CIKÁNČINA SMRT

CIKÁNČINA SMRT PÍSEŇ Z JARMARKU
[5] Pánu Otakaru Březinovi věnováno
[9] Lese černý, lese divý, co to zpíváš nade mnou? Orel, poutník i blesk křivý roztoužen jest krásou tvou! Nebes krása tobě svítí v skrýši vrahů, v doupě zmijí, světci v dlaň, z níž laně pijí, chtěl bych černým dravcem býti, hrdým tvojí nádherou! Jako něha dívčích dlaní hřejí uzdy v rukou mých, kůň se staví, hlavu sklání ke rtům květů růžových, a žal tesknoty mě svádí, jako ďábel světce mámí kouzelnými vidinami, za korunou bloudit hadí v květech dávno uvadlých. 11 Lesní poušť dnem unavena jak lásky slib ticha jest, ve studánce pohřížena sotva šeptá ratolest. Ach! To není ženka divá, kouzlo půlnočního tance, panna vzhlíží se v studánce, líbezná jak píseň tklivá, vábící u bludných cest! Lese černý, lese divý, co to šeptáš nade mnou? Cítíš, květe zadumčivý, moji úzkost tajemnou? Proč jsem smutna, proč mi k pláči, proč se chvěji náhlým děsem, sotva stín se mihne vřesem, jak z dáli jen hlasy ptačí v samotu mou zalehnou! 12 Tiše, tiše, vraný koni, ať jí hlukem nesplašíš! Býlí kouzelné tu voní, líbeznou si našla skrýš. Spanilé jest její tělo, tím pohledem žal usíná, jako v snách květ padá s klína, když už srdce zapomnělo na své touhy stesk a tíž. Odpusť, květe osamělý, že jsem zbloudil do snů tvých! Snad mi hvězdy vyprávěly o tvých krásách milostných. Ale kdo jsi? Kde jsi vzala svoje přelíbezné tělo, jaká jsi pod hrdé čelo očím hnízda odestlala! Ach, co všecko vidím z nich! 13 To jsi ty mou láskou byla, sladkou písní jitřních snů, když má duše se nořila k očí tvých černému dnu! Při tvém líbezném usmání z ráje vycházela světla, a kam touha nedolétla, plál tvé krásy úsvit ranní, kterým šťasten uhasnu. Bože můj, to ty jsi, pane, buď mi vítán, zajdi k nám! Děťátko mé záhy vstane, nač tu sama vzpomínám! Chata odsud jen pár kroků, večer cikáni se vrátí, zůstaň s námi přes noc spáti, aspoň se za tolik roků o tobě dnes dovídám! 14 Nehlaď koně bílou dlaní, neukrývej očí jas, vzácné přišlo nám shledání, mocné kouzlo svedlo nás! Zdráv buď, květe osamělý, písni krásná, sne milosti, o tvé hrdé spanilosti hvězdy v snách mi vyprávěly, aby stesk můj neuhas’! Cikánko, jak za soumraků mámen byl jsem krásou tvou, uřknut divem dračích zraků jak pták bloudil samotou! Jak mi ve snách zahořely oči tvoje štěstí divem, při tvé lásky slibu tklivém tvé rty sladkostí se chvěly a má duše tesknotou! 15 Což jsem z líbezných tvých dlaní duše krásu nepřijal? Což v tvém spanilém usmání nebe své jsem nevídal? Umíral jsem v černé věži a ty’s přišla pro mne sama, – zlaté štěstí bylo s náma, teď již mrtvo v srdci leží jako neobsáhlý žal! Učila’s mě mocné kráse života i řeči své, jak sen lásky vyznává se v chvále víry úchvatné; do tvých očí jsem se díval, zda ti rty mé dobře poví s tvých rtů přijatými slovy, co jsem tobě v srdci zpíval o radosti zázračné! 16 Pak mě pýcha slávy třpytem na poušť svedla záhadnou; přes tisíc vražd v boji lítém krášlí meč můj slávou svou. Kletba zlá mě neumoří, věčně musím k svému cíli, shasl Boží úsvit bílý a jas štěstí marně hoří mocí lásky úkladnou. Nebuď smuten! Našel jsi mě, buď uvítán jako smích, jako záře krbu v zimě v očích touhou planoucích! Byla jsem tak tiše skryta jako kvítí u potoka, jako slza, která s oka padla do trávy a kmitá jiskrami snů hasnoucích. 17 Ach, to byla krásná chvíle, když jsem tebe spatřila! Jak by oči zasmušilé smíchem nevyjasnila! A když s námi pro své štěstí přišla krásná panna bílá, abych tebe zachránila, před lidmi jsem na náměstí tančila a bláznila! Jak jsem všem se zalíbila, cikánům i medvědům! Smíchem jsem se ozdobila, jaký šťastným kvete rtům; a když jsme tě z věže vedly a ty’s sám měl uhodnouti, kterou z nás máš obejmouti, oči tvé již nedovedly vyhnout se mým pohledům! 