusťte všem, jdem k cíli jedinému,
ty cesty rozličné se v jednu spojí,
odpusťte chodci poutí uštvanému,
atomu bolu ve vezdejším boji;
ba jasno zdá se býti zraku mému:
občanské právo smrti třímá každý.
Však v lidské přírodě to založeno,
že bezpráví má na oko být mstěno
a prolitá krev nové žádá vraždy.
Toť chmura neprůhledná, Bože věčný,
msta za krev prolitou – a zase msta,
to meč je břitký, těžký, obousečný,
jejž pro potomstvo zákon uchystá:
co dnes pochválí současník tvůj vděčný,
po letech krví splatí národ sám,
myšlenka, vykoupena krví vřelou,
bez míry láskou, odvahou tak smělou
mře v krvi – svíce shasly – temnýť chrám.
81
A dumá Žižka sám v pokraji valů
o dělo opřen, obrácené k Praze,
v levo lze zříti světoznámou skálu,
kde vykoupena svoboda tak draze,
kde málem stonul v boje ve návalu,
kde mocným věhlasem a krví vlastní
ochránil národ – nad tou samou Prahou,
jíž zničit jedinou jest jeho snahou
ti tam jsou dnové minulosti šťastní!
Jak jinak bylo, když jej po dvakráte
v triumfu vedli těmi ulicemi
a rozhoupány zvony Prahy zlaté
se rozzvučely slavně v celé zemi –
a nyní v chvíli vášní černé klaté,
snad kráčet bude zítra na témž místě
však přes mrtvoly bratří ulicemi,
a vítězi odpoví v ohlas němý:
„Tys vlasti vrahem!“ vichr v zříceninách sviště.
To v duchu vidí, zří, jak město pne se
k nebesům modrým v pružném ranním vzduchu,
před zrakem vnitřním budoucnost se nese
čarovněj okrášlena v jasném ruchu –
však v prsou jeho srdce nepohne se:
„Přec zhyneš, zhýřilé ty město bídné,
kolébko nesvornosti, piklů zrádných,
líp polovičku mužů ramen pádných
než zbabělců houf – lépe město bezelidné.“
82
Nemluví k oku jeho všaké krásy,
ni očka nevinná, ni ručky vzpiaté,
ni chýže chudých, paláců ni jasy,
ni chrámů pyšných Prahy stověžaté;
jediný cíl zří: vlasti drahé spásy,
jíž obětovat chce co nejdražší mu,
co obětovat můž jen matce syn!
Muž železný: on zná jen rázný čin
a k cíli kráčí středem krve, žárů, dýmu.
„Praha, neb Tábor!“ – jiné cesty není!“
A večer mlhy nad Vltavou valí:
jak slyšno vzduchem tichým zvonů znění,
jak nad osudem dítek matky žaly,
ten souzvuk šumu budí upomnění,
jež k srdci posluchače mírně sahá,
jak dětský pláč ku srdci oteckému:
on slouchá mimovolně – divně je mu –
to k spánku ukládá se šedá, zlatá Praha.
A zítra probudí se s hrůzy křikem,
ve žáru, kouři, ve potocích krve,
a nad poděsným vojínův svých šikem
se zjeví on, jenž spasitel byl prve,
co zhoubce Prahy hrůzným okamžikem –
co ozývá se v prsou tvých za ton,
ty nevyzpytný, železný ty muži?
Proč mimoděk se ňádra mocná úží?
Dohučel chorál, dozněl slední zvon –
83
A po hladině řeky tón ten hasne,
obražen o břeh v stráních kolem zmírá –
a vzhůru nese se tam v nebe jasné,
jak nesmrtelná, vroucí lidstva víra,
tón stříbrozvuký – až pak v hvězdách zasne,
a zpět se line ve paprscích hvězdných,
jak myšlenek se pnoucí jasné vlny,
pak na srdci se klade touhy plný –
až zmírá v skrýších jeho, nevyzpytných, bezdných.
A chladně duje větřík krajem spícím.
Však Žižka posud nepohnutě stojí,
by mrtvým jeho zrakům, do vnitř zřícím
se jevil obraz o budoucím boji:
tajemná socha s mečem vítězícím.
Tu úžej’ ovine si pláště řasy
a volá; rychlý krok se k němu blíží;
a Žižka šepce, k vojínu se níží
a kráčí táborem, v němž ohně stráže hasí.
On opřen jest o rámě vojína
jenž známým hlasem k němu hovoří
a mnohou chvíli jemu vzpomíná,
jež upomínku milou vynoří;
prohlíží stráže; mine hodina;
a vůdce v hlavní stan se opět vrací,
kde hejtmanů jej očekává kruh,
s ním po vždy neodstupný jeho druh
jenž milost Vandy věrností mu splácí.
84
A přijda v stan, rozkazy k ránu dává,
i ustanoven na zítřek již boj;
a s důvěrou zří k němu každá hlava,
ač v mnohé tváři číst lze nepokoj.
