LAŇ A PANNA

LAŇ A PANNA
[33] Malíři Arnoštu Hrabalovi věnováno
[35] Noci bledá, noci tichá, opuštěná vlasti hvězd, kolem nás poušť ze sna dýchá, v mrtvé dáli jitro jest, noci věrná, teď jsme sami, ty a duše moje nahá, odkud stesk to na mne sáhá? Co jsem pohřbil za horami, může snad i z hrobu kvést? Temný hvozd spí od půlnoci, chladem schoulila se stráň, pták i had je v Boží moci, ať spí les, ty, srdce, vstaň, ohlédlo ses, půjdem zase, jenom květ, jenž roste v houští, jedno místo neopouští, co chceš? Ach, to zjevila se duše snad? Či jest to laň? 37 Duše, jak se na mne díváš, kde jsi byla, co tu chceš, což zde věčné mládí skrýváš, samotna jsi a já též, pro mne zmije jedu nemá, ale co tvou krásu chrání, pověz, duše, pověz, lani, zakletá má lásko němá! Neodejdeš? Zůstaneš? Z kouta smrčin z vlhké trávy kouří mlha stříbrná, mlčí v studánce hvozd tmavý, s bázní vlnka plyne z dna, křídla noci se již chvějí a laň hledí, a laň čeká, mlhy stín se nepoleká, divné jsou tak oči její, jenom vrah ty oči zná. 38 Co to z nich tak divně svítí, je to úžas, jest to sen? Tak se úsvit smrti třpytí, tak se vzbouzí věčný den. A laň hledí, a laň čeká, tichá, krásná, mlčenlivá, duše zakletá se dívá jako hvězda na člověka, když je hrob už připraven. Duše, lani Božích lesů, touho, skrytá v samotách, před tím, co v svém srdci nesu, křičí hrůzou němý prach, v koutech očí, v brázdách lící tolik hříchů musím krýti, kolik na nebi hvězd svítí, co to chce tvůj pohled říci, na mne čekáš? Vždyť jsem vrah! 39 Mlčí laň, les mlčí s laní, přítmí smrčin za ní sní, mlha stříbrná se sklání, pozdní květ se sklání s ní; pod pralesů mocná křídla vábí štěstí nepoznané; jaká záře za ní vzplane z touhy zakletého sídla jako láska za písní? A laň čeká, les jí z očí vábí ctí svou spanilou. Radost teskní. Snad již skočí do tmy klestí za mlhou, ne, jen čeká, nepohne se, její klid snad anděl chrání, který věrně čeká na ni, anděl, který v pustém lese duši hledá zbloudilou. 40 Lani, dítě, nech mne tady, nešla smrt, ať čeká teď, nemusíš se bát mé zrady, tiše hledíš, jenom hleď! Víš snad, jak se v rose ranní hořec v ráji krásou skvěje, jak svou ctí se hvězda chvěje, nemohouc se zakrýt dlaní? Lani! Duše! Neodleť! Pohnuly se mlhy šedé, do houští se choulí stín, a laň vábí, a laň vede jak duch Boží do pustin, země pod ní nezaduní, smrčiny se zavírají, kryjí za ní stopy k ráji, táhne rosou, táhne vůní jako úsměv milenčin. 41 Skála nad zarostlou strží střeží stezku k doupěti, habry zkřivené ji drží těžce v nahém objetí, pod ní jako v puklém hrobě, v hrobě lásky osamělé, laň i duše v lidském těle dosti místa najde sobě pro svůj ráj či prokletí. Lese černý, lese pustý, mocný ráji věrnosti, blesků zkřivenými ústy vyprávěj mi o své cti! První jen si vlnka zpívá, mlha kolébá se v smrčí a laň jako hvězda mlčí, zastaví se, odpočívá, touha sní a tělo spí. 42 Kouzlo snu se tiše snáší, šumí prales, šumí krev, z ušlých dálek smutek straší, z vln jen zvoní jiný zpěv; za předalekými moři zhasla hvězda, zhasla touha, cesta byla zlá a dlouhá, ale ze sna tiše hoří jiné slávy jiný zjev. To do tváří kámen dýchá tajným kouzlem probuzen, z květů zlatých růže tichá šeptá milostný svůj sen? Tajemná ty růže bílá, stesku ráje ztraceného, což jsi zázrak srdce svého v dívčí krásu proměnila? Nejsi přelud? Vždyť je den! 43 Ty jsi živa? Jistě jsi ty lidské dítě, lidský květ? Zbloudil jsem v tvůj domov skrytý, nechceš snad, bych šel už zpět? Hvězdo ranní, kráso rosy, tajemná ty růže čistá, než odejdu z toho místa, prosím, pověz mi jen, kdo jsi, jedno slovo naposled! Vlny vlasů sladce planou, dívčí růže září z nich, z řas očí na přivítanou svítí třpyt hvězd zakrytých, třpyt, jejž úžas nevyplaší, a když řasy tiše kloní, zdá se, že jí zlatem zvoní, že se oblak duše snáší na milosti nahý sníh. 44 Stojí smrt snad blízko hlavy, ráj se blíží na dosah, co však lidským hlasem praví, budí úžas, budí strach: Beze jména v lesní poušti chudá jsem se narodila, cikánkou má matka byla, její hrob zde skryt je v houští, zahubil ji bludný vrah. Tiché srny, zlaté laně pasou se jí na hrobě, a mne jenom anděl Páně ujal se v mé sirobě; choval mne jak ptáče v hloží, dal mi vidět, co les skrýval, rozumět, co pták si zpíval, až jsem pravý obraz Boží spatřila v tvé podobě. 