Ty díš, květ vadnoucí že svírá tvoje skráně,
ó uchvatiteli, jenž leta žhavou krásu
jsi vdechl neznaven, kdy vřesu rusé stráně
žhnou jako koberce po marném hodokvasu,
kdy hoří střísněny kol rudou rosou vína!
Žel, rozlučuješ se, kdy slunce zmírá v jasu
jak rubín plající, jenž stále připomíná
mi rudých krůpějí var prudký srdce mého,
jenž pro tě nocí vře a po tobě se vzpíná!
Och, rci, jenž pohroužen jsi v ducha vášnivého,
jenž sídlí nad propastmi hříchů všech v mém těle,
a něžně stopuješ opojnou cestu jeho,
zda po té jeseni, jež barvy znachovělé
a jemné pavučí na ostružiní věsí –
té smutné nádhery a mroucí krásy stkvělé! –
zda řečí nejsladší k nám promluví zas’ lesy,
zelení nejčistší, jež zjemní naše oči
a modří fialek, z nichž zázrak uvije si
má ruka chvějivá a v nichž tvůj ret se smočí
líbezným polibkem, až vůně jara jasná
jak přelud z mlžných par nám v toužné duše vkročí?
Och rci, jenž ozvěna jsi snů mých mnohohlasná,
mých nejluznějších snů, jež hýří marnotratně
tou zlatou jesení, jež nadarmo je krásná,
když něžný pocel tvůj se loučí nenávratně
s mou skrání zarudlou, zda ještě z jara vzeplá
tvůj ret na ústech mých, jenž celuje mne chvatně,
by posléz’ na ňadra se snesl moje teplá?
Ó nepřerušuj, tichý příteli, mé touhy,
té slasti horečné, jež jako vlna tepla
mi srdce svazuje jak závoje háv dlouhý! – – –
Och, zmírám jesení, já hamadryad družka –
bez tvého objetí mé tělo stín je pouhý,
jenž marným žárem žhne ve chladu svého lůžka.