Boulevardy hlučí. Život je zde dravý.
A sytý odstíny.
Sen zanáší mne přísně, nedočkavý
do mojí otčiny.
Řeč cizí slyším, vidím cizí tváře.
Těžký je let
v kraj bez slunce, kde za severní záře
jen led a led.
Dnes dusno tak, že zdá se, nebe padne
na tebe krov.
Do vlasti, ke mně hašteřivé, chladné,
několik slov.
Mně úzko je z té malátnosti rodné,
z bázlivých večerů.
Mne děsí, zřím-li vytahovat do dne
půlnoční chiméru.
Zde vír a zápas. O píď každý v boji.
V před nebo zpět.
Před zrakem ostře stará pravda stojí
v rouše zlých vět.
Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti,
svůj chránit kout.
Vím, úkol náš je Čechy počeštiti,
či zahynout.
Ideologů nezastaví výkon
hru, která musí dohrát se.
A k smrti nebezpečné narkotikon
sen možné stagnace.
Mathematikové osudů vy přesní!
Do vašich oken otázka ta buš:
Co s vojínem, jenž o maršálství nesní,
co s národem, jenž abdikoval už?
My sny své raděj vytrvale snujem’
problematické moudrosti.
S důvěrou vrabcům denně presentujem’
bubáka rovnoprávnosti.
Položivote! Rodákům tak sladký!
Dětský sne uplynulých let!
– – Postoupit možno, nebo couvnout zpátky.
Než nelze místa udržet! – –