45 Vede-li tě anděl Páně, buď mi vítán, pane můj, chceš-li vodit moje laně sám je po mně opatruj, anděl, který chrání kvítí, ptáče skrývá, laně vodí, od smutku tě vysvobodí, já ti smím jen stínem býti, po mně ruky nevztahuj! Mládí spěje, krása spěje, za ní touha spěchá ven, mizí s očí – kde je, kde je – je to pravda, byl to sen? Prales mlčí bez ozvěny, ani listí nehnulo se, jenom laň se pase v rose, pramen zpívá probuzený, že se v dáli rodí den. 46 SpadSpad’ list stromu? Laň se přímí. Proč tak divně hledí v dál, kde jiskrami duhovými lesní soumrak v slunci vzplál? Kam to hledí? Což se bojí? Snad se v listí zmije plazí, ne, ta nyní nevychází, nad svou říší sám však stojí jelen škůdník, děsný král. S příkré stráně vrhá na ně dračích očí rudý blesk, meče rohů vzpřáhá k ráně, na prales pad’ hadí stesk; teď se choulí a již skočí jako výpad z hnízda zmijí, vyděšeně větve bijí – Co to září lani z očí, jaký osud, jaký lesk? 47 Temně sviští mocná kopí parohů jak větví pád, ať se však i v srdci ztopí, nelze skrýt se ani vzdát, jen za habrem s druhé strany rychle přichystat se k skoku, na škůdníka padnout s boku, pro čest laně nebo panny na život a smrt se rvát. Zaražen se vzpurně staví z pádu k boji lítý běs, marně sráží rohy s hlavy, nebe padá, duní les; člověk zmizel, jenom tíha hlavu láme neviděna, škůdník řičí, škůdník sténá, běhy trhá, hlavu zdvihá, aby sražen k zemi kles’. 48 A tu vítěz vidí z keře svítit krásu tajemnou, hrob již ryje rohem zvěře, ale oči za snem jdou. Jitřní slávou září panna, mocně vábí beze slova její krása liliová, osudná a nepoznaná, až k ní vztáhne ruku svou. A když květ se kloní v houští, s něhou cti své zírá naň, běsa pyšně z ruky pouští, k slepé mlze zdvihá dlaň. Běs se vzpírá, panna v rose hasne s duhou. Kde je, kde je? To jen laň se v trávě chvěje, před očima zatmělo se, temnou ranou pukla skráň. 49 Co to z divých mrákot svítí, jest to milost, jest to sen? To se úsvit smrti třpytí, to se vzbouzí věčný den? A laň hledí, a laň čeká, tichá, krásná, mlčenlivá, duše zakletá se dívá jako hvězda na člověka, když je hrob už připraven. Duše, lani Božích lesů, smrt již přišla, co mi chceš? S sebou zradu svou si nesu, tebe byl bych zradil též! To mne nalomeným rohem nezabitý běs můj zabil, či stesk lásky mé, jenž vábil mrtvou radostí? Buď s Bohem, lani, duše, běž si, běž! [50] VZNIK „CIKÁNČINY SMRTI“
K napsání „Cikánčiny smrti“ byl jsem donucen morálně. Vyšel jsem totiž od poesie, proti které jsem se ve svém mládí těžce prohřešoval a vida spoustu nesnází, které se mi kupily v cestu, a chtěje býti aspoň částečně poctivým ve vyjadřování, uchýlil jsem se k próse. Přestav býti básníkem, ztratil jsem, asi kolem svého dvacátého roku, i intellektualní spojitost s rýmem i chápavost pro psychické momenty, které jako fermenty podporují básnickou tvorbu. Moje myšlení se dělo prósou, ať si sebe více překypovala obrazy. Jediným živlem, který ve mně dovedl křísiti z posledních doutnajících uhlíků energii básnickou, byly ty sluchové dojmy z přírody, které se vyznačovaly jednotvárným a nepřetržitým rytmem: šumění stromů a vody, nárazy větru, ptačí zpěv. Pak analogické dojmy zrakové: nepřehledné řady stromů ve starých lesích, řady oblaků, řady horských vrcholků.Tyto věci působily na mne pouze svou mnohostí a svým opakováním. Byl-li jsem mezi těmito věcmi sám, zapomněv na svět a zapomenut od světa, podléhal jsem jejich nekonečnému rytmu. Tyto věci by ovšem nikdy nebyly daly vzniknouti básni. To, co z nich pojala a utvořila moje obrazotvornost, bylo zase majetkem prósy. V básnickém směru působily na mne tyto věci pouze svým rytmem, mocným, nezapomenutelným