Měli jsme, mívali hříšné své chvíle:
zrádné a mučivé, chorobně bílé!
Řekli jsme: (tenkráte!) Jen malá lhůta!
A lhůta minula. A láska žlutá.
Teď můžem’ hovořit: nestraší vrásky.
Všechno to stalo se pro hříchy lásky!
Že mrazil vášně žár, kterým jsme pláli,
že velkým mudrcům zle jsme se smáli.
Že pěkných principů nemělo mládí.
Že svojich bližních jsme neměli rádi.
Rouhání řekli jsme v slabosti mnohá.
A za den sedmkrát nectili Boha!
Měli jsme, mívali zrádné své chvíle,
bolestné, zoufalé, chorobné, bílé.
Na Montblanc stoupli jsme. A to šlo stěží.
Však cnostné principy v propastech leží.
Na Montblanc stoupli jsme. Teď je nám krásně.
Na chladném Montblancu píšeme básně.
Na chladném Montblancu, na čele rýhy,
moudře se díváme v koketní knihy.
Ideje rodí se, ideje zrají
na chladném Montblancu při punči, čaji.
Ideje tancují divoký kvapík.
Ideje říkají: Nu, ty jsi chlapík!
Ale tak časem to šeredně volá
nevkusné poznámky... z propasti... zdola!
Ze sněhu pojednou postavy hrozí:
To svůdné ženy jsou, důstojní bozi.
A my tu sedíme. Montblanc je tichý.
My tu tak glossujem’ hořké své hříchy.
Hledíme v propasti, na srázy holé.
Šeredně, posměšně volají dole.
Ne. My se nebáli, když přišel mrak.
Řekli jsme: Chceme! – A přišlo to tak!
Kdykoliv bouře vše rozmete nová,
vůle vše stvoří zas: myšlenky; slova.
– Teď bouře netáhne. Bezvětří.
Už všechno mlčí po dny tři.
Nestoupá na hory cizí host,
nemluví slova má minulost.
Sousední hory pod sněhem
s chladným se dívají úsměvem.
Ne. My se nebáli. Až ty dny tři.
Zlomyslného bezvětří.
Ptáci svá poselství Noemům nosí.
Já píši v potopě perfidní glossy.
Zbytečná radost je, zbytečny hody,
já vidím dosud déšt a vidím vody!
Nejsem dost lhostejný: z hloubi jsem vyšel.
Výkřiky o pomoc všechny jsem slyšel.
Po nových rozkoších jiní nechť slídí.
Mne léta drtila ubohost lidí.
Bolest jich bolest má; nejsem jak hory.
A všeho potopou mdlý jsem a chorý.
Programy?! Pokroku klikaté schody?
– Já vidím dosud déšt a vidím vody...
Dny lepší čekal bych: má to svůj hrot.
Zbytečná radost je, zbytečný hod!
Den včera pustý byl, vítr vším třás’.
Nějaký turista zlomil si vaz.
Na lstivém Montblancu cesta je klam.
A mně tak připadal poněkud znám.
Tam dole, v nížinách, za písní zvuku,
tuším, že podal jsem kdysi mu ruku.
Tam dole v nížinách srdce se třásla,
tam dole stáda se pokojně pásla.
Příteli! Vrcholy lákají blázna.
Na hory cesta je kluzká a srázná.
Příteli! Mrtev jsi. Je tebe škoda.
My vinni nebyli – jenom ta moda!
Spí zem’ a lidé. Leží hory
melancholicky schoulené.
Jsou tomu věky, dávno přešly
dny tvoření.
Spí zem’ a lidé. Svědomí jich,
to dávno usnulo.
A hory pyšné na své ledy
opovrhují. –
Života není. Mlčí hory
melancholicky schoulené.
Což může někdy bíti srdce
pod ledným příkrovem?!
Nehnou se hory. Majestátně
své chovají dál tradice.
Jen chvílemi je něha pojme
k údolí –
Ledový příkrov setřásají
paprskem teplým pohnuty...
roztáhnou ramena svá v touze
– a rozdrtí. –
A zvláštním smutkem dnes má duše chora.
Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá Hora.
Zdá se mi časem, tam pod těmi ledy
že leží někdo ztracený a bledý.
A kdysi v noci mluvili jsme o tom,
co mohlo býti, co nebylo potom.
