„Klep, klepy! otevř okno mi!
hu, venku smutno, chladno mi!...
což neslyšíš své milé hlas?
Pojď, k lásce vábí noční čas!“
,Hlas, co mne k oknu vybízí,
to v pravdě hlas je pracizí:
vždyť ženu mám a milou ne
a s tou v komoře dřímám zde.(
„V tvé řeči, hochu, plno chyb!
Což zapomněls na lásky slib?
Či pod křížem jsi tehdáž lhal,
když jsi mně věrnost přísahal?“
,Však tomu už je sedm let,
od těch dob mnohý svadl květ –
a milá dávno umřela,
co přísahu mou slyšela;
dva lokte leží pod zemí;
hrob posázel jsem růžemi
a pláčem dost je zaléval
než jinou za ženu jsem vzal.(
„Jen přistup k oknu, rozmilý,
ač tváře mé se zbělily,
přec, když pohledneš na tvář mou,
svou milou poznáš upřímnou.
Nad hroby měsíc vychází,
a ona pro tě přichází,
přichází z hrobu potichu,
by svému děla ženichu:
Neměla matka pokoje,
jí trnem bylo štěstí tvé,
a jejím bolem pukl hrob – –
já vstala živa dvojnásob.“
Jat hrůzou povstal s postele
a kráčel k oknu nesměle;
puch padá na něj hrobový,
pot s čela kane ledový.
„O neboj se a přistup blíž...
dej ruku! Proč nic nemluvíš?
vždyť jindys v ústa celoval,
dokuds mne věrně miloval!
Tyť posud hezký jsi a mlád! –
víš, jaks mě loudil do zahrad
pod ořech při mdlém měsíčku,
o sladkou prose hubičku?“
,O slitování, milá, měj
a lásku mou víc nežádej;
vždyť jinou já teď ženu mám
a s tou mne spojil pánbůh sám.(
„Nech ženy té a se mnou spěj,
mámť já komůrku: líbou skrej,
tam pěkně se ti bude spát –
o lásce naší věčně zdát.“
,O slitování, milá, měj
a lásku mou víc nežádej;
vždyť já též dítě, synka, mám
a to v sirobě nenechám!
Je švitorné to ptačátko
a rozkvítá jak poupátko
a vlásky má jak ze lníčku
a jak med sladkou hubičku.(
„Jest času mého na krátko;
nuž ukaž mi své ptačátko,
neb nežli spustí kohouti,
jest ve hrobě nám usnouti.“
Vzal dítko, zrudlé ve spánku
jak ranní hvězda v červánku,
pak postoupil a v okénce
je ukázal své milence.
Jak mrtvá dítě spatřila,
ve zlém se chechtu šklebila
i sáhla po něm ramenem
a lála v smíchu šíleném:
„Hoj! holoubátko hezké máš – –
a ty víc naň než na mne dbáš?
Tys pod křížem mi v hrdlo lhal,
když věrnost jsi mně přísahal!!
Tvůj hlas hahá! tak věrně zněl –
a přec již hada v srdcis měl!!
Však nyní musíš v slově stát:
dnes ještě musíš v hrobě spát –
a dítě nesmíš s sebou vzít!
Pojď do kroku, musíme jít,
je dlouhá pouť a krátký čas,
havrani ždají na pospas!“
V tom dvé se rukou zakmitlo,
a okénko se rozlítlo,
a sklo padalo cink cink cink,
a rámec praskal řink řink řink;
a mrtvá tělo natáhla
a hnáty v náruč rozpřáhla,
a kosti její chrastily,
jak v okénko se chýlily.
A otec ni se nepohnul,
půl přimrazen a mrtev půl
tisk v hrůze děcko k prsům svým,
jež štkalo bolem dušeným,
a mžik, byla by objala
je mrtvá a je urvala –
v tom zapěl kohout na střeše,
ubohým živým k potěše,
a mrtvá s okna kloní se
a na záhrobeň svalí se,
a celém jejím po těle
jen zbyla trocha popele.
I otec s děckem k zemi pad:
jej uštval k smrti strachu had,
a žena když se zbudila,
divadlo strašné spatřila:
Tam leží otec s děckem svým –
muž mrtvý s děckem zalknutým
a upírá k ní bolný hled,
jak by se loučil naposled.