Jsem člověk nemravný a zanedbaný
a lehké holky měl jsem příliš rád.
Však miloval jsem opravdu tři panny,
ach, je mi stydno na to vzpomínat!
Říkali Elis první mojí lásce,
k níž jsem vší silou svého mládí lnul.
Však pohříchu jsem jednou na procházce
ji in flagranti s jiným přistihnul.
A po druhé, to jsem si zamiloval
přítele holku, jenž byl na vojně.
Ctnost její v tančírnách jsem ochraňoval
a choval jsem se velmi důstojně.
Přítel se vrátil domů z vojny zase
a dostal pohříchu z mé ruky ji,
ve ctnosti nezměněnou ani v kráse,
neposkvrněnou bílou lilii.
A třetí byla holka osiřelá.
Neštěstí její procítil jsem s ní.
O poslední, co po rodičích měla,
ji okrad’ poručník a příbuzní.
A jednou z rána bolestí jsem zbledl,
když napsala mi na dopisnici,
že jakýs hejsek z legrace ji svedl,
a že je právě v pátém měsíci.
Jsem špatný člověk pokažených mravů,
však třikráte jsem opravdu měl rád.
Je směšno v pláči skloniti svou hlavu
a trapno je se srdci svému smát.
Je vlažný večer k lásce stvořen dneska,
a plno žen je v hlučných ulicích,
a mezi nimi stvořeníčka hezká,
smyslné růže kvetou na lících.