Co našim otcům bylo neslýcháno,
co vrhal druhdy svět v říš prokletí,
co druhdy rouháním jen bylo zváno,
to velebí teď naše století.
Teď zemi bouří děsné vzpoury jek.
V boj proti Bohu vydal se náš věk
a volá k nebi v zpupném burácení,
že prý Boha není!
Ty dítky prachu, nicotní ti červi,
prý nahlédly v ten hvězdných světů kruh
a zkoumaly prý všeho žití nervy
a nikde nespatřen prý tvůrčí duch;
i nechce znát víc Tvůrce svého tvor
a volá davů zaslepených sbor,
jak zhýralec v svých kvasův opojení,
že prý Boha není!
To sobectví, jež nectí bližních práva,
ni Boží ani lidské zákony; –
ta vášeň, s jakouž lidstvo zaprodává
se v modloslužbu bůžku mammony; –
to zříkání se všechněch svatých snah,
jež svět jen se smíchem teď metá v prach; –
to všecko ozvěnou je přesvědčení,
že prý Boha není!
A kdyby mnohým sborům po Sionu
se svlekl nedělní ten jejich háv
a zrak by nahléd’ za zevní tu clonu
a seznal duší pravý směr a stav, – –
ó naše hříchy, naše netečnosť
ty mluvou smutnou zvěstují to dosť,
i v církvích že ta vzpoura zuby cení,
že prý Boha není!
Ó bratří, kdož svou duši milujete,
ó pomněte, co dosud mluví Pán,
jak napomíná všecky: Bděte! Bděte!
A střežte pilně svého srdce stan!
Zem falešné též mívá proroky!
Zkušujte duchy i jich výroky
a odmítnete lež tu v rozhořčení,
že prý Boha není!
Ten světa dům a jeho steré divy, –
ty zákony, jež vedou dráhy hvězd, –
hlas svědomí, ten soudce v srdci živý,
jenž hlásá: Pravda, spravedlnosť jest, –
ten velebný žalm lidských dějů všech,
ten nejhlubší všech lepších srdcí vzdech,
to volá v posměvačův poblouzení:
A že Boha není?! – –
Ó znejme, bratří, ctěme Hospodina,
byť porušenců dav Ho zapíral,
dřív, znamení než ukáže se Syna,
jenž božsky žil tu, božsky umíral, –
než železný prut toho Vévody
jak v střepiny roztříští národy,
než ve pláč věčný rouhání se změní,
že prý Boha není!