RANNÍ VÍTR
I
I
Hodiny šly a trvala dál pitka.
Veselé úsměvy rty vynutí.
Přenášel všechny přes zívnutí řídká
klep nevinný jak hadí uštknutí.
Bez srdce láska, beze srdce záští,
cupaly krůčkem drobné intriky.
A pohrdlivě každý čelo vraští
nad snem, jenž včera tvořil básníky.
Parfum se mísil s dýmem cigarety,
vzduch těžký byl a sotva průhledný.
S cigaret dýmem ironické věty
se rozplývaly v prostor bezedný.
Na stole růže v těžkém vzduchu vadly.
Koberce nesly stopu po víně.
Hádanku sfingy nikde neuhádli. –
Tu svěží vítr zavál do síně.
II
II
Odkud to věješ, ranní větře,
a čím to svěží je tvůj dech?
A čím to, že tvůj vánek setře
s víček i srdcí mdlobu všech?
67
Kde asi létotéto noci spal jsi,
že silný jsi a kořenný?
Přes kolik doubrav přelétal jsi,
přes které luční prameny?
Odkud to věješ, větře ranní,
přes jaké jitro jsi to spěl?
Kolik jsi ovál bledých skrání?
A kdo ti okno otevřel?
III
III
Tichounce odejděme
ze síně, nyní němé,
dívat se do červánků,
koupat se v ranním vánku.
Tichounce, vyzvídavě
se pobrouzdáme v trávě.
Znavené oči prosí
o kapku ranní rosy.
Oči, jež dlouho bděly
a čekat zapomněly,
oči, jež zřely choře
na bídu, smích a hoře.
68
Den snímá nocí roušku.
Poprosme mateřídoušku.
Zvlhčeme rosou brvy.
Červánky tonou v krvi.
Krev tuto zrak nech vpíti.
V krvi se rodí žití,
co srdce zprahlé prosí
o kapku svěží rosy.
69