To Žižka nevidí; on opět vstává
a rukou vůdcům na dobrou noc kyne;
opouští všichni stan; on opět sám
oddává truchlivým se myšlenkám.
Však náhle zvolá: „Ona přece zhyne.“
Kdo tak by viděl bezbranného kmeta
s tou věčnou, temnou mrtvých zraků páskou;
na tváři opuštěnost dlouholetá
tak mnohou psala převýmluvnou vráskou
tajemné runy rukou vládce světa:
kdo pod železnou touto tváře maskou
by odvážil se hledat lidské city
a se srdce sňal krunýř ocelitý –
snad užás’ by nad horoucí v něm láskou.
V té opuštěnosti byl přec tak bídným
a k tomu stár již denně víc a více;
zda na zemi pobytem ještě klidným
se vyjasnějí blednoucí ty líce,
zda usměje se okamžikem vlídným
naň Bůh a popřeje mu osud blahý,
by v kruhu rodinném své milé vnučky
jej obejmuly dítek něžné ručky
naň volajíce: „dědečku náš drahý?“
85
A jak by probuzena touto chvílí,
vystoupla bledá, čarokrásná tvář
před zrakem duše: obraz Vandy milý,
však zahalený jako v mlhy šlář:
ty zraky dívčí v tvář mu popatřily
tak dlouho, smutně, jako s předhůzkou;
pak ruku zdvihši, k Praze kynula:
a Praha v ohně moři hynula,
zřel stezku krví lidskou okluzkou.
On viděl Prahu zmírat v strašné seči,
šlechetných Čechů hlavy v popravišti,
on viděl drhat oči v smrtné křeči,
a slyšel, kata meč jak vzduchem sviští,
on cítil tnutí – v muce po vždy větší
a marně probudit se ze sna snaží,
promluvit ku přízraku, který němý
tak strašně mluvil přece zraky těmi:
tu zdá se mu, že šij mu cosi vlaží –
Na posled sekera se kata vznesla –
on viděl sebe, vlastní svoji hlavu
na špalku popravním – sekera klesla –
a výkřik zazněl v shromážděném davu –
on: „Vando!“ vzkřikna povstane ze křesla –
tu zmizí vše, i přízrak krvavý.
A on se cítí opět v hluché noci
samotným, opuštěným, bez pomoci –
jakoby čekal svojí popravy.
86
Vše zmizelo, kdy procít; v jeho duši
ni mráček nezůstal; on hlavu týčí,
a jeho klid sen více nevyruší:
on Prahu odsoudil – tož Prahu zničí,
vyslance města řečí svojí zkruší;
že jeho dílo činem otcovraha?
On nejlépe ví, co v něm síly dřímá,
že umem svým můž zdrtit voje Říma:
Tábor neb Praha? padne tedy Praha!
A nastal den; a v prvním jeho svitu
vše připraveno k zuřivému boji;
mlčení vážné v řadách Taboritů,
jež hrozebně na pláních kolem stojí,
přerývá pouze zvučný povel vůdce:
již všechno na znamení pouze čeká,
by vyrazili, splnit slovo reka. –
Tu cválá posel jízdný z města prudce –
A bílý prapor v ruce drží jedné;
znamení dáno, sestupuje s koně,
sklopených k zemi očí nepozvedne,
kdy před Źižkou se staví ku pokloně;
však v Źižkově to trhne tváři ledné
jak pohrdáním sevřených kol úst:
„Aj Pražani, teď víte již, kde já jsem?
Snad jste se nasytili panským masem
a chcete držet dobrovolný půst?“
87
„– Jsem vyslán od konšelů moudrých města,
ve jmenu jich, bys dopřál Praze míru,
že, rozvedla-li nás zde na čas cesta,
nás spojila zas láska v jednu víru,
ať Bůh nás ještě více nepotrestá –“
Však Žižka na oři svém bez pohnutí,
jakoby sluchu nevěře, se mýlil,
ku straně posla hlavu ponachýlil,
a jeho rty se k odpovědi nutí:
„Rci konšelům a moudré vaší radě,
že nehodlám víc čekat na jich posly:
snad ukládají o nové zas zradě –
či narostly jim přes noc uši oslí,
či rulík snědli kdesi na zahradě,
že s takovou mi přišli opovědí?
Za nos jen vodit národ celý chcete
a v černých srdcích símě zrady kleté,
však posud hlava na pleci mi sedí!“
A netrpělivě pravicí kyne,
an posel prosby nové marně ztrácí:
Žižka se odvrátí a posla mine –
a ten se smutně nazpět k městu vrací.
„Čas k pochodu;“ – a Praha přece zhyne!
Tu po planině ode města blíže
processí smutné pomalu se ssouvá,
tak že se zdá, že beznadějně couvá
již na před – pod znamením spásy kříže.
