V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech,
za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl,
kdy děsil zvuků vír a prudkých světel žeh,
kdy soumrak ztlumil jas a nade vším se chvěl,
o chladných polednách, kdy hodin teskný hlas
jen marnou ozvěnou se v prázdných krajích třás’,
v tu chvíli ztrnulou, kdy děsí vlastní dech,
jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstříc spěl,
planoucí tváře jas k mým očím plynout’ zřel.
Šel vstříc mi laskavý a smiřující proud,
jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sní,
spěl žár v mé čelo vlít’ a tvář mou ožehnout,
horoucí prudkostí zlé výhně polední,
v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou krev,
nade mnou rozvinul svou rudou korouhev,
neustal vůkol plát a vířit, hřmět a žhnout,
v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl,
jak vítr polární v mé struny narážel.
A v tajných propastech mé duše rozzvučel
dav tónů zakletých a hudbu smyslnou,
přesladké vzdechy snů, v nichž ztracený duch tkvěl,
vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhnou,
zved’ touhy palnou chut k dalekým zemím plout,
oblačná království svou paží obejmout,
bych k zemi horoucí se posléz’ zahleděl,
k pozemské kráse dnův a k slávě horkých těl;
pak vniklý v bytost mou v mém srdci takto děl:
Jsem světa bílý jas, jsem popolední mír,
jsem zraků vesmírných svit vítězoslavný,
jsem rajských slastí žeh, pravěčný světel vír,
jsem velkodechý proud a příval opálný.
Ó duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mřeš,
vstup v zářnou oblast mou a odpočinout spěš,
z mých ňader mateřských pij dlouhým douškem smír!
A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář’
milostným závojem, v němž plála světa tvář.