Mhly zahalily údolí,
Večerní zvony temně zní,
Příšerně z moře bledého,
Ostrovy děsné, lesy, pní.
Po polích ohně kmítají,
Světla sem vráží z vesníce,
Našedší hnizdo ve křoví
Zapěla ještě pěníce.
Tak zapěl bych jsa u moře,
Se skály hledě v vlnění –
Syt bídy světa, bídy své –
Vrhaje se v vln šumění. –
Mhla a noc – jak teskno, temno,
Mrtví z hrobů ven se derou,
Lahodí jim procházet se
Srdce nocí žalošerou.
Svěží mládí ideály,
Teď co kostry bílé straší,
Nelze mi je zaklet v rovy,
Mužné myšlenky mi plaší.
Královna jích děva štíhlá –
Temné kadeře se vlní,
Temné oči v bledé líci
Srdce starou touhou plní.
Smějí se bezdušné loutce,
Jenž sí s hochem zahrávala,
Slabé srdce, neuzděné
Temným okem opoutala! – –
Byl chladný večer v jesenu,
Povadlým listem větry hrály,
A v polomrtvém srdci mém
Pekla se roje rozesmály.
Nemoh’ jsem pomstít minulost –
Němě jsem zrosil ruku Tvojí –
Bolest pro život zmařený
Soustrasti slova nezahojí.
Po druhé jsme se rozešlí –
Srdce netouží po shledáni,
Jen v snech zří oka hrdý lesk
A pýšné rtů Tvých usmívání.
Vrh’ jsem se v vlhkou, žloutnoucí již trávu
A naslouchal jsem lesů stýskání,
Nade mnou s výše mlhou pozastřené
Slyšel jsem tažných ptáků výskání.
Nuž srdce blbé, setřes upomínky
Jako les střese listí chvějicí –
Mínulost mrtva, ty vstříc budoucnosti
Výskej, jak ptactvo k jihu spějicí.
Leť s ními k moři, stav se nad vlněním
A směj se přemitání o mření –
A jsi-li bídno, srdce, nejsi samo –
Aj, kocovina jest vše nadšení.
Pozdní již noc, já unaven
Lehnu pod stromů mžení,
Vyhostím z hlavy myšlenky –
Snů mých mne uspí pění.
Nuž ulehni, jak mnohý leh’
A prospal život celý,
Byť by mu v ucho hrůzné sny
Posměchu slova pěly. – –
Vzhůru! pryč klid a lichý sen,
Mhly husté lidstvo halí
A dusí ňádra proroků
A jasné zraky kalí.
Vzhůru, pryč klid a lichý sen
V tábor vojínů světla!
Dřív než bys usnul na věky
A ruka skleslá zhnětla. – –