„Kdo zazlíval by Mussetovi,
že miloval mok absintový?
Kdo na Baudelaira hodí kámen,
že vínem tišil srdce plamen?
Kdo Verlaina by nemiloval,
ač v hospodách se povaloval?
Básníci tito svými díly
poklesky svoje odčinili.
Jim byla práce v žití vším
vzdor bídě, zklamání a bolu,
a holdování alkoholu
jen zaměstnáním vedlejším.
Však běda muži, běda ženě,
děje-li se to obráceně!“
Tak smutný jako z bajky cvrček,
jenž nestaral se za léta,
sám k sobě pravil Tomáš Brček,
sentimentální poeta.
Těžko se způsob žití mění,
prostředků kdyžtě k tomu není.
Těžko se způsob žití mění,
nahražuje-li statky světa,
večeře, oběd, svačiny,
krb rodinný a peřiny.
Je nutno bídě uniknout.
Co hodláš, Brčku, podniknout?
Jsou v Čechách různé korporace,
jež svými fondy mnoha zlatek
zmírňují krušný nedostatek
obětí literární práce.
Zadej si, pěvče, bez prodlení,
lékařské připoj vysvědčení,
a za půl roku do klína
ti spadne jistá jistina.
To příčina je toho prostá,
že Brček u vytržení
kteréhos rána jednoho sta
korun se viděl v držení.
Jak život sobě zařídit
a co si za ně pořídit?
Je nutno šetřit, milé dítě!
Kdybys chtěl platit dluhy v bytě,
to abys rozloučil se s žalem
v tu chvíli se svým kapitálem.
A ovšem prádlo, šaty, boty
též nekupuj si do foroty,
na cestu rovněž nevkroč tu,
nebo máš díru v rozpočtu!
Byl krásný zimní den a tálo,
slunce se na obloze smálo,
a maje v botách něco vody
zabočil Brček do hospody.
Sedl si blízko u dveří
a poručil si večeři.
Večeře teplá, jak to bývá,
a k tomu dvě, tři, čtyři piva
led srdce zvolna prolomí,
a roste sebevědomí.
Po šesti slaném při rohlíku
pěstujeme již politiku,
a po deseti spokojeni
na lidské zříme pokolení.
Láska je rozkoš nevýslovná,
které se pranic nevyrovná,
což pozorujem nejvíce
u osmnácté sklenice
plzeňského či bavorského,
ach, zbav nás, Pane, všeho zlého!
Když muž a básník a zvlášť Slovan
je pohnut, dojat, zamilován,
stává se skrblík baronem,
to přírody je zákonem.
V automobilu jede se,
a člověka to povznese.
Zastři si tvář svou, historie,
člověk tvor nedokonalý je.
Nemravno brát si dívky domů,
básníci náchylni jsou k tomu.
Když Phoebus na slunečním voze
vrcholu dospěl na obloze
a Brček probudil se ze sna,
zjevila se mu pravda děsná.
Na zemi svého příbytku
svou prázdnou peněženku spatřil
co němou, krutou výčitku.
Morálky různé z toho plynou.
Každá část lidstva ráda jinou.
Co pocházejí od Adama,
jsou ovšem ctnost a mravnost sama.
Druzí vznik vedou od opicí;
víc po meči jak po přeslici.