a dotěrným. Odpozoroval jsem, že tento rytmus není ztrnulý, že má své úlisnosti a takřka nadsmyslnou naivitu, která mnohdy překvapuje a vzrušuje svou úchvatnou jemností. Také pěší chození přinášelo podobné popudy. Tisíceré, 53 zdánlivě automatické kroky po silnicích, březích a lesních stezkách, neustále připomínají živý, nevyhladitelný a neúprosný rytmus. Tak jsem se stal, ne-li zajatcem, tož aspoň neklidným dlužníkem tohoto rytmu. Poněvadž ve městě a ve společnosti tyto vnější popudy zanikaly, ale vědomí dlužnictví zůstávalo, vracíval jsem se na tato místa, chtěje slyšeti i něco více než pouhý rytmus a jeho příkrasy. Ale zisk byl nevalný. Byl tu nepříjemný rozkol, který se měl řešiti vnitřně a nikoliv zevně a který by se byl musil skončiti bouráním nově postaveného domu a novou stavbou, k čemuž nebylo odvahy. O prázdninách roku 1907 jsem šel z Příbrami přes Valdek a Hořovice na Zbiroh a odtud přes Svatou Dobrotivou zpět. Mezi Zbirohem a Svatou Dobrotivou jsem zbloudil v lesích. V těchto lesích jest více dřevěných, polorozpadlých křížů, zdobených suchými věnci. Na některých jsou tabulky, hlásající, kdy a kdo zde byl úkladně zavražděn. Blízko jednoho takového kříže potkal jsem dvě děvčata, nesoucí nůše klestí, které na otázku, kudy vede cesta, neodpověděly, ale plaše utekly. Byl parný, dusný den, žízeň bylo možno utišit jen u lesních potoků a jen na chvíli. Cestou jsem si vzpomínal na mnohé loupežné a záletné historky, které se týkaly míst, kolem nichž jsem šel. Zvláštním dojmem působil také na mne vnitřek kostela na Svaté Dobrotivé; byl to ovšem dojem nahodilý, způsobený odpoledním sluncem a únavou. Zde, v těch rozlehlých, starých lesích, snadno se vnucovaly vzpomínky a představy starých časů a starého života, ať již správné, či nesprávné. Zisk z této cesty byl tento: představa lesa, prastarého a ještě divočejšího a pustšího než tento les ve skutečnosti jest, se starým kří- 54 žem u cesty, kde se stala vražda, ukrutná a nevysvětlitelná, představa vesnické, bosonohé dívky, vyděšené a při tom dráždivě krásné, představa bezmocnosti proti hrozné a náhlé smrti uprostřed divé lesní poušti. To byl tedy zisk, ale tento zisk nepřinesl žádného popudu tvůrčího a byl by sám o sobě zapadl. Roku 1909 po jakési krisi jsem cítil potřebu aspoň na chvíli se ocitnouti v samotě. Byl to malý krčský les, kde jsem se ocitl v jakémsi údolí, ve kterém jsem nikoho nepotkal a byl jsem náhodou na takovém místě, že jsem viděl na obzoru kolem dokola jen lesní hřebeny a ničeho jiného. Byl jarní západ slunce a tenkráte mé oči byly ještě schopny viděti různé paprsky a barvy, kterých člověk po svém čtyřiadvacátém roce již nevnímá. Tenkráte jsem měl okamžik pathologické touhy, aby se tento malinký lesík prodloužil a rozestřel přes celý svět, přes všechny jeho díly i ostrovy v moři, aby zdivočel, sestárl, aby se stal věčným pralesem, ze kterého by nebylo východu ani vysvobození. Jakkoliv tato myšlenka byla jen a jen pathologická, byla znamenitá tím, že přinesla první popud: vysloviti toto přání, vzniklé a živené abnormálním stavem. A od toho dne tyto dva momenty, jeden od Svaté Dobrotivé, druhý z krčského lesa, byly spolu vždy nerozlučně spojeny. Později jsem konal různé cesty, na Třemšín, na Padrť, do Skořice, Spáleného Mýta, na Křivoklát, do okolí Dobříše, Mníšku, Kamýku, Berouna, na Šumavu, a stále jsem se setkával s dřevěným křížem, hlubokým, černým stínem smrků, s křivými větvemi borovic, s lesními sečemi, starými senníky, s únavou, žízní, rytmem nesčetných kroků a šuměním lesa. 55 Pak jsem kdysi, snad v nějakém feuilletonu, četl pojednání o zpracování thematu, jak panna tuší uprostřed lesa blízkost smrti, načež přijede jezdec a zabije ji, v písni české, moravské a slovácké.Viděl jsem tedy, že tato myšlenka není nikterak nová, ale právě toto poznání podráždilo paradoksně mou ješitnost a učinilo mě tvrdohlavým. Pak seznal jsem slovácké písně a všímal jsem si jak jejich