Toť konec... Mlč, i dnešní den
je žalu pln a zasmušen,
a obzor splývá těžkou mhou
pod zachmuřenou oblohou.
Ve vzduchu tíž a v duši tíž:
Ničeho nelze čekat již,
a srdce jak by stuhlo v led
pro jedno slovo: Naposled!
Tak asi stydne v žilách krev,
když hrouda padá na rakev
a nedovedem’ v žalu svém
ni říci: Buď mu lehká zem!
Akt brzy odbyt. Ale, ach!
doma tak prázdno v komnatách,
a drahý mrtvý tiše spí
tři lokte dole pod zemí.
Má drahá, konec! Chápete
proklatý význam chvíle té?
Dnes pohřbíme se navzájem –
zda řeknem’: Buď mu lehká zem!
Oh, s tím jsme brzy hotovi:
Na levo jdu a v pravo Vy.
To kámen hozen do moře – –
Však doma prázdno v komoře:
Útulný oheň v krbu zhas’,
vstříc neozve se drahý hlas,
jen siré echo z koutů zní...
Tak plynou noci, plynou dni
a mrtvá láska tiše tlí
tři lokte dole pod zemí.
Moment tak hořce tragický –
Chápete nyní: Na vždycky! – ?
Toť konec. Stromy šelestí
stajenou jakous bolestí
a těžký povzdech jak by táh’
v těch rozšuměných korunách.
Co mohlo žít, je proklato.
Srdce nechápe zcela to
a ještě tomu nevěří. –
Až večer, když se sešeří
a v němém tichu zanikne
opojný šum a výskot dne –
tu teprve se probudí
ten prokletý žár ve hrudi.
Smích bolestný zní v samotu.
Hledíte kolem – – – nikdo tu!
A celou bytost prolíná
bázlivá touha jediná
v tu měkkou náruč hlavu skrýt,
tak těsně se v ni přitulit,
co bylo, vyrvat na chvíli
studené hlíně mohyly,
jen na okamžik slyšet zas
ten tlumený a měkký hlas –
však srdce brzy oněmí
tři lokte dole pod zemí..!
Hle, drahá, konec! Chápete,
co umírá nám chvíle té?
Ah, perspektiva! Smutno jest,
kde mohly, měly růže kvést!
Slyším jen výkřik zoufalý:
Proč jsme se v žití setkali! –
To podzim v barvách žlutavých,
do kraje tichým steskem dých’
a brzy celý obzor skryt
v ten rudě žlutý kolorit.
Zapadly listím s kaštanů
ty cesty našich prvých dnů,
na které večer z ticha pad.
A sklonila se do zahrad
pohádka smutná. Zkvetla z ní
ta naše láska podzimní...
Má drahá – na rozhraní cest
věříte, že to konec jest?!
Že vše se v prázdno potopí
a zhyne, zajde bez stopy,
co vysnili jsme kdysi vše,
své hlavy hrdě vypnuvše,
co zcela naším bylo jen
a v nocích zřelo do oken,
všecko to jemné, intimní,
vzpomínky teskně krásných dní –
slyšíte – všecko! Dítě mé,
takhle se dneska loučíme!
Za Vámi život – Hleďte v před:
ničeho není na dohled
a srdce naivně chápat chce
problém té hořké negace.
Ubohé srdce! Krvácí
a přece říká: Já to chci!
Tím hůře pro ně. Vzpomene
odumřelé a zlomené
v depressi ironických dnů,
všech zmučených a mrtvých snů,
nejasných vzkazů z minula
a vášně té, jež zhynula
ubita smutnou negací –
že řeklo jednou: Já to chci!
Teď jdeme klidni na pohled –
Však večer bude jinak hned,
až teprv duše vycítí
tu prázdnotu, to nežití,
to odervání srdcí dvou,
tu celou touhu bezmocnou,
to vše, co mohlo jinak být
a co se nedá navrátit!
To nitrem šlehne nový žár,
do mozku vryje žhavý spár
a na ruině vzletů tvých
vypukne v pronikavý smích.
Ten smích, ten smích, jenž rozpytvá
zdrásané srdce za živa,
krev všechnu vžene do hlavy
a skráně ohněm rozžhaví
a jako ďábel šeptne ti
tvou bezmocnost, tvé prokletí...
Ten smutek, který tiše plál,
vypukne v nenávisti pal,
ve vztek a záští. Ruce tvé
by chtěly ranit do krve,
cit všechen stělesnit se chce
v cynické kruté urážce –
leč smích ten sípe do noci:
Jsi ubohý, jsi bez moci!
Oh, srdce pozdě vzpomene,
to vyssáté, to zlomené,
když žár ten nitrem burácí,
že řeklo jednou: Já to chci!
Leč – pozdě! Je už jedno snad
nenávidět či milovat –
a mrtvá láska tiše tlí
tři lokte dole pod zemí...
A večer jde. – Je pozdě již.
Hle, soumrak klesá níž a níž
a v duši pocit neznámý. –
Ta poušť, ta poušť teď před námi!
Jde život dál. A bez změny
zas budou střídati se dny
v smíchu i pláči. Podél cest
zas bude bledý šeřík kvést
a luna v nocích teskných dum
plát bude tichým milencům.
Vše stejné zas, jak včera, dnes –
Jen zcela v hloubi duše kdes
zůstane hořká jizva tkvět
a bude stále vyprávět
pohádku, která smutně zní,
o naší lásce podzimní,
o srdcích, jež kdys spolu šla
a už se nikdy nenašla,
o touze, co kdy bylo jí – – –
Čas půjde a čas nezhojí.