Jaký to zástup v místa staroslavná
dnes žalmy své a modlitby sem vnes?
Proč vztýčila zde ruka neunavná
ten kalich zas, co dávno byl tu kles?
Ó Horo, Horo, česká perlo dávná,
zda víš, kdo v brány Tvé se vrací dnes?
Toť syni těch, co zmírali pro víru;
toť děti husitských tvých bohatýrů!
Nás neprovází ovšem vozů hřmění,
jak kdys jim velel Trocnovský náš Jan,
ni mlatů mrak ni bojů burácení,
– to ztichlo dávno, již tam u Lipan;
my z velikého jdeme utrpení,
jímž český Sion v hrob byl udupán,
a nad námi, ó drahá vlasti, šumí
tvé zašlé slávy pláč, tvé bolné dumy.
Ach, jako od hrobu když otce, matky
v dům sbořený se vrací sirota,
již dlouho nevítal pak pozdrav sladký,
jen hrůza kolkolem a tesknota,
tak přicházíme my, jimž drahé statky
zle zloupila zlých časů děsnota,
a v doby lepší vlídnějším teď stínu
jdem stavět – – z ruin novou domovinu.
Dob velkých svědku, město mučedníků,
jak nemělo bys v lásce znáti nás!
Či na potomky Božích bojovníků
snad příliš prostým zdá se ti náš ráz?
Nuž, věz, my ve všech zlob a pomluv ryku
si zachovali skvosty věčných krás.
Ty vítězstvím ozáří naše práva!
A ty jsou naše naděje a sláva!
Chceš znát je kdo? – My sobě zachovali
vzdor bědám všem přec jednu korunu.
Ta svítí v zemské mrákoty a žaly
nad slunce jasněji a nad lunu;
a bez ní marnost lidstva ideály
a bez ní chud i mocnář na trůnu.
Jest víra to, jíž nebe hříšným hlásá,
že nikde jinde, jenom v Kristu spása.
A nesem kalich – toť náš klenot druhý, –
znak smíření to lidským svědomím,
ten symbol svobody, co boj tak tuhý
kdys za ni vedli Hus a Jeroným.
A nechať v železné svých tradic kruhy
vzlet myšlénky a víry spíná Řím,
my stojíme v tom právu Bohem daném,
že Kristus jen, ne člověk naším Pánem.
Či snad kdo dí: Je slabá vaše síla;
co zmůže nejvřelejších tužeb řeč? –
Nuž, pravda je, nás krutě spustošila
těch bělohorských vrahů děsná seč.
Než, jedna zbraň nám přece ještě zbyla,
zbraň staroslavná, kouzelný náš meč.
Ten silou nám! Ten lid náš neodloží!
Meč Ducha míním, míním Slovo Boží.
A toť ty klenoty, jež marně tmáři
nám druhdy chtěli urvat zločinně.
Ty šperkem nebeským jsou na oltáři
té sionské, teď chudé rodině.
Ty nechať povždy vítězně tu září
do temnot dob i z této svatyně,
by vlasti, již tak mnohá bída hnětla,
i zde vyrůstal Boží lid, lid světla!
A vy, ó drazí, kteříž z víry vděku
jste vystavěli tento Boží dům,
když duch váš někdy zemdlen vzdorem věku
by klesat chtěl snad v temno teskných dum,
ó pomněte, duch padlých českých reků
že z nebe žehná vašim praporům
a Pán, co řek’, že zem i nebe zhynou,
však nikdy Jeho slova nepominou.
Ať Bůh vám osud jakýkoli strojí,
ať vede do temna neb do slunna,
ó buď vám nade všecko, bratří moji,
ten meč, ten kalich a ta koruna!
A vás až padlé ve výborném boji
noc hrobu jednou přijme do lůna,
ó věřte, vaši potomci to zkusí,
že pravda jen – ta zvítěziti musí!