88
To města hrdí druhdy samovládci:
v rubáších černých nepokryté hlavy,
na šíjích provaz, jako patří zrádci,
pokorně mijí Taboritů davy;
jich marně shlíží k prosbám zraky sladcí
k osuhlým přísným Taboritů lícím:
ti hledí na ně s potupou ve tváři
a šepcí na hlas: „Hle, zde jdou ti lháři,
snad brzy povedem je k šibenicím!“
Však na poselství toho kráčí čele
kněz mladý, plný ohně, odvahy,
v planoucím zraku, hledícím tak směle,
číst sílu skalopevné povahy;
to roucho dlouhé na ztepilém těle,
krok jinocha, však rychlý pevný pružný –
a nade vše ráz ušlechtilý v tváři,
z níž věhlas s lahodou tak mile září,
nad kterýmž trůní výraz reka mužný:
Ty tahy měrné, jako sochy krásné,
rty spanilé, jak plny plynné řeči,
a temné oči, velké, živé, jasné
o vznešené povaze jeho svědčí,
o povaze, jež svědectví dá hlasné,
o pravdě svaté po vždy beze bázně,
jež pro pravdu smrt podstoupiti může,
jde s jasným čelem v mučennické lůže,
slabého proti silným chrání rázně.
89
A veden před Žižku lahodným zrakem
a hlasem zvučným, pevným, mluví vážně
a neodstrašen v tváři jeho mrakem,
tak domlouvati počne jemu snažně –
však stane chvíli dřív, v obdivu takém,
jakoby v duši ohnivou a vroucí
chtěl vrýti tváře Žižky obraz žhavý,
ten pravzor reka, vlasti jeho slávy,
co pomník věčně věkův nehynoucí:
„Náš otče Žižko! – dovol tak tě zváti –
jsme tvoje děti! hřešili jsme arci,
však vysílá mě všech nás rodná máti,
zde za mnou stojí stříbrošedí starci,
jež za hřích bratří přísně chtí se káti:
vždyť Bůh odpouští zbloudilému synu
pro lásku, zmučenou na kříže dřevu;
odpusť nám ve svém spravedlivém hněvu
tu trestuhodnou naši hříšnou vinu!
„Co bude z ubohé té naší vlasti,
kterou jsi ochránil již po třikráte
od úplného pádu do propasti,
co bude z víry, pravdy boží svaté,
když sami sebe budem ve hrob klásti?
Vždyť kalich krví přetéká již krajem
a neodejmeš-li ho od nás Bože,
ustelem sami sobě hrobu lože
a ku svobodě nikdy nedozrajem!
90
„Tys jediný ta naše ještě spása,
ty bez poskvrny šlechetný ty reku!
Jak papež, císař asi pozajásá,
kdy zví, že vraždíme se v slepém vzteku,
že Žižky dělo Prahu v rumy střásá,
tu samou Prahu, kterou krve proudem,
na úžas světa vybojoval světu –
i řeknou teď: „tu samu Prahu kletu
zničili kacíři! toť zjevným božím soudem!“
„Ty reku, zmoh’ jsi to, co nezmoh‘ žádný,
tvé vůli nic nestojí více v cestě,
tys mocný panovník jak samovládný:
proč vymstít chceš se na ubohém městě?
Před tebou v prach upadá žoldák zrádný:
pamatuj na svou vlast a svornost blahou,
jež jediná můž’ národ osvobodit!
v nesvorných krvi lehce může zbrodit
mrak spojených nepřátel vlast tu naši drahou,drahou,“
„Pro kterou nastavujem krev a statky.
Že též jsi smrtelný, pamatuj, Jene,
a boje osud v rukou lidských vrátký –
kdo ujme se pak vlasti zubožené?
Vyssátý národ povedou na jatky!
Že zmůžeš vše, dokázal’s vlasti vděčně;
jen jedno zbývá ještě slávě tvojí:
sám sebe přemoz’ v nejkrutějším boji
a národ vzpomínat tě bude věčně!“
91
A Žižka stál, v plášť zahalen jsa šerý,
pravici tiskna mocně k srdci svému,
v němž rodí se a hasne pocit sterý:
vždyť nejvíce se hnusí zrada jemu,
nad slovem daným – vlastní pronevěry.
Na tváři boj – i cítí hněv že mizí,
že cosi v srdci zkamenělém jihne
a odlesk myšlenky se v tváři mihne,
tu zachvěje se srdce jeho ryzí –
A obejmout tu tváři milou prahne,
jež tak výmluvně hnula srdce strunou.
Tu náhle vzchopí se po chvíli drahné
a řasy pláště s prsou v zem se ssunou;
on pravici ve stranu onu vztáhne,
kde Rokycana s pozdviženou dlaní,
s náručím rozepiatým vroucí touhou,
jej přemoh, po prvé – svou řečí pouhou –
a v náručí se nyní Žižky sklání.
„Tys otcem nazval mě: já zvu tě synem!