obsahu, tak i melodií. Některé písně, zvláště zbujnické, byly mi tenkráte čímsi úplně novým. Pak jsem se vrátil k Erbenovi a k Čelakovskému. Byla to reakce po studiu západních literatur. Od té doby se datuje moje neobmezená úcta k Erbenovi. Zároveň jsem pochopil cenu trocheje a český básnický živel naší půdy. Tehdy jsem se pokoušel o několik písní, z nichž dva fragmenty jsou pojaty v dílo „Na horách“. Ale to všecko nestačilo k vážné básnické práci. A tak se stalo, že když jsem roku 1913. přišel do Vídně, začal jsem prósou psáti „Jarmark života“, ve kterém jsem pokračoval i v Krakově roku 1914., a pak roku 1915. v poli, nejprve v jižních Korutanech. Tam jsem jel kdysi po delším čase opět na koni někam přes Birnbaum; cestou jsem slezl s koně; lehl jsem si do vřesu, kůň se pásl na růžových květech a kolem nás byly hory nad údolím dosti lesnatým a dosti krásným. A tu jsem přišel na čistě aranžerskou myšlenku, že by se dal „Jarmark života“ dějově spojiti s touto historií. Cikánka, která tančila na rynku pod věží, mohla docela dobře nalézti pak tragickou smrt v lese a jejím vrahem mohl býti ten, kterého pomohla vysvoboditi z věže. Tak bylo pomoženo rozuzlení celé historie prostou kombinací a 56 zároveň byl podnícen můj zájem a chuť k této básni. Pravím tu nahou pravdu, beze všech příkras; chci ukázati, jak převládala bezohledná kalkulace. Pak jsem byl přeložen na východní frontu a pokračoval jsem v „Jarmarku života“. Poněvadž tam bylo velice nevlídno, rád jsem si vyjížděl koňmo do blízkého lesíka, který byl jediný v celém kraji, bohatém na močály, bláto a hnus. Lesík byl tehdá ještě zarostlý, byly tam statné duby a velice divoký podrost, černý bez, kaliny, trnky, střemchy, javory. Byl podzim a některé keře měly všelijaké růžové bobule, jiné byly trnité, na jiných chrastily suché lusky. Uprostřed lesíka byl polorozpadlý včelín, jako čarodějnický pelech, někdy se ve tmě kolem mihla i srna, straky povykovaly na větvích. Kůň se ve tmě bál a stříhal ušima. Někdy jsme se dostali do takového roští, že kůň nemohl dále, i bylo nutno slézti a táhnouti ho za sebou, jakož i chrániti si oči před vypíchnutím. Jednou jsem pozval k této vyjížďce našeho kaplana a když jsem ho vlákal do tohoto roští a on musil slézti, lál velice pustě a dušoval se, že už se mnou nikdy nepojede. Domů jsme se vraceli v úplné tmě a husté mlze a jen záře svítivých raket nás zachránila před zblouděním. Jinak než koňmo nebylo možno se nikam dostat pro bezedné bláto. A tehdy jsem složil první tři sloky „Cikánčiny smrti“, asi tak jednu denně. Za tři neděle jsme se dostali do zálohy do jedné rusínské dědiny a tam jsem se chystal pokračovati v práci. Mohu říci, že první sloka vznikla poměrně lehce, napřed v mysli, při chůzi okolo stolu, pak byla napsána. Obsah její jsem si sestavil a slova se seřadila jaksi sama. Snad proto, že jsem na tuto sloku myslil několik dní. Jízdy do lesíka nebyly příčinou této sloky, nýbrž jen pro- 57 vokujícím agentem. Druhá a třetí sloka daly práce více a bylo tu zapotřebí mnohem více násilí než obraznosti. Nyní v této dědině v chatě s podlahou upěchovanou, kde nám babka čerstvě vybílila zdi a ohromnou pec, kde na stěnách viselo asi sto rusínských ikon, používal jsem volného času k přecházení a k spekulaci. Čtvrtá sloka byla jen variací prvé, nedala tedy mnoho práce, pak následovala pátá, která však byla potlačena, pak následující sloky až k odpovědi cikánčině, z nichž opět jedna byla potlačena. Ale pak nastala památná bitva 1. listopadu 1915, bylo nutno dědinu opustiti a vrátiti se ku předu do močálu, a pak jsme obývali truchlivou bednu, vsazenou do země a rozdělenou na několik přihrádek. V jedné z těchto přihrádek jsem bydlil s jinými důstojníky a byla to zároveň jídelna a přijímací pokoj našeho štábu. Ale vždy si člověk najde chvilku času a tak se stalo, že jsem tu ještě dopsal první odpověď cikánčinu, než jsem se vrátil zase k „Jarmarku“ a pokračoval v něm až do