Ty z ciziny domů ses vracel, jak ze světla stoupal bys v stín
Já po letech ve stopě Tvé zas z ciziny domů se vracím,
jak z bouře bych vystoupil v jas!
Přede mnou leží ta zem’.
Tvá, moje, naše zem’...
Je červenec...
Ve zpěvu, jímž hučí les,
Tvých veršů mi oznívá echo,
rybník se blýskne, a je mi,
jak blýskla by ocel Tvých slok,
a posléze v západu slunce,
kdy chorálem pěje kraj,
kdy Praha se blíží a tmí se,
já vidím jak, z mlhy stoupá
Tvůj napiatý moderní duch,
duch – rytíř bez bázně a hany!
Je červenec...
Na Tebe myslím,
utkvěle vidím Tvůj zrak...
Jen jedenkrát jsem Tě viděl,
stokrát šel mnou Tvůj hlas...
To byla víra a zápas
úzkosti, naděje...
to byla této země
nová a mužná síla!
Kde jsi teď, spanilý duchu,
v té chvíli červencové,
kdy Tvá i má země zpívá
úrody svobodnou báj?
Já s Tebou však domů se vracím po letech v zemi, kde stín
utíká plaše před září, jež vyšlehla z pohnutých ňader!
Já s Tebou v Tvůj domov se vracím, Tvou vykoupený též krví,
mukami ducha Tvého, Tvou v slávu a velikost věrou...
Tvůj osud i utrpení, Tvé lyry stříbrný hlas
mi vrací planoucí země jak v slunci uzrálý čin...
Bohdá je na věky zahnán ten čas,
kdy básník se z ciziny vracel, jak ze světla stoupal by v stín.
Jak z bouře bych vystoupil v jas,
já z ciziny domů se vracím, Ty vedeš mne přes rodné hory,
je červencová chvíle a před námi vzplanuly hvězdy,
za námi, za námi stín!