To políbení spečeť vroucí slib,
jejž otec tiskne čele na dětinném,
že zapomenem vzájemně svých chyb!
Neboj se! bohdá ještě nezahynem,
kdy vůlí svou Bůh sílí moje rámě:
Jen svornost posvětí vítězství nám!
Nech, ať tvé tahy rukou ohledám;
snad nezapomenete také jednou na mě –“
92
I rozlétla se radost v kraji šíru.
A slibu toho věčným znamením,
zde oltář narovnán, co svědek míru:
„a z něho usmrcen buď kamením,
kdo odváží se zrušit v slib ten víru.“
Pak Žižka v triumfu do Prahy veden,
jíž dobyl po třetí: teď bez boje!
On vchází jako kníže pokoje:
zda byl kde rek tak šlechetný? – Jen jeden!
93
Zpěv třetí.
I.
Na východ nová bouř se bojů valí,
spojená vojska, Žižka v čele jich;
jej pohostily Chrudimčiny skály
a tvrdý Oheb v síních rozlehlých,
kde dítky s úsměvem jej uvítaly.
On v středu jich společné u večeře
jak druhdy trávil večer veselý
a ony vzpomenout mu nesměly,
že zítra odtud již se odebéře.
Byl unaven, jako se člověk cítí,
kdy dobře vykonal svou těžkou práci
a na minulé svoje činné žití
s poklidem paměť přeplněnou vrací;
však stár; již chladne jeho žilobití,
a přec mu ještě taký úkol zbývá,
jejž odkázati mladším silám musí:
ač vítězné učení Jana Husi,
přec posud nepřítel obchází saň jak divá.
[94]
A ruce jeho nástupců snad slabé,
by utřímaly divokého oře,
jenž železným kopytem půdu hrabe,
an křídly nebe nad hvězdami oře
a krví plní Vltavu i Labe,
jež z boků zervaných se jemu prýští:
ač posud ohnivý ten mladý oř
a letí všem překážkám na příkoř,
přec zemdlen – může padnout v propasť příští.
Neb bujnáť hlava jeho, pán je mladý –
a mnoho bratří o panství se dere,
z nichž každý nad ořem chce dojít vlády –
a ne-li – boje provolají steré;
až posud pouze jeho moudré rady -
a ještě více mocné jeho pěstě
zdržely vášně bratří od výbuchu:
však on již viděl s bolem ve svém duchu
jak po smrti se jeho – vraždí v polou cestě.
Jak předsevzaté posvátné jich dílo
již maří rozkacené bratří vášně,
jak ohavné se zvíře narodilo
a v jeho drápech hynou všichni strašně.
To tušení teď v duchu vyklíčilo
a on se ulek’ budoucnosti této;
a takové ovoce zraje vždycky,
kdy krví dobýt pravdy chce duch lidský:
naději vesny zničí jedno bouřné léto!
95
„Bohuši, synu! jediná má péče
jest o budoucnost našich rodných bratří;
ten boj se jako v nekonečnost vleče;
nedočkám konce; tvé oči jej spatří;
v tvých žilách tatáž hrdinná krev teče,
jež muk, ni smrti též se nezaleká;
ty nejvíce máš lásky v Táboře;
ty vsedneš svaté války na oře!“
A úsměv povyjasnil tváři reka.
„Ó Žižko! dosti dnů ti posud zbývá
a tebe nahradit z nás nemůž – žádný!
Pravice mnohých jesti vládychtivá,
však žádná neudrží meč tvůj pádný.
V mém srdci pouze vůle, víra živá,
že zdrtíme tyranstva řetězy:
a byť i ne! byť všichni v boji zhynem,
myšlenka svatá vstane v rouše jiném,
a věř mi: jednou přece zvítězí!“
„Tak dobře, Bohuši! toť slovo pravé,
to v srdcích kdyby měli všichni Češi,
konec by nastal záhy válce dravé:
však na svou vlastní sílu stále hřeší!“
Tu Vanda přitulí se v mysli hravé
a ruku vine Žižkovy kol šíje:
„Již dosti toho, otče! dost té války,
já sotva že vás na krátko zřím z dálky:
ten kalich Vanda na zdar příští pije!“
96
A dotknuli se s úsměvem té číše;
a opět Vanda švitořivě praví,
s úsměvem, který nikdo nevypíše
tak polou něžný byl a polou hravý,
a chvílí opět smutným zdál se spíše:
„Dnes já chci něco vyprávět na vzájem,
když tak dlouho jsouc vámi odsouzena
k samotě – bohužel! jak bývá žena –
jsem ve vzpomínkách bloudívala hájem.“ –
„Že s tebou, otče, také s Bohuslavem
jsem po vodě plynula – se mi zdálo.
Byl krásný den a v toku řeky hravém
tak milokrásně slunko plápolalo,
po březích luka, lesy v stínu tmavém
a opět pole, města, tiché vísky;
to po Labi jsme plouli; noc nadešla,
já s touhou zřela krásná místa přešlá,
jak mizí za námi; tu ostrov kyne blízký.
