Jak veškeré řemeslo
v našem věku pokleslo,
tak i diplomacie
zubožená velmi je.
Bývala ta skvělá banda
za starého Talleyranda!
Tenkrát ještě diplomati
vládli jemným uměním:
myšlenky své zakrývati
pokryteckým řečněním.
Jaká změna! Je čas jiný.
Jasnou řečí mluví činy.
Tak si řekla Italie
ku podivu upřímně:
„Věru mnohem chytřejší je,
když Tripolis patří mně
než jinému. Nebezpečí
v odkladu je, že ho něčí
ruka vstrčí pod kabát.
Kmotr sultán v Cařihradě
je teď chuďas na hromadě,
není se co chlapa bát.“
Inu lidi – jakáž pomoc,
politika je boj o moc!
Co se týká idejí –
toho nechme raději...
Nemysli si, čtenáři,
že chci kazit existenci
nepatřičnou konkurencí
doktorovi Kramáři.
Víš, že o moc zápolení
česká politika není;
správněj by se nazvalo
ji snad bojem o málo.
Neb o požadavku velkém
nelze přece mluvit celkem,
můj ty pane, někdo-li
sype prachy na školy,
které by měl právem stát
platit a ne zavírat.
Na příště Čech rozvážný
Vídni se – i jinak vyhne.
Vezme sobe výstražný
příklad z české deputace,
na kterou se delegace
vrhla celá německá,
na ženy i na děcka,
ne snad slovem jen či perem,
ale pěstí, revolverem.
A co tomu říká vláda?
Ta by ráda... ta by ráda...
měla větší vojsko zase
a víc peněz na ně v kase.
Vysvětliti lze si snadno,
když se panstvo pod stůl skryje
před výstřely s galerie,
rekem být vždy není radno.
Vládě však, jež totéž činí,
když vídeňští mandarini
neohrabanou svou tlapou
zákon klidně ve prach šlapou –
té je darmo něco dávat,
zbytečno s ní vyjednávat.