Hodný básník časně vstává,
lenosti se neoddává.
Robí verše, robí rýmy.
V poledne se těší jimi.
Nehasí, co nepálí ho,
neútočí na bližního.
Jenom tajně, Musy sluha,
pomluvit zná svého druha.
Hodný kritik časně vstane.
Cítí? Myslí? Chápe? Ba ne!
Tyje staré ze zásoby,
polemiky statně robí.
V tiskařské se koupe černi,
zakrsá a malicherní.
Mnoho slyší, málo vidí,
pomlouvá a nenávidí.
Hodný stranník ctí svou stranu,
pro ostatní má jen hanu.
Dejte, páni, přesvědčit se!
Ne-li, tedy šibenice!
Srovná v mysli svojí plaše
Voltaira i Otčenáše.
Oddán v Mistra vůli žvyká
exkrementy Masaryka.
Hodný čtenář nečte knihy,
žurnálu se chechtá: Hihi!
Na čísla on čeká svěží,
ve vlasech když dva si leží.
Pavlu jako Šavlu svědčí,
nikdo z nich ho nepřesvědčí.
Oceňuje bystrost kliček.
Čeká, čeká na ohníček.
Dlouho spí muž pokrokový,
v krásných snech si ráno hoví.
Dí, když někdo zlomil nohu:
„Já to říkal, chvála Bohu!“
Rozvahou mu nikdo roven.
Není násilník ni šovén.
Kritisuje zemi, nebe,
všechno vůbec, jen ne sebe.
Dobrý estét chrápe ze sna,
dramata chce žíti děsná.
Ve dne opojí se fikcí,
nemožné se koří dikci.
Kulturní zná dobře bursu,
ctí či nectí... podle kursu.
Lichotí i spílá plynně
v geniově mateřštině.
Dobrý vůdce vášně zmrazí:
Hlavou zeď se neprorazí.
Spi, národe, spi, maličký!
Uhnětou tě na hniličky!
Do Vídně pak houkne sobě:
„Ústupků už konec době.
Tahle facka! Teď to praskne!“
Ale zatím druhá mlaskne.
Dobrý muž svou vede ženu,
pro vše krásné zanícenu.
Mnich když chlípně k ní se tlačí,
vidí muž to nad vše radši.
Pak jde v pokrokové listy:
já, ideje přítel čistý,
neřestí znám mnicha stopy!
– – Smích svých bližních nepochopí!