„Já unavena otce prosila,
by na chvíli jsme na něm odpočali,
než nová nadejde mi posila;
vy lodičku jste k břehu uvázali,
já vystoupla a oči zrosila
nad krásou vůkol v srdci rozechvěném
a na Bohuše prsa klesla v pláči;
tu těžký spánek víčka moje stlačí –
usednouc usnu s jeho na rtech jmenem.
97
„A když se zbudím, na nebi zřím lunu
a já jsem byla sama – opuštěná.
I klesám se skvělého snů svých trůnu
a vyskočím, a volám vaše jmena –
však mlčí les; na břehu není člunu –
i běžím velebnou tou tichou pouští;
a svatojanských mušek hvězdičky
mi svítily na lesní stezičky
přes údolí a stráně, v temné houští.
„Tak les jsem přešla; za lesem se táhla
široká cesta, osázena stromy
a na nebi se rozbřesklo znenáhla;
já rozeznala dvorec, známé domy –
však ještě dvoru toho nedosáhla,
kdy z otevřených jeho pustých bran
se valí obludy – a v posledy
jsem zřela příšerné jít medvědy,
ke mně se válet, tisknout ze všech stran.
„A u prostřed té běsné havěti
jsem pokojně svou cestou kráčela;
tu spatřím něco k sobě kráčeti,
co vztáhlo tlapy mého do čela
k děsnému v pazourech svých objetí:
a chechtem ryčných kol to zahučí
a vyceňuje tesáky své bílé:
ty šelmy kostnaté se chechcí míle
a největší z nich vzpíná náručí.
98
„Tu ze dvora však otce mého hlas
jen pouhým zkrotil zvukem šelmy hnusné
a poděsný ten přízrak couvá zas;
jak pod křídlem kdy máti ptáče usne:
tak bez bázně jsem šla – až spatřím vás –
a tu se zbudím. Co ten sen as značí!?
Tu vidíte, jak samota mne trápí,
když v noci šelmy na mě tasí drápy
a já se domnívám, že peruť nosím ptačí!“
I usmějí se oba posluchači.
„Nuž bohdá, Vando, všechny draky, saně
jež jako můra prsa naše tlačí,
přemůžem na vždy již s pomocí Páně!“
„Zas o vojně!“ dí Vanda, čílko mračí;
„Vyprávěj o Libuši, moudré kněžně
a o Přemyslu, slavném oráči;
mně je tak smutno – div že nepláči“ –
a ruku Žižky políbila něžně.
„No neplač,“ Žižka dí, „vím, co tě hněte,
však neplač pro mě; silen jsem a zdravý.
Dost pro tebe ve světě růží květe,
by skouzlily na rtech tvých úsměv hravý!
Bůh ochranou svou stojí u ptáčete –
bez jeho vůle vlas nesejde s hlavy.
Neznáme naše v budoucnosti hoře:
bůh věčný bez konce je jako moře –
a život lidský – člun v něm kolotavý!“
99
II.
V Čáslavi Žižka na pochodu mešká.
Do Moravy se vojska Čechů valí.
Však dráha plná svízelů je těžká:
ač překážky jim v cestě jako skalí,
přec pravou dobu vůdce nepromešká;
k posile těla ducha opět křísí
a slova zbožná z kněžských úst jim znějí:
Husité pokorně se modlí, pějí
a hlasy jich se v zvuky varhan mísí.
Dozvučel akkord varhan velebný
a píseň zněla z posvátného místa
tak vroucně: „Hospodi, pomiluj ny!“
i přijímali krev a tělo Krista.
Ó víry přehoroucí, vzácné dny!
Jak čarovně se všecko obráželo
v těch myslích skalopevné, čisté víry,
kde kostelem byl božím vesmír šírý,
a věřící v něm zbožně skláněl čelo!
A od oltáře, posilněni znovu
se ubírali přímo v lítou seč:
teď zoceleno rámě, prsa z kovu
a bleskem zdál se v ruce břitký meč;
před chvílí naslouchali víry slovu,
jež Kristův náměstek čet’ v svaté knize,
a nyní spějí do krvavé půtky,
ta slova chrabrými spečetit skutky
a podat smrti důkaz víry ryzé.
100
A Orion, znamení lesklé kříže,
na východě vystoupal výš a výše,
až nad obzor se šerý k hvězdám zdviže,
ozáří nepřehledné světů říše;
a k západu se jiné kloní níže:
tak člověk každý prý má hvězdu svou,
ten bledou, krvavou, ten čarokrásnou,
a život béře se buď drahou jasnou,
či ve tmách: s pádem hvězdy – lidé mrou.
