Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála,
jas cudných fialek nesoucí v zracích svých,
v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala
a nyvost přeletnou leknínů tesknících
v své čelo přijala... Jak fantom něhy stkvělý
v své říze bělostné v můj záhon osamělý
jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala,
s úsměvem tajemným v dotecích opojných
svou mocí neznámou se ke mně připoutala.
[9]
Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář se klene
nad hloubkou propastnou, jež tají temný žár,
svou výzvu vášnivou v mé srdce opojené
a v smysly užaslé jak žhnoucí klade dar.
Jdeš s gesty vlácnýmivláčnými jak bílý přízrak noci
ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci
a v chvějné úzkosti v své muce bezejmenné
v tvých loktech milostných svůj ničivý zří zmar,
všech strázní počátek, ó, Anadyomené!
[10]
Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý
v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem,
jenž vábných hořkostí jest kalich opojivý,
z nějž piji úlitbu horoucím mocnostem,
jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje!
Z tvých očí ztemnělých, v nichž vidmem vášeň hraje
a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk lživý
oddané pokory, v rtů Květu rozvitém
stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý – – –
[11]
A posléz’ v palný žár, jímž spaluješ má ústa,
děs marné rozkoše rozžíháš věčnou tmou,
v níž dlelo srdce mé – s mou skrytou sudbou srůstá
v tvém těle žhavý hlas a písní neznámou,
jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří,
duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří – – –
V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá,
jsem tebou pohlcen, tvůj pocel kletbou mou
rozžhaven k bolesti v má prsa proudí pustá...
[12]
Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá
tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou
svých bezdných propastí mou něhu uzavírá...
V úst políbení svých, jež ke rtům mojim lnou
jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů,
jež hoří nad námi; strast země, Krása Květů
v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra
v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou
nad květnem vonícím, v němž dávná bázeň zmírá
[13]
z půlnocí jitřivých a z kalných dešťů rána,
jež dny mé vítaly... Nastokrát prokleta,
ve strastných večerech melancholicky ždána,
v zář mlžných svítání, v nichž vichrem prolétá
háv její světelný, jak zaklinadlo žití
a osud nezmarný, v němž příkaz kosmu svítí
v hořících písmenech, z chvil šedých odpoutána,
v květ nahý nachově a slavně rozkvétá,
v svůj kalich skrývajíc slast, z hoře jež je stkána.
[14]
NĚKOLIK POZNÁMEK.
Rudolf Medek napsal báseň „Žena“ někdy v letech 1911–1912. V této formě měla býti uveřejněna v časopise „Philobiblon“, který vedl a vydával Stanislav K. Neumann v Bílovicích u Brna. K jejímu uveřejnění však nedošlonedošlo, neboť časopis po dvou číslech zanikl. Autor přeměnil pak v básni některé verše, vypustil poslední sloku a pod titulem „Panna“ otiskl báseň tu v dubnu 1924 ve své druhé sbírce básní „Prsten“. Knihu básní „Prsten“, která vyšla po sbírce básní „Půlnoc bohů“, ač svým vznikem tuto předcházela, vydal se dvěma dřevorytovými vignetami Františka Koblihy arch. Fr. Tichý v Hradci Králové tiskem pražské „Grafie“ v úhrnném počtu 650 výtisků, z nichž 50 bylo tištěno na hollandu a celý náklad stál tehdy pouze Kč 450. –. Zajímavo jest, že rukopis básně „Žena“ ještě v r. 1912 byl určen za předlohu básníkovu bratru Jaroslavu Medkovi, tehdy typografu, zaměstnaném v Biskupské
[16]
knihtiskárně v Hradci Králové. J. Medek zamýšlel ji vydati „bibliofilsky“ a vlastnoručně vytisknouti. K sazbě použil tučného písma orámovaného původními ornamentacemi. Štočky, které byly v tiskárně po ruce. Formát tohoto prvého v Hradci Králové vytištěného soukromého tisku byl podlouhlý (22.5×12 cm). Každá sloka básně byla orámována ornamentem, s figurálními motivy, tištěnými hnědě. Kromě toho sazbu ještě uzavíraly dvě linky rudě tištěné, kteroužto barvou vytištěno bylo též o řádek výše položené prvé slovo každé sloky. Podobně řešen i titulní list, který byl dvoubarevný. Tento jediný výtisk básně, tištěný na ručním papíře, nebyl dokončen. Provedení bylo tiskaři asi obtížné. Ve facsimile našeho vydání je zachována velikost písma rukopisu. Proti originálu je změna pouze v tom, že titul básně s autorovým podpisem byl oddělen od začáteční sloky napsané na prvé stránce a vytištěn za titulním listem. T.
[17]
Facsimile básně
Rudolfa Medka
„Žena“,
vydali
v grafické úpravě Františka Koblihy
bibliofilové královéhradečtí:
MUDr. Karel Havlíček,
Karel Holzmann,
Ing. Emanuel Hrubý,
arch. František Tichý,
Vojtěch Válek a
Pavel Vodehnal
a věnují je svým přátelům
u příležitosti desátého výročí prohlášení republiky Československé.
Tisk Frant. Nemeškala v Hradci Králové II.
v červenci 1928.
E: mk; 2005
[18]