Jsme všichni lidé křehcí.
Však odpuštění nechci!
Ovšem, jste rozumná, zbožná,
cnostná i skromná; nu, možná.
– Kdo se to chechtá tak z šera?! –
Eh, jak to bylo jen včera?
Jsme všichni lidé křehcí.
A ublížit Vám nechci!
My šli jsme samotni spolu.
– Dejte ten závoj dolů! –
Těch slov, v nichž žár tak sálá!
A vy jste poslouchala...
Jsme všichni lidé křehcí.
A dvakrát mluvit nechci!
Cnost velká, cudná má panno!
Ctím vás a zbožňuji, ano!
– Snad nyní mrazivo, chladno...
To se však přihodí snadno!
Jsme všichni lidé křehcí...
A pochybovat nechci!
Ah! Pak ta historka šerá.
Jak dále bylo to včera?
Vy z jeho – kdo to jen věří! –
jste večer vyšla dveří.
Byl přítel můj. Jsme křehcí.
A urážet ho nechci!
Jen jedno řek’ jsem slovo.
(Neslušné, přiznávám, slovo!)
Víte, co spadnuvší modla?!
Eh, časem i cnost je podlá!
Jsme všichni lidé křehcí.
Já odpuštění nechci!
Nyní jsme hotovi... Skoro!
Snad ještě leccos je choro...
– Byla jste cudná a zbožná,
a já Vás urazil, možná! –
– Jsme už tak někdy křehcí:
Však odpuštění nechci!