Podzimní chladný večer; ve svém stanu
samoten sedí Žižka v zadumání;
snad o novém sní o válečném plánu;
je zamyšlen, a hlavu k prsoum sklání;
tu oživnul a naklonil se v stranu,
kde jakýs šepot slyšet tajný, dušný;
i vstoupí vojín, jenž má noční stráži:
„Kdos tajně zřít tě, vůdce Žižko, baží.“
„Nechť vejde!“ vece Žižka velkodušný.
Však opatrný, věrný strážce praví:
„Toť zrádce ký’s; jsi sám a beze zbraně!“
„Bojíš se, Břenku, snad o moje zdraví?
Ba mnoho asi papež dal by za ně!“
s úsměvem Žižka dí, „mě neodpraví.
Však pravdu máš, a v tomto pozdním čase
je návštěva to jistě jakás vzácná:
nuž spokoj se tvá mysl nebojácná:
nech otevřeno; přijď kdy zvolám zase.“
101
Všel posel, od hlavy zahalen k patě,
a Žižku známým hlasem pozdravil.
„Toť Rožmberk,“ dí Žižka, „jesti svatě!“
„Uhod jsi, Jene!“ Rožmberský díl.
„Co žádáš?“ – „Vzpomínáme Žižko, na tě!“
„To velikou mi Sigmund činí čest!
Právě jsem také na vás myslil, pane.
Nuž vzpomněl si na Čechy „milované“
ten „otec vlasti?“ Co mu k službám jest?“
„Ba otec vlasti!“ Rožmberk opáčí,
„jak miluje on svoji otčinu!
Kdybysi viděl jen, jak je mu k pláči,
kdy mnohdy hledě v zdejší krajinu,
volává: „Kéž jsem o deset let mladší!
Ach tak snad vzdálen vlasti zahynu!“
Jesti to vskutku lásky hodný kníže,
a kdybysi jej Žižko poznal blíže,
jemu bys oddal se tu hodinu!“ –
„Ba!“ Žižka dí se smíchem upřímným:
„Což nepřál jsem si, poznati jej z blízka?
Proč nezdvořile uhnul krokům mým?
Ještě mi meč ten jeho v duši blýská,
jímž protínal tam pod Hradčany – dým!
Proč zády obrátil se já když tasil?
Já po vždy hleděl k němu plným čelem
a poznat chtěl jej v přání lásky vřelém:
Nechť bouři klidí teď, kdy vichr zasil!“ –
102
„Ne Žižko! Císař vždy tě choval v přízni!
Vždyť znal tě již na dvoře otce svého;
on po míru a štěstí Čechů žízní
a jedině chce očistit je zlého.
Teď v ukrutné je svírán duše trýzní:
„„ Kéž bych měl Žižkova jen ramene!
To velké jeho srdce naklonil si:
Pak Římu na vzdor svět bych vydobyl si!
však Žižka z ocele je – z kamene!kamene!““
„„Co bych proň učinil, kdyby jen chtěl!
co moc jen může, sláva, stříbro, zlato,
co kdy jen král té české země měl,
bych jemu na vždy obětoval za to!
Nechť hetmaní,hejtmaní, kdy rád má hřmění děl,
nechť zůstane nejvyšším vůdcem boje,
a nepřemožený ten jeho meč
na Turka nese, v svatou víry seč
a dám mu vše jak bratru – i to srdce moje!““
Tu Žižka rukou kyne poslovi
a v tváři jeho mih’ se úsměv trudný,
až po chvilence malé odpoví:
„Že posud Sigmund má ten náhled bludný!
Co spáchal již: suď Bůh ten, jenž to ví!
Nechovám zášti proti němu žádné:
však propasť rozvalil on věčnou – sám.
Jen několik těch slov ti říci mám:
Nechť Sigmund v říši své pokojně vládne
103
„A Čechy nechá dále na pokoji:
od nás má míti mír a pokoj jisté.
Proč celý svět štve na nás stále k boji?
Kdo míru víc si přeje, Jesu Kriste!
jak my – jež plnit chceme víru Tvoji?
A já! co o mně Rožmberku myslíš?
že takto mluvit osmělíš se ke mně?
Ty mníš, že snad se stanu zrádcem země?
Posečkej. Pokojně mě chvílku vyslyš!“
„Ty mníš, že já, jenž žití svoje celé
vždy přesvědčení svému obětoval,
což napsáno mám na zjizveném těle –
pro pravdu svatou léta probojoval,
jenž tak jsem miloval svůj národ vřele,
že vše jsem dal mu, co jen člověk v stavu:
Co je mi zlata lesk? Vám zdá se luzný –
a mně je boháč stejný jako nuzný!
Patř na mou šedivou a slepou hlavu!“
„Vždyť nad hrobem již stojím jednou nohou
a mám jen poctivost a chudobu,
mě lákání ni hrozby nepřemohou,
ty obě chci vzít s sebou do hrobu:
Mám zrádcem stát se vlastí nad ubohou,
kdy v hrob se uloží mé oči slepé,
mám zmrhat jediné své bohatství,
jež nad zlato a stříbro víc se skví?