O zbabělosti, která ztrácí hlavu,
o lidu kleslém, indolenci stavů –
V posled však vyšla hlubší pravdy zoře:
„To všechno proto: neměli jsme moře!“
Příklady z dějin osvětlí to všecko:
Hollandsko, Dánsko, Belgie a Švédsko.
Bez moře všechno malý národ ztratí.
Shakespeare, škoda, ty’s nám je chtěl dáti!
Pod ledem mrtvola mne upoutala.
Národ, ten vstal. Čest ale nepovstala.
Tak rozhovor svůj tiše povedem’,
pod ledem mrtvá, mrtvý nad ledem.
„Mrtvá cti, ano, viz, co z tebe zbývá.
A je to pravda, že jsi byla živa?“
„Já měla vždycky dynastické city,
vždy plna odboje a plna loyality.
I proti Římu boj jsem vedla lítý,
vždy plna odboje a plna humanity!
Šla touha ta vždy krajem a šla městy,
jít konsekvencím myšlenek svých z cesty!“
„Mrtvá cti, národ po světě se plouží,
za posměch, ránu, za nadávku slouží!
A nikdo nezří přes práh svého domu.
Národa škoda! Moře scházelo mu!“
– „Ďas národ vem’! Chci pokoj mít! Je faktum,
že nejlépe se scvrknout na abstraktum.
Tvor rozumný už různic těch je sytý,
vždy plných odboje a plných loyality!“
Tak těšily se věrné panské domy.
Zřízení zemské zbude bez pohromy.
A vítěz, který vzpouře uťal hlavu,
privilegií nedotkne se stavů.
Z aféry celé, vůbec možno říci,
prospěch mít budou pouze katolíci.
A Jeho Milost zve do vážných porad,
kdy dávno hotov už je elaborát!
Dnes pocit lásky probudil se starý
a prapory se věsí na stožáry.
Na stromy leze mládež do výše,
jak Zacheus, zřít chtěje Ježíše.
Lid oddaný, lid věrný, dojatý,
ten šeptá si: „Což?! Státní převraty?!“
Mrtvá cti, národ stoletím se plouží.
Co chce, to neví. Je však rád, že slouží.
To psal jsem kdysi. (... Snad jste o tom slyšel.)
Je letní noc. Je jasná: měsíc vyšel.
– (To zvalo se, bych nemluvil jen zpola:
„Bezhlavý jezdec“: prvá kapitola.)
Tu v chvíli pozdní – nic už nepohne se –
bezhlavý jezdec objeví se v lese.
Na všecky strany prosí do únavy:
„Dejte mi hlavu. Nemám svojí hlavy!“
A jede dál, všem stromům mdle se kloně.
Vše zaniká. Jen cval je slyšet koně.
Tož obsah jsem Vám pověděl, jak umím.
– A nevěřte, že smutek sotva tlumím.
A na srdce mi padlo těžké hoře.
Oh, ano, ano, přec tu schází moře!
Pro malé duše bez studu a síly
ty mocné vlny, by je odplavily.
A klid by byl a konec bez stopy,
jak se štěňaty, jež se utopí.
Pro malých lidí velkou ješitnost
to moře místa chovalo by dost.
Pro žurnály, pro čestné občany,
pro moudrou mládež, pro sport, chantány.
Pro massy ovládané cizinou,
jediné moře s jednou hladinou.
A hledím: mně se otvírají denně
mrazivé, chladné obzory.
Hoch zapaluje první cigaretu
a dumá: „Půjdu na hory!“
Epigon mrtvých, zadumán jsem vyšel,
– skryt ve mně skeptik jakýsi! –
dvě hory jsem tam konversovat slyšel,
však nerozeznal obrysy.
„Saisona v proudu. Každou chvíli nový
se objeví tu turista.
Rozhlédne kol se. Vážně kývne hlavou:
– Dík bohu, cesta nejistá! –“
„Je čestný spleen, jejž mladý tento sbor má...“
„Ať už se raděj’ oběsí!“
....„Mně vadí pouze jejich uniforma
a obtloustlé jich notesy!“
„Jsou výšky, pláně, bystřiny a srázy
a bouře táhnou nebesy.
Ať svítí slunce a ať bouře mrazí,
vždy zapíší to v notesy!“
Sklonil jsem hlavu. Duše moje měkla,
myšlenek starý kredit ztratil směr.
A hora k hoře epilogem řekla:
„Facheuse affaire!“