KOLO OSUDU.
Ze srdce poupě pučelo,
v něž oko lásku naselo,
na srdci květ pak nosila,
jej slzičkama rosila;
do světa láska utekla –
za ní se bída přivlékla
i byla nuzná žebračka,
a lid jí říkal tulačka.
Než brzy skryla matku zem
a dětsko bylo sirotkem.
171
I rostlo jako divý květ,
co na skalinách rozeset,
a když rozkvetla na líčku,
v ráj změnila svou uličku.
Zabloudil v ráj ten mládenec
a líbal rty i růměnec,
a když byl slíbal s růže pel,
byl nevěrný a odešel.
Ze srdce poupě pučelo,
v níž oko lásku naselo,
na srdci květ pak nosila,
jej slzičkami rosila;
do světa láska utekla,
za ní se bída přivlekla,
i byla bídná žebračka,
a lid jí říkal tulačka.
Tak osud kolo převrací
a sterá srdce utrací –
za kolem tato písnička
ta mrtvá sbírá srdíčka.
172