KŘEST.
I zrodilo se cikáně
v slaměném v lese ve staně,
a matka nesla nevinně
za noci k lesní dolině.
A zde je sama pokřtila,
třikráte v potok hroužila,
a dítě hlasně plakalo,
když v chladnou vodu padalo.
I poprv ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a černé sosny šuměly,
jež se skal v potok shlížely.
„Vy sosny v výši skalnaté;
o čem tam šumně dumáte?” –
„,My sosny v světa dalekost
zvěstujem křtěnce toulavost!”‘
69
A opět ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a v dálné dáli hromu hlas
veškerou zemí pozatřás’. –
„Ty hrozný světa zázraku,
co hřímáš v černém ve mraku?” –
„,Já hřímám světu velký boj,
ten zemský křtěncův nepokoj.”‘
Potřetí ruka osmahlá
nemluvně z vody vytáhla,
a z mraků jasná luny zář
osvítla malou děcka tvář.
„O luno! slunce našich dnů,
co dáš za vínek cikánu?”
„,Já mu, by unes’ světa hněv,
do srdce živý leji zpěv.”‘
I zaskvěla se děcka tvář
jak na nebi ta luny zář,
a matka líce líbala,
v němž písnička se usmála.
70