poloviny prosince, kdy se přihodilo následující: Plukovník dostal dovolenou na Vánoce a jeho zástupcem se stal podplukovník, který se k nám ihned přistěhoval. Hned druhého dne zjistil, že orientační tabulky v zákopech, spojovacích příkopech a v celém rayonu nejsou pěkné, povolal si zákopnického důstojníka a dal si nařezati mnohem více než jedno sto malých, velkých a prostředních desk. Pak v tak zvané předsíni zřídil truhlářskou dílnu, kde se celý den hoblovalo, poslal si do města pro bílou, černou, červenou a modrou barvu, pro exsikator a všelijaké malé, prostřední a velké štětce, udělal si seznam všech příkopů i setnin, čet, krytů, velitelstev, bud, skladišť, latrin, cest, obvazišť atd., vyhrnul 58 si rukávy a začal malovati nápisy na tabule v žádné jiné místnosti než té, která byla jediným útočištěm nešťastného autora „Cikánčiny smrti“ a jeho soudruhů. Tabule ležely na improvisovaném stole, na stoličkách, na zemi, na našich lůžkách, pod lůžky, na peci, za pecí, opřeny o stůl a dveře. Kuchař musil vždy dlouho čekati s jídlem, než se se stolu sklidilo, aby mohl nésti na stůl, nikdo z nás neměl ani místa, aby mohl napsati domů lístek, večer jsme nemohli jíti spát, poněvadž pan podplukovník i po večeři maloval a za celý svět si svou práci nechtěl vzíti do své přihrádky, aby mu nenačichla těmi všelijakými terpentiny. Hosté se musili obdivovati a chváliti a zároveň musili dávati pozor, aby se nepřilepili na některou z nesčetných, kolem rozestavených desk, aby si nezamazali pláště a nepoškodili malbu. A pan podplukovník maloval, maloval a funěl od rána do noci, mimo některou hodinu, kdy musil úředně přehlížeti oddíly, nebo vyřizovati služební akta. A tu se stalo, že jsem jednoho rána svévolně a zbaběle opustil teplý úkryt i s jeho kočkami a myšmi a sběhl na nejbližší obvaziště, kam jsem odvlekl i svou skládací postel, jejímž jsem byl šťastným dočasným držitelem.Tam jsem se u kolegy asistenčního lékaře šťastně protáhl a ke štábu jsem docházel jenom na oběd a na večeře. Od té doby mě lákali zpět jako uprchlou kočku všelijakými dobrými věcmi, ale kdykoliv jsem si vzpomněl na barvy a desky, jímal mě vždy děs, který se nedal ničím přemoci. Na obvazišti sice také mi pršelo na stůl i na rukopis a vítr metal chatrným oknem vločky sněhu, ale to byl učiněný ráj proti lakýrnické dílné. Ale nálada pro věci v řeči vázané zmizela, já tam dokončil „Jarmark života“ a hned na to jsem začal 59 „Na horách“, pak následovaly věci, které nemají pro „Cikánčinu smrt“ významu, pročež o nich pomlčím, až přišel listopad roku 1916. Koncem tohoto měsíce jsem totiž napsal už první kapitolu třetího dílu „Na horách“, když jsem náhle začal tušit záhy čtrnáctidenní dovolenou. Poněvadž krátce před tím vyžel „Jarmark života“, posedla mě myšlenka, že bych této čtrnáctidenní dovolené mohl využíti k vydání nějaké menší práce. A tu jsem vyhrabal z kufříku hotové sloky „Cikánčiny smrti“, uznal jsem, že by se to hodilo jako doslov k „Jarmarku života“, i stala se tato věc pro mne akutní. Vůle k práci bylo dosti, ale intuice nebo inspirace, či jak se to jmenuje, nechtěla přijíti. A já jsem chtěl věc provésti i kdybych ji měl přes koleno zlomiti. Když jsem po jakési úvaze dospěl k tomu, že to po dobrém nepůjde, rozhodl jsem se pro násilí. Odhodlal jsem se psáti o překot, napíšu-li někde nějakou obludnost, nedám se odstrašiti, ale půjdu dále až ke konci. Četl jsem totiž krátce v Kierkegaardovi jakýsi vtip, že básník si často pomáhá tak, že ze svých hloupých věcí odstraňuje špatnosti. A na to jsem se spolehl. Tak jsem napsal ve dvou dnech asi čtyřicet slok manýrou zcela školáckou a když jsem byl hotov, oddechl jsem si spokojen. Čísti jsem to najednou nechtěl, věděl jsem, že by se mi udělalo zle, ale měl jsem jakousi svéhlavou jistotu, že i z největší pitomosti se dá dle určitých disciplin udělati dobrá věc. Pak následovalo čtení a při tom byly některé sloky zcela zničeny a ani stopy po nich v básni