A boj to byl, boj krutý byl to, tuhý.
Boj zmatený, kde nevidíš své druhy,
boj na svou pěst, boj skoro v nočních tmách.
Strašidel zástup v hustých řadách táh’.
Já, já, já, já – zní jako polnice.
Urvati cos, čehosi zmocnit se.
Já, já, já, já – tak dokola se říká.
Chci žít, chci žít – ať zhyne republika!
Tmy agent po tmy agentu se trousil,
placený bravo nůž svůj za dne brousil,
čís’ sípavý hlas šeptal: Zmatek množ.
A ďábel nazval sebe Světlonoš.
Tu ti, kdo s všemi démony se bili,
v slabosti chvíli hlavu nachýlili.
„Boj nastal nám, leč my ho nevyhráli!“
Toť zdání pouhé je, toť přelud, který šálí.
Ta strašidla svou nalhávají moc.
Den připravuje pouze tato noc.
Co koupil’s lacino, to draho splatíš.
Co získal’s bez boje, to snadno ztratíš.
Vždy musí chodit pohádkový rek
přes sedm hor a sedm řek.
My šli a šli, leč dí nám moudrá vědma:
Hle sedmá hora a zde řeka sedmá.
Chceš obrátit se? Víc tam nekyne
než šest hor a šest řek. Chceš zpátky?
– Nikdy ne!
Tož řeko sedmá a ty, sedmá horo!
My truchlili a smějeme se skoro.
Překážka vždycky dráždívala nás.
Na sedmé hoře možno zlomit vaz
a v sedmé řece možno utonouti.
Kdo putoval jsi, pokračuj v své pouti.
Sen o vítězství zla je můra noční.
Strašidel zbledne moc. Když boj, tož počni.
Přes sedmou horu, přes tu sedmou řeku
v zem zaslíbenou, do lepšího věku!