VY, kteří šťastni bílými dny jdete,
v pout chudých lidí oči pozvedněte:
uprostřed mezi dnem a mezi tmou
svůj celý život vaši bratři jdou!
To není světlo, které k práci hřeje,
to není noc, jež odpočinku přeje,
to není zdraví, není chorob trest –
a, Bože, přec to lidský život jest!
Ó, večer je to, těžce mlhovitý:
tam na obzoru chuchval tmy je vrytý –
noc bude to, co přijde s touto tmou...
A večerem tím, slyšte, lidé jdou!
Jdou opuštěni, nebozí... Jich šaty
provívá ostře vítr jedovatý,
jdou šerem smutné jako duchové –
a děti jejich pláčou hladové.
Ó, je ten pláč tak divně lítostivý,
půl jako nářek, půl jak výkřik divý
po chlebu, šatě, teplém přístřeší – –
Ó, kde je kdo?! Kdo bídné potěší?
Jde tma, je večer a je mráz tam suchý.
Však kdos tam je, kdo k pláči není hluchý!
Hle, z mraků tmy tam nad hřebeny hor
krvavý měsíc vyplul nad obzor,
a šedým nebem, jež se nízko klene,
se rdí jak srdce z těla vytržené,
a výše jde a modrá víc a víc –
a za ním hvězd se noří na tisíc!
A v celý kraj hned mírné světlo kane,
a tiše splývá v oči uplakané,
a mírně padá v kolej tvrdých cest,
a bloudícím jak maják v moři jest.
A chudáci se radují! Vždyť vědí,
že někdo bdí a v cesty jejich hledí,
a když ty hvězdy hoří oblohou,
že děti jejich zbloudit nemohou – –
Soucite lidský, ty měsíci bílý,
jenž v chudých večer záříš ušlechtilý,
buď požehnán! ó, dlouho, dlouho sviť
a paprskem svým cestu hvězdám řiď,
těm dobrotivým, zlatým hvězdám, které
ty večer vodíš v chudých nebe šeré,
těm hvězdám lásky, čistých záchvěvů,
pro lidské bídy sladkou úlevu,
těm hvězdám, které chudým dobře činí,
jichž každý úsměv nese dobrodiní,
těm hvězdám, které tichým světlem svým
spasení nesou dětem chudobným! – –
Paprsku čistý, ó, soucite lidský,
ó, v chudých večery nám splývej vždycky,
by v cesty bídy smutně klikaté
kynulo vždycky nebe hvězdnaté!