Jako kluk nejraděj’ ze všeho
o ruce podepřev hlavu
sedal jsem u Porše starého
vzadu na tkalcovském stavu.
Páka se hřmotně zvedala,
a pro malé člunky v chvatu
hrbatá babka soukala
cívky na kolovratu.
Stroj už starý a špatný byl.
A jak se tak někdy stává,
když se jen trochu pokazil,
dlouho trvala správa.
Té bídné rachoty pokojně
starý Porš nespravoval.
Klel při tom hrozně a o vojně
mnoho mi vypravoval.
Přemáhal poddaných nevěru
v Uhrách a Italii.
A potom dostal choleru
a válečnou medalii.
A přišel mír po dobách zlých.
Zdraví se vrátilo. Hlídal
pak těžké zločince v Kartouzích.
l Babinského tam vídal.
Tehdy byl Babinský starý muž,
měl dlouhé vousy bílé,
se šíjí shrbenou chodil už
hlavu svou ku předu chýle.
Odsouzen byl po svém zatčení
k smrti. Však milost mu dána.
Byl v doživotním vězení
z milosti císaře pána.
Babinský nebyl člověkem zlým.
Boháčům peníze brával
a chudým lidem a nešťastným
štědře všechno zas dával.
Na pány zlost měl. – Jaký div?!
Řezal jim nosy a uši. –
Aby byl pán bůh milostiv
jeho nešťastné duši!