nezbylo. Z jiných byly zničeny dva i tři verše, jiné jsem docela přestavěl, takže se pak rýmy musily nahradit novými. Pak byly jednotlivé sloky přeřazeny na vhodnější místa, ně- 60 které byly roztrženy a ze dvou slok třeba utvořena jedna, což zase mělo za následek nezbytnou výměnu rýmů. Když pak zbytek měl jakž takž podobu definitivní kostry, přikročeno k dílu jemnějšímu. Bylo stále ještě nutno na mnohých místech rýmu obětovati verš, ne-li dva verše, jinde se zase musil verši obětovati rým. Pak se musilo dbáti slovosledu a celkové plynnosti; konečně i toho bylo dosaženo a Cikánka byla skoro hotova. Tou dobou jsem obýval kryt, zrobený z tenkých kmenů bukových a hlíny, uprostřed lesa bukového, byly dni mlhavé, někdy pršelo a sněžilo, k večeru přimrzávalo. Ve stropě, mezi bukovými kmeny se proháněly pitvorné, žebrácké lesní myší, které někdy slézaly dolů a obíhaly kolem lůžka. Někdy jako vzácný host proběhl krytem jakýsi bílý ichneumon, někdy zaťukal na okno mimo vrabce i jakýsi skvělý pták. Tenkráte jsem spotřeboval při své práci dosti petroleje a dosti dříví. Když tedy byla Cikánka jaksi z hruba hotova, cítil jsem potřebu ji zušlechtiti. Napřed bylo třeba odstraniti kostrbatosti slovosledu, aby nikde nebylo násilí, a zároveň, aby rytmus byl přirozený. To se dělo přesmykováním slov nebo i výměnou slov. Pak jsem zkoušel jakost a oprávněnost rýmů a tušil jsem dosti podivně, že někde se rýmu použíti nesmí, poněvadž koliduje s rytmem; i bylo nutno třebas i dosti štěpný rým vyřaditi a nahraditi ho assonancí, což jest počínání zajisté neobvyklé. Pak jsem pozoroval, že ustálený, pravidelný rytmus potřebuje hojně cesur a tu a tam nějaké vybočení přízvuku, poněvadž jednotvárný rytmus působí protivně. Ale když jsem to provedl, viděl jsem, že jsem cíle ani z daleka nedosáhl. Slova nechtěla podržovati přízvuk, který jim uklá- 61 dala dosavadní prosodie, bránila se mu vzpupně a takřka si vynucovala přemístění přízvuků podle nějakých životnějších pravidel, než jaká má dnešní metrika.Tu jsem se rozpomínal na doby časomíry, která byla zbavena svých práv, i uvažoval jsem, není-li nutno užívati přízvuku slovního jen tam, kde se kryje s přízvukem časoměrným. I ukázalo se, že se tím přízvuk značně sesiluje, ale zároveň se objevily ještě jiné finessy.V časomíře jsou totiž slabiky přízvučné délkou a slabiky přízvučné polohou a mezi nimi jest veliký rozdíl. Začal jsem chápati, že lidské slovo jest věcí velmi živou, složitou a proměnlivou. Totéž slovo jest, použito na některém místě přízvučno, na jiném bezpřízvučno, čili jest netoliko přízvuk slabičný, ale existuje také přízvuk slovní, veršový, obrazový, větný a slokový. Může býti třebas i celý osmislabičný verš bez přízvuku a může jiný takový verš míti i osm přízvuků. Ale nejen to: jedna slabika může míti i přízvuky dva, i tři, a tyto přízvuky tvoří tempo a dynamiku verše. A z toho zase plyne, že verš může míti rytmiku složitou: předně obvyklou dnešní rytmiku kvalitativně přízvučnou; za druhé rytmiku časoměrnou podle slabik přirozeně dlouhých a krátkých; za třetí rytmiku časoměrnou podle slabik polohou dlouhých a krátkých; za čtvrté rytmiku větnou, podle logického a ideového významu základních i vedlejších slov, a za páté rytmiku kombinovanou. Pak jest možno několika nebo i všech těchto method použíti ve verši současně, a to buď tak, že se navzájem sesilují, nebo se seslabují, nebo se i ruší, podle potřeby. Každý tento rytmus má i své cesury a může míti také své libovolné schema. Je-li původní schema trochejské, mohou se ostatní rytmy pohybovati v dakty- 62 lu, v jambu, nebo i ve verši volném; místy mohou všechny rytmy odpadnouti, takže verš pak není určen ničím jiným než počtem slabik a rýmem; pak zase mohou různé rytmy přibíhat, třebas jeden za druhým, a zase končit jako ve fuze nebo přesně schematické skladbě pro varhany. Posléze jsou ještě dovoleny pro každý jednotlivý rytmus zvláště i některé nepravidelnosti, které mají