Melancholické město
[5]
Ach jeseň! Planoucí vy ratolesti rudé
hořících javorů, v nichž slunce dech mdlý žhne,
kde vaší slávy jas, jenž po mé zemi všude
v zeleni vítězné v palčivá poledne
se skvěl nad nivami a horkou píseň zpíval,
kdy s výšin pramenil světelných proudů příval?
Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!
Tesknotu ponurou tvůj elegický hlas
jak nápis pohrobní ve věnec růží vplétá,
posledních pozdravů! Ve zlatý polojas
mroucího slunce již žalozpěv země zvoní
nad květy zvadlými, jež mdlobou smrti voní.
Po horké záplavě, jež laskala mé tělo,
do mrazné nicoty rozpínám ramena:
o sladkých nocech sním, kdy žár, jímž srdce vřelo,
a vášeň nachová, svým ohněm zmámena,
v květ rudý zkvétala! Žel, jeseň přebujelá
stín žalu ledného do mého vryla čela!
7
Ovocnou alejí, kde plodů těžká krása
na stromech hořících plá v odpolední jas,
kol domků, réva kde zlatými hrozny jásá
na štítech dřevěných, se k městu vracím zas’,
ke městu smutnému, jež večerními stíny
jak v kastel přízračný se vzpialo nad lučiny.
Hluk hučících dvou řek, jež smývají tvé břehy,
zas’ slyším ztlumený na hradbách v aleji,
kde jeřáb, podzimem jenž vzňatý, jehož šlehy
jak skvrny krvavé jím vichrem zachvějí,
se skvěje zapálen, jak kdysi, dětství smavé
kdy v jeho koruně trhalo plody žhavé!
Dav něžných obrazů, jak ve snách jsem je vídal
za nocí sychravých v svém loži studeném,
kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal,
v půvabných závojích teď jde mi před zrakem:
tlum malých bratří mých, jichž hluku plná síně,
nejmladší bambino v matčině sedí v klíně,
8
na prašných ulicích vše uličnictví malá,
rozkošné dětství hry a tíseň jinošství,
naivních vznětů plam, z nichž láska k zemi vzplála,
panických nejistot vášnivá vítězství,
jež město zamlklé ve Wetzlar proměnila,
kde duše žíznivá slast první žití pila...
Tak stojíš pochmurné, ó město nad vodami,
kde slunce bílou zář’ můj nejdřív uzřel zrak,
v tmě noci vnořeno, snů přelude mých známý:
otčino líbezná! Za noci, temné tak,
že věcem neživým tvar duchový dá živý,
jsi pro mne kouzlem vždy, z minula půvab nyvý
jde po tvých ulicích a parcích; v keřích hlohů
a v plotech brslenů zas’ známé barvy zřím,
za městem lučiny a lesy, sídla bohů
a družin satyrských, v jichž dechu zase dlím;
tak vzrůstáš zázračně vstříc výši, že zrak stěží
se může dohlédnout vrcholu tvojich věží. – –
9
Však vím, že mine vše, až probudíš se zítra,
tvá melancholie že v hluku vyprchá,
jenž vpadne do tvých zdí, měšťáků ruka chytrá
tvé prodá půvaby, mráz ničivého zla
tvou spálí květenu, oklestí břehy tvoje
a z houštin zarudlých vypudí faunů roje...
A cizích lidí dav se nastěhuje v krámy
pod stará podloubí, mu ničím nebudeš,
než skrovným tržištěm, v aleji pod lipami
společnost lhostejná svou bude tvrdit’ lež,
již říká od věků; hluk strojů, sirén hlasy
bolestný nesouzvuk vetkají do tvé krásy.
Jen v odpolední jas, kdy Jeseň v barvách vzhoří
kol pevnostních tvých zdí a v starých zahradách,
kdy s chladným večerem ztopeno v mlhy moři,
jímž elektrických lamp zaplane zmdlený nach,
jsi dávným městem mým, kdy ve snách jsem tě vídal,
kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal!
10
A přece, v každý den ač tebe znovu ztrácím,
a prchlé kouzlo tvé té vůně nemá již,
pro niž se ze samot v tvé hlučné třídy vracím,
jsem šťasten, po chvílích že klidu tobě blíž
naslouchám horečnému varu v tepnách žití,
zřím rušné zástupy, jichž proud se v temno řítí,
zlé slyším výkřiky a v mstivé zraky zírám,
života rudý děs však ducha neleká,
neb, lačný, dychtivě své srdce otevírám
pro fantom kosmický žhoucího člověka,
jenž silný v něze své a krásný, strázní množství
překonav vítězně, jde pro svůj úděl božství!
(1913)
11