Večer zimní byl a šeřilo se v kraji,
po cestě šli lidé, již jsou v těžké práci.
Šli tak s kopce dolů, zrakům jejich ztrácí
továrna se již; jen vlny kouře hrají
ještě nad nimi. Jsou domácí to lidi,
chuďasi, již málo ze tří korců klidí.
Každý aspoň síňku majetkem však zove,
jen že skulinami do ní bída klove.
Doma s žitím boj by těžký byl a marný,
proto práci jdou si hledat do továrny.
Buďto otec, matka, dcera nebo děti.
Zima dlouhá je a těžko předržeti. – –
Hle, teď vracejí se pod své rodné krovy,
tam je žena, děti vlídnými as slovy
uvítají všechny, usednou pak spolu
kolem prostičkého dubového stolu.
K posilnění co těm chudým lidem třeba?
Miska oukropu, kus domácího chleba,
trocha tepla v peci a louč ve přístěnku,
pak jsou šťastni doma, nechť si mrzne venku!
V blahém míru tak po práci sobě hoví. –
O starostech denních otec ženě poví,
a ti mladí, – ti se milovati budou
po způsobu svém, hoch chudý s dívkou chudou.
Když si otec sedne z dýmky pokuřuje,
u pece máť stará tiše podřimuje,
tu hoch přijde večer, pozdraví je tiše,
sedne podle dcerky a již sotva dýše.
Nevybírá slov, to není u nich v zvyku,
směle obejme ji statného kol pasu,
nakloní k ní čelo, přitiskne ret k rtíku
a pak pokochá se v jejích očí jasu.
Oba dělníci a srostlí s těžkou prací,
však v té chvíli vše se pro ně v štěstí ztrácí.
Nemyslete si, že poesie není
u těch lidí dvou, že není citu chvění. – –
V kalich chudobek též padá třpytná rosa,
co v tom vadí, že on v cárech, ona bosa?
V této chvíli štěstí k oběma se sklání,
– žíznivý vždy douškem plným žízeň stlumí –
trochu neurvalé že to milování
nedivte se, každý těší se jak umí.
Jiný obraz lásky ve sousední chatce.
Muž tam tiše sedí vedle mladé ženy.
Ona, štěstí v oku a vlas rozvlněný,
zírá na děcko, jež ručky spíná k matce,
třepá nožkama a vyrvati se snaží
z rukou otce, jenž je k prsoum svojim tiskne.
Večerní ta chvíle po práci jak blaží,
dělníku když v prsa záře štěstí tryskne
z ženy úsměvu a z jasných oček děcka! – –
Jak vždy přijda domů růžová ta líčka
děcka hladí, dlaň ač zmozolena všecka...
Však vždyť hladí jí jen – s nebe andělíčka. –
Za všecky pak modlí babička se v koutě.
Pěšky putovala na všecinky poutě,
aby v kostelích tam stařenka ta bílá
dceři synka, sobě vňouče vyprosila.
A teď, když je má již, večer vzpomíná si
pestrých pohádek na ozlacené krásy,
těší se již z předu, jak ty zámky, sluje,
vňoučku svému zlatou září vyšperkuje,
vidí již, jak vňoučka zbožná bázeň jímá...
hlavou kývne bába, a již – ve stínu dřímá.
Z čeho lid ten stvořen, že ty tvrdé dlaně
zachycují štěstí, které padá na ně
z domácího krbu ve paprscích světlých,
že si v srdci chová lásku, naděj, víru? – –
Či vše rozkvétá to při rodinném míru,
vše to při tom žití má tak tvrdý kořen,
chudý že ten lid, ač tíhou nouze zmořen,
zachová si v srdcích záblesk toho štěstí,
které zbytky dětské, čisté duše věstí? – –
Štěstí rodinné a duše beze vzdoru,
prsa bez hněvu, bez vášní srdce v nich,
toť ty poklady, jež nepřestupnou horu
staví mezi lid a zoufalství a hřích.
A já, jenž jsem žil ve středu toho lidu,
jenž znal jeho citu, jeho srdce tluk,
já, jenž stejnou s ním jsem snášel trýzeň, bídu,
vida štěstí jich jsem cítil hrot těch muk,
které víří v prsou, když duch poutem spjatý,
a přec zdráhá se tak volně pod jhem jít,
který krvácí, když cítí oheň svatý
proudit útrobou, když srdce volá: Žít!
Ano, ano žít! – Však pro tu chleba skývu,
to je zmírání, to není býti živu!
A tak sám vše snášet beze špetky lásky,
prohrát s osudem a dávat v nové sázky
všechno, vše, co kdysi v srdci, v duši vřelo,
čím se nesl duch do říší krásných snů
z dob kdy v jasné záři chovalo mé čelo
světlé naděje do šera příštích dnů!
Když jsem viděl tak jak lid ten neumořen
pije chudé štěstí, jež mu život skýtá,
tu jsem litoval, že s duší nejsem stvořen,
kterou neraní ten bič, jejž nouze splítá.
Ne; můj duch pod šlehy toho biče zmírá,
a já nemám duše, v soucitu jež stírá
krve krůpěje, jež z hloubky ran se roní!...
Nemám, kam bych šel, když den se k cíli kloní,
zvon kdy pronikavě věstí konec díla...
Hlava unavena, vyčerpána síla,
srdce lačné tak a duše plna touhy...
Neuvítá jas mne milujících tváří,
z rodinného krbu štěstí nezazáří,
s tryzní svojí sám... ó jak ten večer dlouhý! –