Les májovou si znělku zpívá,
je ráno plné lahody,
a lehký vánek mlhu svívá,
jež večer padla na vody.
Park dokola je plný vůně,
a květem až se níží hloh,
kde na pobřeží jasné tůně
si v trávník sedl mladý hoch.
V dol nad vody svou hlavu sklání
a v rukou drží hebký prut –
jak socha v snivém zadumání
tu mešká tich a nepohnut...
Juž záhy snad sem v jitru přišel
a lov ho cele zaujal;
mé kroky hlasné sotva slyšel,
když stezkou vedle jsem se bral.
Však tuše zpola, nač tu čeká –
já v blízku skryl se potají,
kde vrbin houšť se klene měkká
na tůně druhém okraji.
A záhy zřím, že z hlubin háje
se nakvap někdo blíží ven – –
to dívka věru spanilá je
a líbezná jak dnešní den!
Jak zlato vlas jí v slunku svítí,
a růže planou ve tváři,
v před pospíchá sem vonnou mýtí
a zrovna – k mému rybáři!
Již u něho se octla tiše
a náruč za ním rozvírá...
On slastí náhlou sotva dýše
a do vln oči upírá.
Hle, u dna tůně cosi pluje,
jak ženy přelud vábící – –
a hoch se k vodě nachyluje
a pouští z dlaně udici...
Co v zmatku činí, chuďas neví,
jen touhou se mu prsa dmou –
vždyť ze hlubiny se mu jeví
tam víly obraz najednou!
Ha, vzpíná bílé lokty k němu
a k sobě v dol mu kyne blíž –
jen mžik, a klamu osudnému
by střemhlav padl v oběť již – –
V tom pevně však jej obepjaly
dvě ručky něžné od zadu,
a polibky se na něj valí
jak náhlým trestem za zradu...
Hoj, což se nyní junák vzchopil
a rázem procit’ ze svých dum!
Že v hlubině se neutopil –
měl děkovat jen milky rtům!
A jásali pak a se smáli,
že ples ten by se nevešel
mi do sta veršů ani zdáli!
A já jsem, dobrák, odešel...