Ne! v tisícerých mukách umřít – lépe.“
104
„Že chud jsem, děl? ó ne! to byla lež!
Já císaře jsem, tebe bohatší!
Poctivost má je velký poklad též,
že světa poklady jí nestačí.
Běž, Rožmberku, k svému pánu, běž!
Ó ubohý ty, chudý císaři!
Co můžeš podat mně – mně boháči!?
Mně mrtvé oko láska zatlačí
a vděčnost hrob můj na vždy ozáří!“
III.
A mlha valila se studená
nad lesy, nad skalami, v údolí,
pak v kotoučích se vznesla ruměnná,
s paprsky slunce dlouho zápolí,
až na východě v chomáč schoulená,
jak černá visí chmura nad obzorem;
ve západ vyjasněný jako branou,
paprsky slunce zmírající planou,
jak by se loučil den slzavým, jasným zorem.
Před Přibyslaví tábor; ticho vládne;
uprostřed stanu, zahaleno v plášti,
bez vlády Žižky tělo světovládné;
nastal mu čas, kdy stichne všechno záští,
kdy nepřítel necítí zloby žádné:
ubledlá tvář ve lampy šerém svitu
již ostkvěna je tajemnou tou září,
jak slunka svit hasnoucí na oltáři,
na čele hory nebenosných štítů.
105
A kolem něho v žalu němém stojí
přátelé jeho v poslední až chvíli;
jak za živa mu věrni po vždy v boji,
tak do smrti až jemu věrni byli.
Jich ruce Žižka tiskne v ruce svojí
a laskavě se s nimi rozžehává
a ke každému mluví hlasem tichým,
by nedal odvrátit se slovem lichým
a do smrti až hájil vlasti práva.
A Viktorin a Hvězda, Roháč zří to,
jak by jim umíral jich otec vlastní
a v jejich srdcích slovo jeho vryto:
„Jsem šťasten jen, kdy vy jste bratři šťastni!“
Tu Žižka dí: „Ba věru je mi líto,
že nemohu mé vlasti milované
již déle sloužit! Děj se vůle boží!“
a ruce na prsa se dmoucí složí.
Z mnohého oka slza horká kane.
Pak rozhalena stanu opona,
by rozžehnal se vůdce se svým lidem,
obhajce jeho víry zákona.
Ač trpí, přece čeká s takým klidem
na blízký čas kdy pouť svou dokoná:
a řečí zvučnou – chvílema ač tiše
se loučí s národem, jejž k slávě vodil,
jejž bojem obrovským on osvobodil;
a každý slouchá tak, že sotva dýše.
106
„Již dokonávám – volán v boje jiné,
opouštím vás – nuž děj se vůle boží!
Mé tělo v posledním zápase hyne,
a ruka vaše v krátce v hrob je vloží –
již nepotřebné je to tělo líné –
Nuž bratři s Bohem! kázal jsem vám dráhu,
Bůh usoudil, že nemám s vámi dále:
nuž neodvratně po ní jděte stále,
ze země ven ukažte cestu vrahu.
„Žehnám vás všechny: vždyť jste moje děti,
tak jsem vás miloval – jak ot jen může.
Můj prosí duch, kdy z prachu země letí:
Mně trny Bože dej! a jim jen růže!
Nemohu utisknout vás ve objetí:
však slova má si písmem nehynoucím
do duší vpište! – Blíže ke mně – blíže!“
A Velek na lůnu svém Žižku zdviže,
jenž po chvíli zas vece hlasem vroucím:
„Vždy boží zákon mějte před očima:
Bůh, národ, vlasť: buď svatým vaším heslem!
Pak zem nechť pod nohou vám v puku hřímá,
nechť plujete i v člunu na půl kleslém,
vlnama jdete moře hořícíma –
byť kynula vám překrvavá cena,
a dráha muk a bojů nekonečných:
vždy pamatujte soudů božích věčných –
však ruka Páně není ukrácena!“
107
„Jen svornost, Bože! mocný, velký, svatý,
jen tu ctnost vlož do prsou mého lidu,
jen o to prosím, jsa již smrtí spiatý –
ó vyplň to! a umru rád a v klidu –
co může tyran pak se všemi katy?
Život jest boj! Však jak se těžce zmírá,
kdy zanecháme národ osiřalý!
Přec vzdávám, všemohoucí, Tobě chvály:
Neumře ten, jejž k Tobě vede víra!
„Již s Bohem! člun můj, bouří rozstřepený
v zápasu s živly – letí do věčnosti;
již pukají žaláře úzké stěny –
však vydržel ten krunýř dlouho dosti!
Jak hučí rozbouřené kolem pěny!
Však tiší se a v klid se skládá voda.
Ten anjel s kalichem mi rosí ústa
a kolem pláň, je nepřehledná, pustá –
Já žízním! kéž mi někdo kalich podá – ––“
„Hle! jak se anjel na perutích snáší!
