To není Hugův optimismus,
veliké gesto řečníka.
To není posměch ironický
podrážděného skeptika.
Šelestí listy tiše v lesích
a mluvit bude kamení.
A hlásí příchod Mesiáše
evangelická znamení.
Skloň hlavu, snílku pošetilý,
měj v srdci dětskou důvěru.
Skloň hlavu, tiše pomodli se
Ave Maria k večeru...
Někdo se rodí této chvíle,
pro koho bylo nutno žít,
zorati lán ležící ladem
a k příští setbě připravit.
Ave Maria! Někdo žije,
kdo přišel spasit tuto zem’.
A chystám se ho uvítati
sentimentálním úsměvem:
– – Pane, je pusto. Světla zhasla.
A není u nás vesele.
Mesiáš přišel. Zmizet úkol
je nyní Jana Křtitele.
Mesiáš přišel. My tu žili.
Myslili jakž takž, snili, vím.
Mesiáš přišel. Nutno jíti.
Přisámbůh, tomu rozumím!
Však je-li, pane, jíti nutno,
tož účtovati dříve chcem’.
Eufemisticky živoření
jsme nazývali životem.
My kráčeli jsme teskným šerem,
my po hřbitovech bloudili,
my v bezútěšných, dlouhých nocích
jsme netopýry plašili.
A zlá je noc, kdy ani hvězdy
nebeská klenba nechová.
Na hlavu časem řítily se
ruiny. Rumy domova – –
Iluse časem. Vášně steny.
Blesk věčnosti pad’ na čelo.
Pak přišla léta. Bez ozvěny.
U čerta, to nás bolelo.
A posměch světa na krev pálí
a ještě více pálí chlad.
Všichni, kdo byli, všichni lhali!
U čerta, nechci litovat!
My žili. Časem hořko žíti.
Budoucnost? Jaký cíl je náš?
Vy můžete nás odsouditi,
neboť jste právě Mesiáš –
My žili bídu svého věku,
šli, touhou svojí opilí – –
My neměli jsme svaly reků,
my Mesiáši nebyli –
Jan Křtitel zde, můj Spasiteli.
Na čele vašem vidím mrak.
V náš mikrokosmos hleďte celý;
však příliš přísný nebuď zrak.
Pár mrtvol, Mesiáši, zříte
v jich elegickém ztrnutí.
Myšlenky pestré, znamenité.
– Nehodno meče mávnutí! –
Pár mrtvol zříte. Hlavy v zmatku
vysnily říš, kde svobodno.
Dílo je plno nedostatků.
– – Mávnutí meče nehodno –
Budoucí muže, ba i ženy,
vzájemných pastvu nechutí...
Lid, víry v sebe pozbavený...
– Nehodno meče mávnutí! –
Moudrosti ctného filosofa
se příliš často našlo dno.
Klamala poetova strofa.
– Mávnutí meče nehodno! –“
Tak mluvím třesoucím se hlasem.
On kývá, kývá: Dobře máš.
On kývá, kývá. Svojím časem
je ješitný i Mesiáš.
A pohled toho má, jenž slyší
cos’, co je sluchu lahodno.
A slova šeptá tišší, tišší:
– Mávnutí meče nehodno! –
A náhlá hořkost ve mně vzrůstá.
A krev mi stoupá do hlavy.
Slov nenaleznou moje ústa,
by řekla posměch krvavý,
že lehko přijmout od osudu,
co hotovo je chvíle té,
že zmrvili jsme mozky půdu,
kde budoucí květ vykvete.
Že zbytečně tu pýchu chovat
těm, kterým snáze už je jít.
Že my se můžem’ obžalovat,
on že však nesmí odsoudit – –
Že hynuli jsme v přítmí našem,
by on moh’ zřít tak zpyšněle.
Že lehko býti Mesiášem,
když máme Jany Křtitele – –
Než cosi brání slovo říci,
zřím jenom v oči studené.
Na chvíle myslím drásající
a na zoufání ztlumené,
na nesplněné touhy mládí,
na dílo, jež se sesulo,
na život, který marně pádí,
na štěstí, jimž se klnulo,
na lidský bol... Bol víc než lidský,
o kterém mluvit nevhodno.
A opakuji mechanicky:
– Mávnutí meče nehodno! –