Z kasematy vás věznící
v tmu hoďte oheň smolnicí,
své pochybnosti dravé.
Má-li vzplát spása z plamene,
dál živte v kobce kamenné
své pochybnosti dravé.
Vy, kteří chcete slunce svit,
již silní chcete v středu žít
svých silných dcer a synů,
a kteří v dusném vězení
v tvář zříte na smrt zemdleni
bezkrevných dcer a synů,
vy, kterým touhy nezbytí
na cestu káže svítiti
v tmách tápajícím, bídným,
a jimž za pěstí zdviženou
jest jíti drahou určenou
v tmách tápajícím, bídným,
vy, kterým nestačí váš kout
své všechny síly rozvinout:
Ó pochybujte, druzi!
Čas brzy přijde k vyjití.
Ať každý plamen roznítí
svých pochybností dravých!
Z žalářní stavby prokleté
až trosky zbudou, vyjdete
s rudými pochodněmi.
A potáhnete tmou a tmou
kams v dálku, v dálku neznámou
si hledat Novou Zemi.
Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé.
Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé.
Teskníte, že zítra v cirku, zhoubné meče v rukou svých,
musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích.
Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše,
zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše.
Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní:
Pěstě naše, meče naše, naděj’ naše poslední.
Muž bledý často vypravuje tiše
za šera vám
mdlou řečí, která něžným smutkem dýše.
Nerad ho slýchávám.
On mnoho let prý bloudil pouští v bílá
jsa roucha oblečen
a nelkal, když pěst poutem spjata byla,
když k vám byl zavlečen.
Za soumraků teď vykládá vám tiše
své vidiny:
že přijde Mesiáš a boží říše,
království chudiny.
Ten bledý muž sny svými meče z dlaní
vám vyráží.
Ó nedbejte ho! Nezahoďte zbraní,
dál buďte na stráži!
Zášť k věštcům, jichž řeč vás jen mdlobou raní,
si vpište do lebek!
Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkání
vhoďte do kolébek!