VII.
Samotná vykvétá na pusté pláni růže podzimní
Samotná vykvétá na pusté pláni růže podzimní
a sama truchlí v tichém naříkání růže podzimní;
po nebi mraky jdou, po zemi větry pusté, mrazivé,
než plane přec jak červánků svítání růže podzimní,
v paprscích slunce rosy diademem skráň si nezdobí,
ni motýlů kolíbá laškování růže podzimní,
a ptactva zpěvné plesy k radovánkám nezvou jí,
posloucháť vesmíra jen truchlolkání růže podzimní;
vždyť kol a kol tu hrobů sterých pole veliké,
nad všemi pláče v citů bolném trání růže podzimní,
a plačíc na hrob veškerenstva skládá pozdní věnce své
a v soucitu svém sama v hrob se sklání růže podzimní!
O květe čárovný, když v srdci lidském lidstvu vykvétáš,
o čárná ty v májovém květu zdání růže podzimní:
tvůj nach jak smrti záplava polívá bledé dívky tvář,
jíž v srdci květe mrtvé milování – růže podzimní,
i pěvec nešťastník tvým věncem zdobí bledé skráně své,
když tvář ozáří slední písně plání – růže podzimní;
O květe lásky obětné, jenž nad Sionem zaplakal –
v tvé lůno slz svých ukryl lkání růže podzimní!