V Altdorfu za horami
měl sedlák dívčici.
Ta měla dobré srdce
pro celou vesnici.
Pro všechny dobré srdce,
pro všechny smavou líc.
Prý pro některé méně
a pro jednoho víc.
A měla mnoho hochů,
že byla nestálá.
Jak nutno, mnoho hochů
po dlouho klamala.
Ten rudý byl, ten černý,
ten štěstí měl, ten pech – –
Byl mezi nimi Michl
a také Vašek z Čech.
S děvčetem Michl ztrávil
tak mnohou krásnou noc.
A Vaška sobě brala
na řídkou výpomoc.
A jedenkrát to prasklo
při kterés’ muzice.
Tu byli všichni biti
a Vašek nejvíce.
Čertil se prudký Michl:
„Ďas onu holku vem’.
Má ke mně dobré srdce,
však občas má ho k všem.“
Na dívku všichni kleli
ne příliš nevinnou.
Jen Vašek smuten vzdychal
lámanou němčinou.
Přísahal roztouženě
v mlčící noční kraj:
„Wenn alle untreu werden,
so bleibe ich getreu!“