obraz zpestřiti. Řešení a zpracování těchto poznatků jest arci úloha ohromná, kterou jsem nemohl provésti, a co jsem v Cikánce provedl, to jest jen mdlým tušením všech těchto dosud nevyjasněných zákonů. A když jsem pak, podrážděn stálými neúspěchy a stále novými záhadami, vstával od stolku a zaháněl odporně pištící myši, tancující ve stropě, nebo přecházel po upěchované hlíně, pále rychle cigaretu za cigaretou, a pak zase nevrle a přece vzdorně znova sedl ke stolku a k výsměšnému papíru, když jsem pak uléhal a nemohl usnouti, poněvadž slova mých veršů mi trhala nervy všemi protivnostmi a ohavnostmi rytmiky, a při tom myši pištěly na stropě i za píckou, tak že jsem znova vstával a kouřil na zlost, přišel jsem k tomuto asi resumé, oděnému ve formu poněkud dogmatickou: Lidská řeč není tak jednoduchou věcí, že by se dala nahraditi jediným rejstříkem „voce umana“ ve varhanech. Naopak nejsložitější varhany ji nemohou ani zdaleka nahraditi. Lidská řeč je orchestr nesčetných neznámých nástrojů. Pracovati lidskou řečí, to znamená, dokonale tento orchestr ovládati. K tomu je zapotřebí dlouhého studia, jasných smyslů, zdravého, cvičeného mozku a veliké přičinlivosti. Není-li toho, pak orchestr hraje buď jen velice směšné věcí, anebo nehraje vůbec. 63 Dobrý hráč umí netoliko hráti, ale musí znáti i svůj nástroj, aby věděl, kde vzniká porucha. Proto jest nutno znáti lidskou řeč a její zákony. Naše řeč má dvaatřicet hlásek a každá z těchto hlásek jest tajemným pokladem. Nutno je znáti všecky, od a až do ž. Hlásky ty se dělí v samohlásky, krátké a dlouhé, široké a úzké, pravé a nepravé, pak v dvouhlásky a souhlásky, tvrdé a měkké, pravé a nepravé. Každá hláska má ještě svou barvu a určitý stupeň tvrdosti. Každá může státi buď na začátku slova, nebo uprostřed, nebo na konci, při čemž působí na své sousedy a zároveň také podléhá jejich vlivu. I slova jako celky působí na slova sousední a tím vzniká kolorit slovní a kolorit větný. Množství kombinací jest nekonečné a jejich zákony dosud nejsou psány. Byl-li dosud požadován toliko správný rytmus, správné cesury, štěpný rým, hladký tok slov bez hiátů a násilností, bylo toho požadováno velmi málo a zároveň bylo požadováno leccos nesprávného. Mnohdy může býti štěpný rým hrubou chybou, mnohdy jest hiat nevyhnutelně nutný, ba mnohdy i řada hiatů, právě jako v hudbě jsou nutny dissonance. Pak jest jednou z největších chyb, že lidská řeč není považována za soběstačnou a že se pokládá za text k melodii. Poněvadž řeč má nadbytek prostředků, jest to nelogické a protipřírodní, že se doplňuje hudbou, která se jí ani z daleka nemůže rovnati, poněvadž jest mnohem chudší. Báseň jest věc úplně uzavřená, která má svou vlastní instrumentaci, svoje tempo, dynamiku a řád. Toho všeho lze docíliti správným studiem a opatrným odměřováním. Prvky řeči mají hodnoty mnohotné a nad to proměnlivé, nejsou to veličiny fysické, nýbrž fysiologické, a lze jimi dosáhnouti každého účinku, 64 který jen může míti v umění význam. Každé hnutí mysli, každý duševní děj dá se znázorniti zvukem a pořadem slov, takže řeč nabývá tu jisté internacionální, všeobecné srozumitelnosti, právě tak jako hudba. A není pozemské radosti, pozemské krásy a pozemské rozkoše, která by se nedala plně a s veškerou svou dráždivostí vystihnouti propracovanými slovy. Ovšem, že bylo mi nemožno vypracovati Cikánku dle všech těchto poznatků, poněvadž jsem dosud neměl systemu a nemám ho ani nyní. Musil bych se prodrati ještě hustým pralesem záhad, ve kterém možno i zahynouti. V Cikánce jsou jen některé rozběhy v tomto směru, neúplné a roztříštěné, ale přece jsou tím jediným, co dodává Cikánce existenční oprávněnosti. Později, když už byla Cikánka vytištěna, pomýšlel jsem na methodické studium české rytmiky a počal jsem její prvky hledati v Erbenovi; ale pak jsem viděl, že život jest krátký a umění dlouhé a že na tomto díle by musili pracovati zástupové snad celé věky.
Királyhida 1918.
