Kde měsíc houštinami šeří
a sýček v starém parku lká,
po cestě kvetoucími keři
šla naivní má Karkulka.
„Karkulko má, proč tolik spěchu?
Vždyť jistě počká babička. –
Hle, v parku tolik toužných vzdechů...
a houštím skrytá lavička.
Nač bát se? – Vlk, a naše lesy?!
Přec nevěříte tomu, zlá?
Snad bývalo cos... kdysi kdesi –
Však, dítě, dnes...?!“ – A ona šla...
Karkulka pláče... Park je němý,
a sýček, jak když skonat chce.
– Karkulko, pozdě! Řekněte mi:
Je možno věřit pohádce?