18 Odešla ti bílá panna, byl jsi můj jak čistý květ, když za spanilého rána okrášlí jej dívčí ret; zůstal jsi jak klenot zlatý na mém srdci ležet tiše pro mou chloubu v sladké pýše a z mých očí blesk rozžatý zářil ti na celý svět! Byla jsem ti růží hadí, září hvězd tvým vidinám; za krásný dar svého mládí buď uvítán, zajdi k nám! Děťátko mé záhy vstane, snad jest vzhůru, snad již vstalo, pro mne by se rozplakalo, zajdi do mé chýše, pane, nač tu ještě vzpomínám! 21 Milenko má, nesměj se mi, divnou zvěst ti přináším, jak rajskými nadějemi jí svou bolest konejším! Víš to, že ta krásná panna bratra našla v černé věži, tiše spolu v hrobě leží? – Smrt jim byla darována štěstím lásky nejsladčím. Měl jsem bratra; jako v kvítí oči sladce spočinou, když se ranní rosa třpytí, tak těšil on duši mou; a když chtěla panna bílá z věže odvésti nás dolů k sídlům radostí a bolů, divná moc mě navštívila a já sám šel za jinou! 22 A když smutna vrátila se k mému bratru s láskou svou, zázrak Boží v divné kráse zmohl je svou nádherou: sešly se dvě hvězdy v ráji, aby se již nevrátily, krásu nebes uchvátily tam, kde svatí přebývají, a já prchal za tebou! Za to hrdě odvrátila smrt své oči žárlivé: navždy přede mnou je skryla v roklích pouště žíznivé! Kdo jako smrt! Milost živá! Neustoupí orel zmiji, na své hnízdo uchvátí ji, tiše již se na mne dívá, našla za skrýš oči tvé! 23 Ty jsi mrtev! Velký Bože, to smrt volá! Kam se skrýt! Vrať se na své smutné lože, chci se modlit za tvůj klid! Šla jsem přece za cikána, děťátko mám, když se směje, jeho křik mé srdce hřeje, písní svou mě budí z rána, kam bych mohla odsud jít! Nezdráhej se, milenko má, k hrobu těžkou cestu mám, děťátko své necháš doma, chci tvou láskou umřít sám; chci jen smrti milost krásnou, třebas jedním políbením, třebas jedním uzarděním, třebas ať mé oči shasnou jako vzdech k tvým modlitbám! 24 Roztoužen již na smrt čekám, z očí tvých mě uchvátí, jen té přísahy se lekám v poslední své závrati: nedáš-li mi za dar skvělý jasnou smrt na uvítanou, zabiju tě rychlou ranou, ať kletba můj život celý i mou věčnost vyvrátí! Pomoz duši! Svatá Panno! K tobě jsem se modlila, s děťátkem svým každé ráno kvítím tebe zdobila! Před hadem a divou zvěří chráníš laň i ptáče v houští, proč tvá pomoc mne opouští, když se hrůzou v očích šeří, když tu smrt již bloudí zlá! 25 Co jsem! Jenom chudé ptáče s prostou myslí blaženou, které směje se a pláče, jak oblaky nebem jdou; děťátko mé doma čeká jako mládě v hnízdě malém, pro ně srdce puká žalem, pro ně se má duše leká; Bůh je ochraň! – Již jsem tvou! Zdráv buď, květe osamělý, za svou lásku líbeznou! O tobě mi vyprávěly hvězdy píseň vítěznou! Zázračná jak oheň živý přesladkou svou spanilostí vypravuj mi o milosti! – Lese černý, lese divý, usni tiše nade mnou! 26 Lese černý, lese divý, proč se bouříš nade mnou! Orla, vraha i blesk křivý rdousíš tmou svou příšernou! Nadarmo chci úzkost skrýti – nač se oči k sobě sklání, smrt se směje! Smrt se brání! Kéž bych mohl dravcem býti s ranou v srdci smrtelnou! Cikánko, vstaň a spěš divě útěkem se zachránit! Křikni k Bohu úzkostlivě, chvátej již se doma skrýt! Zlou má ruka dýku třímá, – Bože, zardus mě již zmijí, strašně se mi v srdci svíjí, – divě leť! Mne hrůza jímá, že mám tebe zavraždit! 29 Děťátko mé! Bože svatý! Nezab! Zachraň duši mou! Oči pekla jsou rozžaty děsné kletby příšerou. Studánko má! Moje dítě! Ach, strach těžký mě zadávil, jak by dub se na mne svalil, oči mé již nespatří tě – – co to šeptá nade mnou? Ach, to krev se z rány řine, zabil’s mě za lásku mou! Nech mě spát! Ach, život plyne řekou žalu zakletou! Nechci k tobě! Dech se krátí – Děťátko mé, oči zlaté, až se na mne podíváte, cikáni se z města vrátí, hrob můj kvítím vystelou! 30 Tiše, tiše, vraný koni, ať jí hlukem nevzbudíš! Býlí kouzelné tu voní, líbeznou si našla skrýš! Tiše její krásné tělo jako štěstí uhasíná, když květ lásky spadl s klína, o němž srdce nevědělo. Mocná jest smrt! – Pojďme již! Lese černý, lese divý, o čem zpíváš nade mnou? Orel, poutník i blesk křivý roztoužen jest krásou tvou! Nebes krása tobě svítí v skrýši vrahů, v doupě zmijí, světci v dlaň, z níž laně pijí, chtěl bych černým ptákem býti, pyšným tvojí nádherou! [31]