I
I
Zem’ smavá, pohanská se chvěla pod Tebou,
pravěčná čistá zem’, kam vstoupil kdys náš rod,
by rozbil stany své a lesní mýtinou
svých ohňů obětních rozhostils svaté plání,
by pánem hor se stal a stříbropěných vod
i lesů hlubokých, zelených květných strání.
Zem’ smavá, pohanská se chvěla pod Tebou
v ten dávný šedý čas, kdy nad lesy a poli
jsi vyletěl vysoko a mlhou stříbrnou
jsi zrakem pronikavým ostražitě bděl
nad bludným stádem svým, jež těžkou cestu volí
do země žádoucí, jíž dobylo svou krví.
Tak, lehký Sokole, nad nivami a lesy,
nad srázy propastí a nad skalními tesy,
nad lidem svým jsi vzletěl, bys nad ním střežil prvý.
5
II
II
Staletí zápasů jsi zřel,
úporných bojů ve střídání věčném,
dny krve, noci požárů.
Kolikrát ze spárů
zlých vrahů, kdy můj rod v potupné zkáze – mřel,
v nerovném boji, lítém, nekonečném,
nás vyprostil Tvůj duch,
duch smělé odvahy a – křepké síly jaré,
duch věčné mladosti, věčného Máje duch!
Tmou černých propastí, nesouce břímě staré
zlých dědictví a nesvornosti mstivé,
jsme žitím těžce šli.
Nás osud krutě bil a naše rány živé
jak máky ohnivé krvavě rozkvetly,
když proti nám stál celý starý svět.
Nad hlavami praporce svaté vlály,
volaly k světlu, tmavou nocí plály,
jak hvězdy novorozené.
A vůkol slyšeli náš válečný zpěv hřmět,
ti všichni nevidoucí, duše zrazené;
kdy oheň srdcí našich k nové lásce volal,
k novému žití ukazoval.
6
A když jsme potom šli,
zrazeni sebou, světem – zahořklí –
nejtemnějšími stíny ponížení,
když krvelačný vrah nám v rabské tváře plival
a v beznaději každý cizího boha vzýval,
kdy duše mizela v bezedném utrpení,
tu v dobách růžových velkého obrození
jsi nad nás vznesl se a naše kroky vedl,
dal našim barvám žít,
a našim srdcím bít
pro lepší zítřek, v němž by k slunci zvedl
se ujařmený lid.
A když pak nad světem v hlomozném války ryku,
Smrt, běsníc, vzlétala,
hle, nad hlavami nových božích bojovníků,
Tvá vlajka, Sokole, vysoko zavlála.
Tvůj duch a pevný řád zas nové šiky skoval
ve hradbu vítěznou,
ve vlnách útočných je žárem rozpaloval,
k lásce bratrské je ved’, jež posvětí
nejtěžší oběti,
Tvé zpěvy odbojné jim písní válečnou
7
a hlasem polnice Tvé povely jim zněly –
a dobří hoši ti za jejich zvuků mřeli
za lid svůj sklíčený, za bědnou zemi svou.
Dnes, pestrý Sokole,
národa mého mládí věčně živé,
s čel našich odehnal jsi starostlivou chmuru,
k vysoké odvaze jsi srdce podňal vzhůru,
do svalů malátných jsi novou mízu vlil,
žár v krvi junácké jsi probudil a vznítil,
nach rozžeh’ na lících a v zracích pýchou svítil
a silou mladistvou zem’ celou prosvětlil.
A od té chvíle víme,
že také nám radostné slunce svítí,
že známe sílu svou a umíme se bíti,
že se nebojíme
a že je sladko žíti.
8
III
III
Tisíce junáků jsi v naší zemi vzbudil
k novému životu.
Kruh chladných nepřátel čím více tisk’ a studil,
tím více srdce naše v horkém tepotu
a v žízni palčivé po svobodě zas bila.
Junácká sílo, srdce odvážlivé,
na husté řady s pýchou vůkol hleď!
Jsme svobodni, noc včerejší však dosud
stín těžký na volné nám plece ještě věsí –
Ty však nás k světlu, k živé lásce veď!
Dej přemoci nám nepříznivý osud
budoucích dní, ze zmatků, jež svět děsí,
nás vyved’ mladou, svěží odvahou,
nás všecky spoj a nad svou věrnou druží,
paže k paži a muž k muži,
vysoko zdvihni smavou vlajku svou!
Vím, pestrý Sokole,
že po dnech pokory a utrpení,
bídy a žalu, krutých ponížení,
zas v nové síle vstane omládlý náš rod!
Však Ty – Ty neklesej a věrně střež a bdi!
Vrah starý ještě číhá u našich hor a vod!
9
Buď pevným štítem nám a nerozbornou zdí
zas třeba proti všem,
dej novou odvahu novému zápolení,
nový život vdechni v omlazenou zem’,
novou sílu rozněť v novém pokolení!
Nechť blesky vůkol nás se křižují, nechť hřmí,
nechť vlny zmatku na nás naráží,
Ty, pestrý Sokole, byť vprostřed čiré tmy,
bdi ostražitě, zpříma stůj, vysoko prapor pozdvihni
a věčně na stráži!
[10]
Tuto báseň napsal
Rudolf Medek,
vytiskla knihtiskárna
Stiebling a Havelka
a vydal
Ludvík Bradáč
na Král. Vinohradech
1925
E: mk; 2005
[11]