[65] VZNIK „LANĚ A PANNY“
Roku 1908 krátce před prázdninami jednou v sobotu odpoledne jsem uvažoval, co si druhého dne, v neděli, v Praze počnu. Bylo horko a dusno, chvílemi nějaká přeháňka, ale z ulice sálal žár, do dření na zkoušky jsem neměl chuti a zdálo se, že by nejlépe bylo z Prahy na neděli zmizet. Ale cosi mě zdržovalo, byl bych se rád uspal čtením, dřením, procházkou. Nemohl jsem se rozhodnout. Čas spěchal, uplynul i večer, už bylo pozdě k vlaku, už jsem myslil, že zůstanu v Praze. Náhle tlouklo na Loretě deset hodin a slyšel jsem, jak domovnice, chrastíc klíči, šla zamykat dům. Z čista jasna jsem popadl kabát a klobouk, zhasil lampu, zamkl pokoj a letěl za domovnicí, abych byl dříve z domu, než začne zamykat. Předběhl jsem ji a ocitl jsem se v podloubí Loretanského náměstí. Vyhrál jsem. Ale co teď? Vlaky už tím směrem nejely, parníky také ne, vzduch byl ještě dusný, byla noc bez hvězd, Strahov i Petřín mizely v únavné tmě. Došel jsem na Smíchov, do Chuchle, tam již začal váti svěžejší vzduch. Půlnoc odbíjela na Zbraslavi a po třetí hodině jsem byl již kdesi v lesích mezi Mníškem a Dobříší. Třebas jsem nespěchal a třebas byla noc, měl jsem žízeň a bolely mě nohy. Pomalu se začalo rozednívati. Voznice ještě spala, jen slepice se probouzely. Les osvěžoval jen málo, vzduch byl těžký, jarní vůně již vyprchaly. Les nepůsobil obvyklým kouzlem, únava tělesná nebyla vyvážena vzrušením citovým a smyslovým a poněvadž před Dobříší se les končil a s ním se končila i naděje, mysl poklesla, zastavil jsem se a odpočíval.
66 A tu na té straně silnice, kde jest Královský stolec, vynořila se mladá srnka, kterou bez nadsázky mohl kterýkoliv člověk nazvat spanilou. Pomalu se prodírala podrostem a trávou a s upřímnou, klidnou zvědavostí si mě prohlížela. Bál jsem se, abych ji nevyplašil, ale srnka se nikterak nebála, šla skoro až k okraji příkopu a dívala se na mne velice dlouho a z blízka, ač nebyla ochočena a v těch letech byl to kraj jen velmi nepatrně navštěvovaný. Bylo to divné a ve chvíli únavy a jakéhosi stesku, doprovázeného řadou představ z vlastního života, v této chvíli uprostřed samoty lesní před východem slunce, způsobilo to zvláštní rozechvění a přeladění mysli s takovou intensitou, že se na to nezapomíná ani po mnoha letech. Bylo mi 22 let. Pak srnka lehce zmizela a nezbývalo než jíti dále přes Dobříš; v Dobříši také ještě spali. Tato věc ovšem není celou příčinou napsání „Laně a panny“; byla jen symbolem. Příčina byla mnohotvará a mnohotvárná; některé záminky braly na sebe některé podoby jejích tvarů. Jednou takovou záminkou bylo uzavření cyklu „Jarmark života“, jemuž se tato báseň stává formálně posledním článkem. Úmysl napsati ji vznikl v roce 1910. Přispěl k tomu pobyt v Alpách r. 1909 a zvláště jeden nocleh na úpatí M. Caré Alto pod balvanem nad vodou. Ale tenkrát se úmysl rozbil o zcela nedostatečnou dovednost ve veršování. Obnovil se roku 1916 při psaní „Cikánčiny smrti“. Proč k tomu tenkrát nedošlo, nevím, či jen nejasně. Snad proto, že moje energie tenkrát vzrůstala, kdežto pro „Laň a pannu“ bylo třeba již energie úpadkové, jaká se dostavuje až v pozdějších letech.
67 Později jsem se začal domnívati, že pro „Laň a pannu“ jest nutně třeba jambu. Ale moje dosavadní studie jambu v české řeči mne přesvědčily o tom, že se toho, abych mohl podobně rozměrnou skladbu napsati jambem, již nedočkám. Třebas to obecně není tak velká hanba, mne specielně to rmoutí přece, poněvadž byl to sen tuze příjemný. V listopadu 1924 jsem hledal schematickou formu pro tuto báseň. Byl jsem ochoten porušit jednotnost schematu Cikánčiny smrti, vypracovat Laň a pannu třebas v několika odstavcích nestejných slok. Pokusy ty byly marny. Jiné formy jsem nenašel. Když jsem se tedy z jara tohoto roku 1925 chopil práce s úmyslem provésti ji stůj co stůj, poznal jsem tyto věci: 1. Že jsem kapituloval s požadavkem jambu; 2. že od r. 1916, kdy byla dopsána Cikánčina smrt, nebyl jsem s to, abych našel dokonalejší a novější sloku; 3. že od r. 1908, tedy za dobu 17 let, nebyl jsem s to, abych báseň pevně epicky sepjal, takže zůstává zase jen chaotickou lyrikou; 4. že jsem už překročil svůj zenit. Což jest vše.
Olomouc 1925.
[68] OBSAH
Cikánčina smrt 5
Laň a panna 33
Vznik „Cikánčiny smrti“ 53
Vznik „Laně a panny“ 66
[69] Jaroslav Durych BALADY Pěti dřevoryty doprovází Arnošt Hrabal Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně Vydala nakladatelská společnost ROZMACH v Praze II., Voršilská 3. v prosinci 1925 Z 500 prodejných výtisků, z nichž č. 1–20 na ital. ruč. papíře, 21–500 na holand. japanu, má tento číslo 165
E: mk; 2005 [71]