Ó Vando s Bohem! Anjel čarokrásný –
v pravici meč a kalich víry naší,
kol čela duhy oblouk září jasný –
nad zemí tmavou velebně se vznáší,
jak holubice po potopě světa:
Svět v krvi potopen – a není místa,
kde stanula by noha jeho čistá –
Však budiž světlo! Prchá tma již kletá!kletá!“
108
„To anjel svobody, a naše krev
mu buduje velebný, věčný chrám!
Na hlavu klade věnec jasný zjev –
Ó Bože dobrý! klidně umírám – –
Jen svornost mezi vámi! žádný hněv; –
jak lehce se mi bratři nyní zmírá!“
Tu Žižka mocným hnutím v posled vstává:
„Do boje bratři! Hle, zde vaše hlava!
Zde Bože jsem! Má pevnáť v Tebe víra!“
A klesl zpět; a ruce vztažené,
jakoby lidu svému žehnaly,
perutí smrti k tělu sražené,
meč věrný v posled ještě hledaly:
tu usmívání klidné, blažené
se po líci mu ledovaté mihlo,
jakoby prchnula již země svízel
a duch trpící v nebe jasné mizel – –
však slovo úst již chladných nedostihlo.
A jak by něco puklo v srdcích všech,
jakoby struna přetrhla se s jekem,
tak bolestný se vyrval kolem vzdech,
kdy na vždy žehnali se s tímto rekem
a zazněl pláč: „To zhynul pravý Čech!“
A jako v poplach zvon zní rozhoupaný:
tak od skal od vrchů a šumných řek
zazníval nářek: „Zemřel Žižka rek –“
a v lesy udeřily bouří divé hrany.
109
Poznámky.
Zpěv prvý.
II.
Stance 2. „však po zdech Hrádku není ani stopy.“ Kozí Hrádek, za času krále Václava IV. majetek tuším paní Anny z Mochova, horlivé zastavatelky učení Jana Husi – byl as hodinu cesty jihovýchodně od města Tábora vzdálený. Tam se zdržoval M. J. Hus po čas svého prvního vypovězení z Prahy r. 1412 – a tamtéž sepsal prý mnohá svá díla. Nyní místo to pokryto lesem a pouze hluboký příkop označuje, kde as jednou stával „Hrádek.“ O zdech není ani stopy na povrchu zemském; jmeno blízkého na kolem tekoucím potoku ležícího „Kozího mlýna“ upomíná jedině na bývalou osadu, na místo pro národ tak památné.
Nám se osud méně příznivým býti prokázal, než národu německému, kterým Wartburg po celé bouře válek náboženských zachován až po dnes. Bližší zprávy viz v Palackého dějinách tom. III. díl I.
IV.
Stance 5. „Puška“ = „kus,“ staročeský válečnický význam pro moderní dělo neb kanon - posud ještě v písmě i mezi lidem dosti užívaný. Nyní „puška“ znamená flintu, ručnici t. j. střelnou zbraň pro užívání osobní, z ruky.
Stance 6. „dorost v thoře“ podobně v polském „sthórzil“ = zbaběl.
[111]
Stance 9. „okujte na zpět koňům podkovy“ – známá to Žižkova lesť, o které dosud každý venkovan tobě vypravovati dovede.
VI.
Stance 1. Jak známo, zmocnil se tehdy Sigmund K. Hory zradou, jejíž následky podobny byly pověstné hrůzné noci Bartolomějské v Paříži.
Stance 9. „Ba opovím vám páni jeden případ“ atd. Vypravování Záviše Černého z Grabowa, – toho polského bohatýra „bez bázně a hany,“ který se tehdy při dvoře císaře Sigmunda zdržoval co vyslanec krále Vladislava Jagielly, a všechny svízele polního tažení r. 1421-22 snášel, až i v bitvě u Německého Brodu dne 10. ledna 1422 svedené zajat byl – bude se zdáti snad pravdě nepodobným. Však annaly vojenské ze 17. století vypravují o Tarasu Bulbovi, atamanu kozáků zaporožských, že na jedné ze svých výprav proti Polákům, podobnou lstí vojenskou, své bojem silně decimované pluky zachránil.
Zpěv druhý.
I.
Stance 52. „kde dvakrát dva tisíce ořů řehce, ve dne i v noci uchystaných k boji“ atd.
Když jsem r. 1868 v Táboře meškal, okazován mi mezi jinými památkami toho města i bývalý hrad Žižkův „Kotnov“ zvaný, nyní již úplně v pivovar městský přestavěný, a vypravováno mi, že Žižka měl tamtéž v konírnách svých 35 párů, tedy 70 koní, ve dne i v noci osedlaných a uchystaných na výpravu pouze pro svou osobní potřebu: dlé toho možno si učiniti představu o rozsáhlosti jeho organisace vojenské a o počtu ostatní jízdy Taboritů.
E: pk; 2002
[112]