Teď, kdy z ticha jeseň dýchá
mlhy svoje plné zlata
v jíním bílá strnišťata
a ta pole zoraná –
duši moji nejvíc vábí
babí leto do hedvábí,
jež svou sítí obepíná
pod mezí, kde tmí se hlína
– teplé hnízdo skřivana!
Hle, tam nebe pode křídly,
v rouchu snů a záři hvězd –
zvonek modrých výšin sídlí.
I když bouří divá jízda,
hřímá nad ním svoji zvěsť,
a své trilky vichr hvízdá –
přece stébel toho hnízda
nedotkne se žal, ni bída;
Pán Bůh sám je s výše hlídá
a to hnízdo svaté jest!
Ó, jak sladce v také chatce,
na niž vždycky slunce svítí,
skřivanu jest žít a sníti –
i když druzi prchli v jih!
Co kdy s nebe štěstí spadlo
v jeho hnízdo z hebkých snítek –
to mu chrání polní skřítek,
a, by nikdy nevychladlo,
schová mu je v zimě sníh!
A tak nebe pode křídly,
v ruchu snů a záři hvězd –
zvonek modrých výšin sídlí!
I když bouří divá jízda
hřímá nad ním svoji zvěsť,
a své trilky vichr hvízdá –
přece stebel toho hnízda
nedotkne se žal ni bída;
Pán Bůh sám je s výše hlídá,
a to hnízdo svaté jest!
Teď kdy zvolna úzkosť bolná
každé ptáče hořem tísní,
a juž ztichnul jásot písní
v smutném kraji podzimním –
nic skřivana nezabolí,
když si doma pohodlně
skrčen v měkkých lístků vlně
dřímá na svém hnízdě v poli.
Vždyť je vystlal peřím svým!
Máť on skrytou tamo kradí
míru vonnou ratolesť,
jež mu život štěstím sladí!
A vy všichni, co kol jdete,
a kterým snad také v hrudi,
již vám nyní bolesť hněte,
jindy počlo štěstí kvést –
jděte zticha, sic se zbudí,
jak mu touto snítkou hnete.
Jeho hnízdo svaté jest!